Vy jste jako mladý hráč pomáhal Slavii do extraligy. Nemrzelo vás to potom někdy, třeba když jste spolu hrávali vyhecovaná derby, že už jste byl zpátky ve Spartě?
Ne, takhle to neberu. Ani v mladším věku, když jsem hrál za Slavii, jsem to tak nebral. Bral jsem to jako zkušenost, protože jsem měl možnost hrát hokej za muže, nejen za dorost nebo juniory. To, že se ten rok postoupilo se Slavií do extraligy, to pro mě byl bonus celé sezony. Celá sezona mi tenkrát dala hodně.
Určitě vám prospěla, když jste pak hrával pravidelně extraligu a hrajete ji dodneška.
Věděl jsem, že už nechci hrát třetí rok za starší dorost, dneska juniory. Už by mi to asi herně moc nedalo. Možnost se naskytla a dodnes z té zkušenosti těžím.
Nikdy vás v zámoří nedraftovali?
Něco mi chybělo, abych byl draftovaný a kouknul se do zámořského hokeje. Celý život jsem byl tady.
František PtáčekNarozen: 4. dubna 1975
|
Určitě. Postupem času člověk ví a zjistí, co se dneska víc nosí. Ostré lokty, být drzej, důraznější. A moc o hokeji nepřemýšlet.
To jste tedy neuměl? Proto jste hrál extraligu celý život?
Ne jen proto. Je to jeden z důvodů, proč jsem nebyl draftovaný. Mohl jsem zkusit hrát ven, ale když ta možnost byla, začal jsem uvažovat o rodině a jiných věcech než o hokeji. A ve finále jsem zjistil, že by finanční rozdíl nebyl v těch nabídkách až tak veliký. Tak jsem se rozhodl zůstat v České republice.
Zahrál jste si i za národní tým. Který zápas si tam nejvíce vybavíte?
Vybavím si, jak jsem se vrátil z mistrovství světa dvacítek a půl roku nato byla Cena Izvěstií. Ten turnaj si pamatuju. A průběžně všechny turnaje a nároďácké štace, protože jich moc nebylo.
Není vám to líto?
Jsem rád, že můžu hrát extraligu. Líto? Výkonnost je rozhodující. A vždycky byli kluci, kteří byli lepší a mohli reprezentovat líp než já.
Časem jste se stal jedním ze šéfů v šatně Sparty.
Nejsem asi typ toho šéfa, jak si ho lidé u týmu představují. Takový ten rázný, který když v šatně rázně promluví, tak to všichni berou vážně. Spíš svým přístupem k životu jsem si získal nějaký respekt. Asi proto jsem byl jedním z lídrů týmu.
Jak se hráč stává šéfem v šatně?
Někdo to má od přírody. Někdo se to naučí a někdo se jím prostě stane. Já jsem byl spíš taková nenápadná tichá cesta. Asi tím se taky pěstuje respekt, aby byl hráč v uvozovkách šéf. Spíš tou prací a jak jsem říkal, přístupem k životu jsem si získal nějaký respekt spoluhráčů, a tím i vyšší postavení v kabině.
Sparta je přece jen ještě o něco výš než leckterý klub v extralize. A je v ní plno osobností. Asi to není jen tak být v ní mezi šéfy šatny.
Sparta je trošičku jiná, co se týče týmu. Můžu to porovnat. Byl jsem ve Varech, teď jsem v Budějkách. Hodně tam záleží na vztahu trenér kabina. Tam musí trenér pochopit, že kabina potřebuje více volnosti, aby fungovala jakoby sama. Samozřejmě je tam trenér od toho, aby řídil herní hokejové činnosti, ale když to nefunguje v kabině, těžko to funguje na ledě.
Jste zastáncem toho, aby si kabina sama určovala rytmus života? Teď se o tom v sezoně diskutovalo.
Vzhledem k tomu, že většinu svého hokejového času jsem strávil ve Spartě, tak je mi to bližší. Samozřejmě jsou chvíle, kdy může zakročit trenér. Někdy by i měl zasáhnout a usměrnit hráče. Ale jinak jsem zastáncem toho, aby ta kabina, ta jedna buňka, fungovala sama. Pokud funguje.
Co když se hráč do šatny, řekněme, nevejde? Vybavíte si nějaký příklad?
To je těžké. Ale pro hráče je kabina živý organizmus a hráč hned pozná, že tam je něco špatně. Myslím si, že to dá najevo a že to pozná brzy i vedení. A něco s tím dělá.
Co třeba Petr Nedvěd? Navenek se zdálo, že se nevešel do šatny Sparty.
Neřekl bych. Zažil jsem Petra za ty roky dvakrát, protože byla i výluka v NHL. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem od té doby trochu zestárnul, ale podruhé mě překvapil a myslím si, že byl výborný do kabiny. Měl ale těžkou pozici. Vrátil se z NHL a všichni čekali, že udělá 150 bodů a vyhraje titul. A ono to tak není. Všichni víme, že sport je hodně těžký, kdekoliv ho člověk hraje. Na známá jména a na lídry se všichni dívají, když se něco nepovede. Jako že oni za to můžou. Ale do kabiny je výborný člověk, a i když se nám nedařilo, byl tahounem mužstva.
Ono je to i o tom, že hráči, kteří se vrací po třicítce ze zámoří, tam taky hodně odvedli. A že se vracejí i trochu obehraní.
Ti kluci v Americe byli, protože něco uměli. A těžko se budou měnit. Trenér k nim shání hráče, aby si rozuměli. Je to taková alchymie.
Víte něco o tom, že byste se mohl stát šéfem šatny tady v Českých Budějovicích? Zdá se, že momentálně tady někdo takový chybí.
Když se na to podívám takhle, tak jsem tu po Edovi (poznámka. brankáři Turkovi) věkem nejstarší. Z toho hlediska bych to měl být. Ale myslím si, že za mnou stojí několik odehraných let a respekt spoluhráčů, protože vědí, že jsem něco dokázal. Ne že bych byl přímo šéf, ale jak jsem říkal, hráči respektují moje názory. Myslím si, že nejsou až tak hloupí a sdílejí je. Asi tímhle, když tady zůstanu rok, možná dýl, uvidíme, co z toho vznikne, tak bych mohl být jakýsi šéf šatny.
Máte o podobnou pozici zájem?
To je nevděčná role. Ale vyplyne to samo. Když tam není někdo, kdo to v sobě má od narození, tak kabina si vyselektuje a pozná, kdo je šéf. I když o to ten hráč nestojí, tak přístupem, chováním, výkony to vyplyne automaticky.
Umíte se třeba naštvat tak, že byste praštil hokejkou v šatně do stolu?
Už jsem měl nějaké proslovy. Už jsem se to trochu naučil. Nechci říct, že to umím, ale měl jsem možnost sledovat 15 let ty vůdčí typy, takže vím, jak se chovaly.
Ve Spartě jste nějaké šéfy poznal. Kdo z nich pro vás byl nejlepší?
Ríša Žemlička. On to má od přírody. Když se mu něco nelíbilo, seřval celou kabinu. To kluky správně nakoplo. To bych chtěl jednou umět... (Odmlčel se a pak se zasmál.).
Tak to abyste začal kopat do koše a mlátil tou hokejkou do všeho...
To člověk musí mít ten impulz. Jsem spíš kliďas. A potřebuju, abych byl taky občas vznětlivý, trošku cholerik. (Znovu se zasmál).
To se nedá doporučit, protože pak se toho člověk špatně zbavuje.
Vím. Ale mít takové reakce kontrolované, tak je to ideální... V osobním životě jsem ještě větší kliďas. Ve sportu jsem se to trošku učil. I když tam je ještě velký prostor...
Zažil jste podobnou sezonu, jakou má nyní váš klub tady? Aby se hrálo do poslední chvíle o play-off a nakonec z toho je boj o záchranu?
Málokterou sezonu jsem hrál, aby byla v klidu. Většinou se o něco bojovalo. Zažil jsem na Spartě, že jsme byli devátý. To byla moje první celá sezona, kterou jsem odehrál. Je to boj o něco. Tady je to boj o záchranu. Dokud byl boj o předkolo play-off, bylo to dobré. Mělo to náboj, dobré zápasy. Pak zase člověk bojuje o záchranu. I když máme náskok, je to boj. I když člověk nakonec uspěje, není to takový, jako když vyhraje titul.
Sparta měla také krize. Není to tak dávno, co se na poslední chvíli dostala do play-off. A pak získala titul.
V takových situacích se pozná to mužstvo. A když se semkne, tak je opravdu hodně silné. Sparta to dokázala dva roky po sobě. Byla krize, ale mužstvo se semklo a pak bylo tak silné, že bylo k neudržení.
Určitě se to snadno pozná.
Člověk na ledě vidí jistotu a klid. Takové to chtění, dravost, která jde automaticky. My teď hrajeme, jdeme, jdeme, ale je to takový nenamazaný stroj. Když je tam ta jiskra, všechno běží samo.
Poslední zápasy Sparty v play-off, to už bývalo většinou její sólo.
Myslím, že první rok jsme prohrávali dva nula se Zlínem. Ale nakonec nás to posílilo ještě víc a pak už to byla rozjetá mašina.
Které okamžiky se vám nejvíce vybaví, když se řekne oslavy titulu?
To obrovské uvolnění. A velká radost s celým týmem. Když jsem měl možnost zvednout ten pohár jako první, jako kapitán Sparty. To si asi budu pamatovat do smrti.
Jak dlouho radost trvala?
Dlouho. To jsou neřízené oslavy.A pak začne letní příprava, kde se pořád hrají nějaké fotbálky. Lidi chtějí vidět ten pohár. Trvá to do srpna, než to vyprchá a než začne nová sezona na ledě.
Chutnají vám doutníky?
Doutníky? Ten vítězný je dobrý. Ale jinak mi veškerý kuřácký produkty nevoněj.
Takže kolik jste jich kdy vykouřil?
Čtyři titulový. Na Slavii postupovej. Pak byla příležitost, když se nám narodily děti. Tak do deseti jich bylo.
Takže doutníky máte jen na oslavu. Ještě byste si nějaký hokejový dal?
Když to řeknu teď, v mém věku, tak řeknu, že s chutí. Vím, že kariéra se blíží ke konci. Budu si odporovat s tím, co jsem před chvílí řekl, ale takový bych si dal rád. Jeden...
A další hokejové cíle?
Být zdravý, od toho se odvíjí i hokej. A když by to vyšlo, tak aby to bylo i na ten doutník.
Pomyslel jste už na to, že byste se do Sparty někdy vrátil?
Ten můj odchod je docela čerstvý. Těžko říct, jak se bude situace vyvíjet. Jestli bych to stihnul ještě jako aktivní hráč, nebo nějaký trenér či pracovník v klubu. Nevím, co se stane dál. Jestli třeba nezůstaneme s rodinou tady. Doufám, že pár aktivních let před sebou ještě mám, a uvidím, kde je odehraju. Od toho se bude vyvíjet to ostatní.
Když vidíte kádr vašeho současného klubu, kam v extralize patří?
Určitě do play-off. Pak by se vidělo, protože play-off je samostatná soutěž a záleží na rozpoložení celého týmu v daný moment.
