Vyrůstal na dohled zimního stadionu. Jeho cesta k hokeji však nebyla přímočará. Začal pozdě, brusle si musel půjčovat od starších bratrů. Ze všech to však dotáhl nejdále. Dres Jiřího Vodáka s číslem 21 visí pod stropem haly mezi dalšími legendami zlínského hokeje.
„Potěší to. Člověk aspoň ví, že tady nedělal hokej zbytečně. Že něco uměl, že něco dokázal. Ale žít se z toho nedá,“ usmívá se Vodák; útočník přezdívaný Wasser, jemuž bylo nedávno sedmdesát.
Kdy jste naposledy obul brusle?
To si pamatuji přesně. Před pěti lety, když se fotil kalendář k výročí klubu. Brusle jsem si musel půjčit. Deset let jsem na nich nestál. Hokej bych si zahrál, ale mám totální endoprotézu kyčle a riskoval bych. Tak hraju tenis. V zimě v hale, v létě venku. Máme svoji partu.
Ale zlínský hokej sledujete pořád, ne?
Jasně. Ale na zimák se dostanu málokdy. Od března do prosince trávím čas na chatě ve Vizovicích. Chodím jenom na vybrané zápasy. Loni se mi to povedlo dvakrát při vyvěšování dresů. Jsem v komisi, která vybírala, čí dres půjde nahoru. Kritériem by mělo být, co kdo odvedl pro klub, a ne co dokázal v kariéře. Proto jsem třeba hlasoval pro Miloše Sedláka, a ne pro Tondu Stavjaňu s Rosťou Vlachem.
Vlach o vás před časem prohlásil, že jste byl jeho vzorem. Zaregistroval jste to?
Potěší to. Že to řekl, znamená, že jsem nebyl ve Zlíně zbytečně. Za pár roků se určitě dočká i Rosťa a jeho dres vyvěsí.
Kdo byl vaším vzorem, když jste začínal?
Ve Zlíně byl populární třeba Pepa Kožela, se kterým jsem pak hrával. Ve Zlíně jsem se ale nechodil dívat na ligu, jestli vyhrajeme. Chodil jsem se dívat, jak hrají hráči. Havel, Golonka, Hrbatý... Co uměli, jsem chtěl přenést na led. Fascinující bylo, že utekly čtyři roky a hrál jsem proti nim.
Vpravo Petr Čajánek, současný kapitán Zlína a klubová ikona, vlevo Jiří Vodák, jedna z největších osobností v historii zlínského hokeje.
K hokeji jste se dostal v pozdním věku. Míjel vás?
Vyrůstal jsem na ulici s bratry a dělali jsme všechny možné sporty. Ve škole se pořádaly sportovní hry mládeže, a protože mi šla atletika, tak jsem se na ni specializoval. Ale za školu jsem hrával také hokej. Byl jsem rychlý, dával hodně gólů a když jsem dostal nabídku z klubu, tak jsem šel, protože hokej se mi líbil nejvíce. Začal jsem v patnácti a za tři roky jsem šel do jedničky. Přitom v šestnácti jsem chtěl s hokejem skončit.
Proč?
V dorostu nebyli tehdy hráči rozdělení podle věku, ale podle výkonnosti do áčka a do béčka. V žácích se mi dařilo, ale v dorostu jsem najednou hrál proti klukům starším o čtyři roky. Rozdíl byl markantní a první rok jsem moc nehrál.
Co vás přesvědčilo, abyste pokračoval?
Když nás pár kluků poslali s béčkem, abychom jim pomohli postoupit do divize. V zápase jsem byl nejlepší, a to jsme hráli proti mnohem starším klukům. Řekl jsem si, nejsem tak špatný a začal jsem ještě více na sobě pracovat. Další rok jsem se propracoval do stabilní sestavy áčka a třetí rok byl už nejlepší střelec. Dostal jsem se do reprezentačních výběrů mládeže a v roce 1968 jsme vyhráli první oficiální mistrovství Evropy juniorů. Z reprezentace jsem přitom předtím vypadl, protože na turnaji v Polsku jsem utrpěl frakturu lebky. To už jsem hrál ligu dospělých a Zlíňáci mě nechtěli na šampionát pustit.
Jiří Králík, Jiří Vodák a Ladislav Maršík (zleva).
Pak vás ale museli pustit do Dukly Jihlava na dvouletou vojenskou prezenční službu.
Bylo vyznamenání se tam dostat. Hrála tam půlka reprezentace. Holíci, Hrbatý, Klapal, Suchý, Horešovský, Bubla. Pro mě to byla škola. Dukla patřila k hokejovým baštám, získali jsme dva ligové tituly. První rok jsem hrál více než druhý, protože jsem nechtěl po vojně v Jihlavě pokračovat. Nebudou přece vychovávat hráče pro druhé?
V Jihlavě se vám nelíbilo?
Dukla – to byli tehdy lampasáci. Panovala vůči nim averze. Ale hlavně mě to táhlo domů. Jsem ze sedmi dětí, rodina držela pohromadě. Navíc jsem se zamiloval.
Hokejově jste si ale pohoršil. Zatímco Jihlava patřila do špičky, s Gottwaldovem jste neustále postupovali a sestupovali z nejvyšší soutěže. Nevyčítal jste si to někdy?
Teď si člověk říká, kde mohl být. Ale věřil jsem, že Gottwaldov bude hrát první ligu pořád. Mrzí mě, že moje nejlepší hokejová léta jsem pendloval mezi první a druhou ligou. Kvůli sestupu jsem také vypadl z reprezentace.
A přišel tak možná také o zlato z domácího mistrovství světa v roce 1972, že?
Absolvoval jsem celou přípravu před šampionátem, ale mně a dalším dvěma klukům řekli tři dny před startem, že nejedeme. Tehdy se mohlo nominovat jenom dvaadvacet hráčů. To není jako teď.
Měl jste to z provinčního klubu těžší než ostatní?
Ne že by to mělo vliv, že jsem se na mistrovství světa nedostal. Ale z klubu jsem byl v reprezentaci sám a člověk se pak necítí tak uvolněně, jako když jste čtyři z Kladna nebo je vás osm z Jihlavy. I když s kluky mého ročníku Martincem, Novákem nebo Šťastným jsme vycházeli dobře.
V Praze jsme se stali mistry světa. Byl jste hodně naštvaný, že jste u toho nebyl?
Neprožíval jsem to jako vyložené zklamání. Akorát mě trochu mrzelo, že jsem jako jediný ze tří nedostal lístky na mistrovství. Byl jsem tele, neozval jsem se. Asi si mysleli, že bych z takové dálky nejel.
Se Zlínem jste v 70. letech čtyřikrát sestoupili. Nikdy jste nechtěl jít pryč?
Už když jsem byl na vojně, zajímala se o mě Sparta. A když jsem se vrátil z vojny, zkusili to znovu. Zlín ale řekl, že mě v žádném případě nepustí. Chtěl za mě tolik peněz, že by to nezaplatili. Nebo bych musel osmnáct měsíc stát, což jsou dvě sezony. Tím přestup hasl. Když jsem byl v širším reprezentačním výběru, chtěli mě také v Plzni, Kometě. Nejblíž jsem byl přestupu do Litvínova. Už mi tam domluvili zaměstnání, jenže jsem ještě neměl lékařské potvrzení. Nějak se mi to rozleželo v hlavě.
Co vás zlomilo?
Vždycky mě to táhlo do Zlína. Byl jsem ženatý, měl děti. Dcera trpěla chronickou bronchitidou. Potkal jsem se s Petrem Kašťákem, který ve Zlíně dříve hrával. Říkal mi: Tady neroste listí ani v létě, tak co bys tady dělal, když je holka nemocná? Tak jsem místo tréninku sedl do auta a vrátil se domů. Podobné to bylo i s Karvinou. Chtěli postoupit, nabízeli krásné peníze, kterým se nemohl rovnat žádný ligový tým. Ale prostředí se mi nelíbilo.
A co nabídky ze zahraničí?
Mohl jsem zůstat ve Švýcarsku, když jsme tam byli v roce 1968 s Duklou na zájezdu. Jenže jako vojáci bychom byli zběhové, kteří by se nemohli dvacet let vrátit do republiky. Bylo to lákavé, ale já jsem neměl zájem.
Jiří VodákNarodil se 3. července 1949. Kromě dvou let základní vojenské služby v Dukle Jihlava, kde slavil dva tituly, hrál pravý křídelník československou nejvyšší hokejovou soutěž výhradně za Zlín, tehdy TJ Gottwaldov. Za dospělý tým nastoupil poprvé v sezoně 1967/68 a naposledy v ročníku 1985/86. Byl součástí mužstva, které v roce 1985 získalo pro klub první extraligovou medaili, která měla bronzovou hodnotu. Jako osmnáctiletý byl v českém družstvu, které vyhrálo první oficiální mistrovství Evropy juniorů. V roce 1972 mu těsně uteklo zlaté mistrovství světa v Praze. Vodák hrál pravidelně za reprezentační béčko, které nastupovalo pod hlavičkou ligového nebo olympijského výběru. Po kariéře trénoval Vsetín, Hodonín, Uherské Hradiště a v sezoně 1996/97 asistoval Horstu Valáškovi a poté Eduardu Novákovi u extraligového týmu Zlína. |
Navíc ve Zlíně jste byl někdo. Klíčová persona týmu. I to hrálo roli, že jste zůstal věrný?
Z herního pohledu to bylo jasné. Tady jsem pro mužstvo něco znamenal. Člověk se jinak cítí, když hrajete čtvrtou lajnu, v té době třetí, nebo první. Tady jsem byl kapitán, věřil jsem si a rozhodoval zápasy. Výborně jsme si rozuměli na ledě s Tomášem Dolákem. Měli jsme stejné hokejové myšlení. Moc jsme si toho nemuseli říkat.
Odměnou za věrnost vám byla na sklonku kariéry bronzová medaile ze sezony 1984/85, že?
Dnes už má klub dva tituly, ale tehdy bylo třetí místo velkým úspěchem. Všechno se sešlo. Mužstvo se stabilizovalo. Jirka Králík, který se rok předtím vrátil z Jihlavy, chytil fazonu. Začali jsme věřit, že když dáme dva góly, tak vyhrajeme, nebo nejhůře remizujeme.
Konec kariéry jste si prodloužil jako hrající trenér Vsetína. Jak na působení u velkého zlínského rivala vzpomínáte?
Tehdy mezi kluby rivalita nebyla. Z krajského přeboru jste to dotáhli do první ligy. Měl jsem dobré styky s vedením Zlína, mohl jsem stáhnout hráče, se kterými se nepočítalo. Bohužel jsme po postupu do první ligy s Honzou Trnkou skončili, protože jsme se jednomu pánovi znelíbili.
Jako trenér jste moc štěstí neměl, že?
Byla úspěšná i neúspěšná angažmá. Ve Vsetíně byla úspěšná. Měl jsem dobrého kolegu. Respektovali jsme se. Úspěšné to bylo i v Hodoníně. Pátým místem v první lize jsme udělali historický úspěch, klub se pak bohužel rozpadl. Pak jsem šel do Uherského Hradiště a z kraje jsme to dotáhli do druhé národní, kde jsme hráli o postup do první. Potom se ozval Horst Valášek ze Zlína. Byla to čest. Jsem rád, že si mě vybral. Ale sezona nevyšla, byl to nepříjemný zážitek. Nepovedlo se skloubit vztahy mezi hráči, vedením, trenéry.
