Oddaný obránce v extralize hrál jen dvanáct ze svých 585 startů jinde než v Olomouci. V dnešním hokeji málo vídaná věc. I proto se Ondrušek stal po konci Martina Vyrůbalíka před třemi roky kapitánem. A pro trenérský tandem Hanáků Jana Tomajka a Róberta Petrovického je stále nenahraditelný, třebaže staršího hráče na soupisce nenajdete.
„Když jsou tam emoce, to udělá obrovský rozdíl. I dnes to na sebe tito kluci vzali a rázem celé mužstvo vypadalo a hrálo úplně jinak,“ cenil si nejen Ondruškovy někdy až černé práce asistent Petrovický. Vždyť kapitán zase padl do čtyř střel a ještě se stavěl nejen za svého brankáře, ale i kolegy v několika potyčkách.
Ondrušek dohromady strávil v letošní sezoně na ledě 464 minut, což jej staví v Olomouci s půlhodinovým náskokem na třetí místo hned za Jakuba Sirotu. Stejně tak tráví na kluzišti průměrně druhý nejdelší čas v zápase. Pravidelně v jednom utkání odbruslí téměř devatenáct a půl minuty.
Oproti vrstevníkům v kabině se vymyká. Obránce Jana Švrčka v průběhu sezony trenéři poslali na hostování do Brna, útočník Lukáš Klimek si extraligové starty zatím schovává při angažmá v první lize ve Frýdku-Místku, o rok mladší Knotek aktuálně nastupuje často ve třetí nebo čtvrté formaci s primárně defenzivními úkoly a v pořadí nejvytěžovanějších hráčů Mory mu patří až patnácté místo.
Gólman Branislav Konrád (37 let) je zraněný a šestatřicetiletý Nahodil tráví na ledě průměrně pod patnáct minut na zápas. Ondruškovi napomáhá i fakt, že neúprosný extraligový zápřah zvládá na výbornou, byť konstatuje: „Dny po zápase už jsou jako po autonehodě.“
Ale zranění se mu vyhýbají. „Něco je dáno genetikou. Jisté zdravotní problémy taky mám, ale vždy se mi podaří to s prášky přechodit. Nevím, jestli je to do budoucna dobře, ale i přes potíže se snažím vždycky hrát. Vážná zranění v zápase, třeba když vás někdo trefí kolenem, těm nepředejdete. Pak jsou ale únavová zranění, jimž se vyhnout dá. Takže částečně je to fakt o štěstí, částečně o tom, jak se věnujete tělu,“ uvědomuje si Ondrušek.
Na hokejistu je nezvyklý somatotyp, neboť olomoucký rodák je hubený a šlachovitý. Souboje s ním ale setsakramentsky bolí, a ačkoliv není žádný bitkař, přitvrdit umí velmi dobře.
Každý zápas může být poslední
A vystřelit taky. V nejproduktivnější sezoně 2021/22 nastřádal úctyhodných 34 bodů (10+24). Kromě důležité role na přesilovkách mu pomáhala i souhra s hvězdným Davidem Krejčím, jenž Ondruška s trochou nadsázky našel i poslepu. Ondrušek s ním válel už v žácích a na ledě jim to opravdu fungovalo.
„Ale já nikdy nebyl žádný střelec,“ mávne rukou.
Na svoji první trefu v letošním ročníku čekal až do minulé neděle. V součtu dohromady osmadvacet zápasů, než při přesilovce rozvlnil síť Liberce.
„Mě to čekání nějak netrápilo. I kdybych čekal padesát zápasů, je mi to fuk. Góly jsem nikdy moc nedával, nepovažuju se za střelce, nejsem typ, co dá za rok dvacet gólů a pak je nervózní, když deset zápasů neudělá ani bod. Nad nějakým čekáním jsem nepřemýšlel,“ vysvětluje muž, který k této brance přidal v aktuálním ročníku pět asistencí.
Občas to vypadá, že z gólu ani nemá radost. „Tak proti Liberci to byla především zásluha Honzy Knotka, výborně clonil. To už pak stačí netrefit gólmana. Když brankář puk nevidí, nemůže se chytit,“ směje se. „Ale samozřejmě každý gól udělá radost.“
Pro Ondruška je holt nejdůležitější týmový výkon. Pokud hledáte definici významu „srdcař“, stačí se podívat na olomouckého kapitána. Na ledě nechá vždy maximum, v letošní sezoně už zablokoval 40 střel, což je nejvíce z celého týmu. Ani jeden monokl by ale nevyměnil za inkasovaný gól.
A ty vstřelené? „No, mně bude 39 let, nepotřebuju si dokazovat žádné bodové rekordy. Jestli ale přijdou další góly, nebo už jsem se vystřílel, je mi jedno. Pro mě je důležité, že vyhráváme,“ povídá Ondrušek.
Aspoň tedy doma. Svou houževnatost a urputnost však do svých kolegů ani sám ze sebe venku ne a ne dostat.
„I domácí zápasy vyhráváme těsně. Není to tak, že bychom utkáním od začátku vévodili. Poslední zápasy, které jsme doma vyhráli, byly ještě ve třetí třetině nerozhodnuté. Teď už možná máme venku v hlavě lehký blok. Přece jen, těch zápasů, kde jsme nebodovali, bylo hodně,“ láme si sám hlavu, co kabině jako její lídr radit, dokud ji vede.
Podobně ostříleného borce chce mít v týmu každý trenér. I na ledě, ačkoliv věk zastavit nejde. Nabízí se tedy otázka: A co konec?
„Čím jsem starší, tím mě hokej víc baví. Je to tím, že si víc vážím zápasů. V mém věku to beru tak, že každý může být poslední, každé vážné zranění může znamenat konec. Ale kdy nastane, teď nejsem schopný říct,“ uzavírá už nyní legenda kohoutů, jež má smlouvu platnou do konce letošní sezony.
