Jedenáct let po konci kariéry z něj stále vyzařuje bodrá povaha. V Plzni nyní zastává pozici manažera mládeže.
„Jsem rád, že už nemusím hrát. Teď si můžu užívat. A sledovat syny Davida s Jacobem, to je pro mě lepší,“ povídá oblíbený chlapík, který nikdy nezkazil žádnou legraci. Ba dokonce se aktivně ve všelijakých žertících angažoval. A přitom má ohromnou zodpovědnost, vedle potomků se stará ještě o dalších 300 dětí.
Jaroslav Špaček
Během rozhovoru kromě fórků vzpomíná i na přetrvávající zklamání z finále Stanley Cupu či legendární tiskovku po zlatém Naganu. Při vyprávění nemůže opomenout ani milovanou plzničku. Tu s velkým i malým P.
Bývalý spoluhráč z Buffala Chris Butler o vás veřejně prohlásil, že jste miloval hokej, rodinu a plzničku. A to v jakémkoli pořadí.
To je pravda, tak nějak se to různě střídá. A plzničku jsem pil pořád.
Jak jdou všechny srandičky dohromady s odpovědností, kterou máte?
Pořád se rád pobavím, ale už trošku brzdím akce, které se protahují na několik dní. Ty už úplně nezvládám. Každopádně mi nevadí, když si i kluci udělají nějakou zábavu, aspoň si můžou vyčistit hlavu a stmelit se. Musí pak být ale stoprocentně připravení na práci, kterou mají odvést. Nikdy jsem neměl rád ty, co se vymlouvají.
Pivo z plzeňského Prazdroje doprovázelo české sportovce i do olympijského Soči. Na pivovarské momentce Kateřina Neumannová, Martin Doktor či Jaroslav Špaček.
Jak jste se bavil vy?
Občas to bylo divočejší, legrace byly mraky. Když vezmu třeba NHL, po zápase jsme zůstali, šli do baru, dali si pivo a drželi spolu jako rodina. Samozřejmě byly i super chvíle, kdy jsme někam jeli třeba na čtrnáct dní a udělali si párty. Potom jsme se rozprchli zpátky ke svým rodinám a asi i byli takoví hodnější, když jsme se museli i věnovat dětem.
Nějakou konkrétní vzpomínku máte?
Tak to bych radši úplně nevytahoval (smích). Docházelo třeba na přestříhávání tkaniček, dávali jsme si šlehačku na boty a podobně. Na speciálních oslavách jsme si i párkrát připili s panákem. Patří to k tomu, já měl třeba svoji v Las Vegas, každý si asi dovede představit, jak to vypadalo. Anebo taky právě ne.
Mně se to třeba úplně nedaří.
To je dobře, ani se nic nedozvíte. Co se ve Vegas stalo, to tam i zůstane.
Jaroslav Špaček
Legendární je tisková konference po příletu z Nagana, kde někteří členové výběru ani nemohli pořádně mluvit. Vás jsem si na záběrech z ní ale nevšiml, proč?
Stál jsem totiž až vzadu za lidmi, byl opřený a koukal na ně. Někde jsem se zamotal a všichni ostatní už seděli vepředu, když se to rozběhlo. Stejně se tam nikdo na moc neptal. Já byl i docela v pohodě, ale říkal jsem si, že si radši v klidu vezmu pivo. A navíc jsem se s někým bavil.
Propisují se žertíky i do vztahu s dvacetiletým synem Davidem? On jasně hlásí, že vás chce překonat.
Začal dobře, protože já z juniorského šampionátu žádnou medaili nepřivezl. Rozhodně mu přeju, ale sousto si vzal velké. Na druhou stranu mě těší, když si někdo dává cíle a chce něco dokázat. On poslouchá, bavíme se spolu a jde si vlastní cestou. Oprostil se od jména – i když to samozřejmě úplně nejde – a podepsal v Minnesotě.
Jak moc slýcháte, že se potatil? Ať už stylem, hlasem, vizáží.
Co se týče stavby těla, spíš byl podobný mému tchánovi, ale jak začal pít pivo, trošku nabral a je to vidět. Hraje ale na opačnou stranu a je možná trošku lepší hokejista, jen potřebuje ještě lehce přibrat. Nicméně mu brzy bude jednadvacet, tak už bude moct pít oficiálně i v Americe.
Obránce David Špaček
Věnujete se mu hodně?
Koukám na něj v noci samozřejmě, ale více se starám o mladšího, s kterým chodíme na zápasy nebo tréninky. S Davidem si třeba rozebereme statistiky, ale už vidím, že má svůj život. Malinko už jsme ho asi i otravovali.
Dva synové, dalších 300 dětí v Plzni, vyspíte se někdy?
Jo, stíhám, většinou si jdu lehnout třeba v jedenáct. Když David hraje třeba ve dvě, tak už něco naspím. Jakmile ale jeli na západ a začínali ve čtyři... To bylo něco, když pak mířím sem na zimák. Nejhorší jsou dva zápasy ve dvou dnech, to spím míň jak on. Zrovna nedávno dostali osmičku, prohrávali 4:0, takže jsem zaklapl notebook a šel si lehnout. To po mně ani nemůže chtít, abych se koukal.
Pořád má co dohánět, viďte?
Nechci říkat, že jsem vyhrál všechno. Škoda, že jsme s Edmontonem nezvládli sedmý zápas ve finále NHL. Ještě byla olympiáda, takže jsme skončili někdy 21. června. To bylo peklo. Kdybychom vyhráli, bylo by vše v pohodě, takhle ale člověk přijel úplně vyšťavený, měl měsíc a půl volno a znovu se vrací na led. Mrzí mě to, jediná trofej, která mi chybí.
Tati, chci být lepší než ty! Špaček junior sní o Stanley Cupu. A co domácí MS? |
Přetrvává ve vás zklamání dodnes?
Furt! Je to takové mrzuté. Když jsem později šel do Montrealu, jednoho z šestice původních týmů ligy, byl tam pán, který má prsten na každém prstu, to jste pak naštvaní. A oni mu říkají Pán prstenů! Hlavou mi běželo, že to je teda fakt úžasný. Když vidím nějaký boj o Stanley Cup, doteď si vždycky vzpomenu. Snad to zvládne David, moc bych mu to přál, všechno by se pak vyřešilo, klidně bych pohár připsal rodině.
Ale vždyť přece máte tři mistrovské tituly, olympijské zlato, primát ze Švédska. V neposlední řadě jste také vyhrál extraligu s Plzní.
Jo, to je něco neskutečného, Nagano, Vídeň 2005 byla díky výluce v NHL taky jako olympiáda. A jsem moc rád, že jsme tady s Martinem Strakou dotáhli titul. Řadím ho na opravdu vysokou úroveň.
PARŤÁCI. Tomáš Vokoun, Jaroslav Špaček, Martin Straka a Vladimír Růžička na snímku z roku 2004, kdy se fotil tým před domácím MS v Praze.
Hodně vás lámali, abyste se vrátil zpátky na led?
Spíš jsem byl postavený před hotovou věc. Martin tehdy na začátku sezony 2012/13 slavil čtyřicetiny, já jel na oslavu a táta mi povídá: „Hele, ty tam pojedeš, zlomí tě a budeš hrát.“ Reagoval jsem, že už určitě nechci na led, prostě ne. A pak se tam u mě střídali. Straka, Milan Razým, Rudolf Pejchar... S pivem a zelenou mě přesvědčovali, ať jdu hrát, že si to zkusím.
Nešlo odolat, co?
Napřed jsme se s Martinem domluvili, že budu pomáhat a chodit s obránci na extra tréninky, dodneška tady tuhle novou funkci máme, i v akademii. Pak jsem byl na střídačce, postupně jsem začal s týmem i cestovat. Až to doběhlo ke třem zápasům v pěti dnech ve finále.
Jaroslav Špaček (vpravo) z Plzně hlídá zlínského Petra Čajánka.
Jak jste utkání zvládal?
Měl jsem toho plné zuby. Ještě v rozhodujícím sedmém zápase prodloužení, které jsem ani nedokončil. Vždyť předtím jsem chodil hrát už akorát za staré pány... Ale na mistrovské oslavy jsem pak měl síly mraky, všechno ze mě spadlo a už jsem byl jak mladý kluk. Zkoušeli mě potom přemlouvat i na další rok, ale to jsem jim říkal, že se fakt zbláznili.
Dlouho jste pak byl i na střídačce národního týmu, čemu se dál nyní věnujete? Vím, že jste chtěl hodně cestovat.
To se i daří. Dvakrát jsem byl v Číně, navštívil jsem Koreu, Thajsko, Filipíny, krásnou Kambodžu. Samozřejmě všude možně po Evropě jsem byl. Kanadu i Ameriku mám také procestovanou.
Chtěl byste ještě někam?
Já bych cestoval pořád! Napadá mě, že když jsem se s hokejem vracel do Číny a Koreje kvůli olympiádám, prošvihl jsem Jihoafrickou republiku. Ta mi chybí. Strašně bych si přál tam někdy vyjet na golf, na safari, na víno. Jen je horší, že tam člověk musí v zimě, kdy se hraje. Navíc tak na tři týdny, což je při dalekém cestování akorát. To je ale složitější, musel bych tu seknout s prací.
Asistent trenéra Jaroslav Špaček udílí pokyny během utkání olympijského turnaje mezi Českem a Jižní Koreou.
Neměl jste náhodou vyrazit i na Aljašku?
Spoluhráč z Montrealu Scott Gomez pochází odtamtud, z Anchorage. Stavil se i tady v Praze a pořád nás zve, že už musíme sakra přijet na lososy v červnu, kdy snad nejvíc táhnou. Ale je těžké to zvládnout. I když by to bylo moc fajn.
Golfu se pořád věnujete naplno?
Snažím se hrát tak třikrát za týden, někdy i víc. Záleží, jak se to sejde s počasím a vytížením. Na turnaje už tolik nechodím, spíš mám skupiny kamarádů, s kterými jezdím, projdeme se, zahrajeme si. Musím někdy vyjet do Mariánek, mám tam voucher, ale už jsem tam dva roky nebyl, takže ani nic neprohraju, jen pošlu peníze a oni berou. Říkají mi, že jsem jejich nejlepší člen.
Jaroslav Špaček (vlevo) a David Pospíšil na charitativním golfovém turnaji na hřišti u Kunětické Hory.
Máte toho hodně. Zmiňoval jste Stanley Cup, Jižní Afriku, možná lososy. Co si přejete k narozeninám?
Hlavně být zdravý a trochu toho štěstí. Zbytek pak přijde. Chtěl bych, aby tady v Plzni vše klapalo a dostali jsme se na pozice, kde jsme byli dřív, abychom měli radost. Těší mě, když pak vidím úsměvy diváků, hráčů i dětiček.
Chystáte nějaké velké oslavy?
Určitě, až moc jich bude, mám to na víc frontách. Tady na zimáku, s rodinou, pak kamarádi, starý páni, na golfu. Musím to nějak rozmělnit, snad vše nějak do konce dubna stihnu.
