„Jenže se zjistilo, že kluci, co měli hrát v Brně fotbal, jsou vlastně lepší hokejisti, tak to otočili. Dobrý tah,“ vzpomíná Jaromír Meixner - dnes 77letý muž, který s tehdejší Kometou zažil pět z 11 titulů.
Zajímá mě: Bývali jste celebrity?
Kdepak! Sice taky bývalo vyprodáno, ale když dneska po zápasech hokejisté dělají s lidmi ty prostocviky - my veteráni říkáme šaškárny - tak tenkrát by si publikum klepalo na čelo. Byla jiná doba, taková smutná. Nikdo neměl dres, nikdo z nás nepadal na zadek. Vyhráli jsme titul, přijeli do Brna, a že by na nás někdo někde čekal? To ani nikoho nenapadlo. Když jsme vyhráli poslední titul, dostali jsme po zápase na Kladně pohár a medaile nám přišly poštou. A rozdali nám je na sekretariátu.
Jak odlišné oproti dnešku.
Dnes se kluby velkolepě loučí se svými legendami. Když tehdy končili velcí borci, pozvalo je vedení do Hotelu Grand. Kluci tam seděli, najednou přišel pingl a říká: Máte si dát oběd, vedení nemůže. Tak to fungovalo. Ale bylo to dané i tím, že se o sportu moc nepsalo. Sport měl stránku, takže jen pár řádků o zápase. To už muselo být, aby byly rozhovory s hráči. Nepodporovaly se superstars, nikdo nesměl vyčnívat. Nešlo, aby se o někom psalo až moc.
Rudé hvězdě i jihlavské Dukle soupeři vyčítali, že si mohou vzhledem k politické síle vzít kohokoliv. Bylo to tak?
To bylo jen o čuchu trenérů. Ano, začátek byl politický, řeklo se Rudá hvězda, tak všichni sklopili uši a klub vznikl. Ale třeba Pepík Černý toho v Plzni odehrál strašně málo, ale Vláďa Bouzek (trenér Komety) ho objevil na reprezentačním soustředění juniorů a přivedl ho do Brna. Do Jihlavy chodili kluci jen na vojnu, tam to bylo o odhadu trenéra Pittnera. Úspěch spočíval v tom, že u nás vládla přísná morálka - životospráva, trénovat, nervat se na ledě, to fungovalo. Kdo by se nepodřídil, toho by starší hráči vyhnali. Hráči se nabalovali, ale je pravda, že zatímco ostatní mančafty chodily do práce, my už trénovali dopoledne.
Papírově jste ale byli amatéři.
Byl to pseudoprofesionalismus. Prémie se vyplácely po zápase na ruku: 180 korun čistého za výhru, polovina za remízu. Za prohru nic. Pak se to zvedlo na čtyři stovky hrubého. A když jsem končil (v roce 1973), bylo to 600. Dostávali jsme i kalorné, které bylo v zimě 400, v létě 200 korun. Ale když jsme podepisovali převzetí, bylo tam „tajné“. Před světem jsme byli amatéři.
Projevila se politika i v klubu?
Nikdo si nás nevšímal. S nároďákem jezdil nějaký špicl, s námi ne. Vím, že když byly maďarské události (1956), tak se kluci někde prdli a pustili si pusu na špacír. Pak dostali zabrat. Ale že by někdo chodil a říkal: Musíte vstoupit do strany, to ne. Nepamatuji si, že bych někoho viděl v policejní uniformě. My měli v občance napsáno: civilní zaměstnanci ministerstva vnitra a v roce 1962 přešli do Zetoru.
Tam jste si chodili pro výplatu?
Rozhodli, že budeme chodit do práce, tak nás rozstrkali po fabrice. Od sedmi do devíti jsme tam první léto seděli, pak se v devět na povel zvedli a šli k vrátnici, kde jsme měli auta a skútry, a jeli trénovat. Samozřejmě se to pracujícím po chvíli nelíbilo. Vedení řeklo, že je to blbost, ale pořád jsme tam museli dvakrát do měsíce pro peníze. Zase byla mela, že tam chodíme jen pro výplatu. Proto nám je pak posílali poštou.
Podpultové zboží jste asi uměli sehnat lépe než ostatní.
Měli jsme svou potravinářskou mafii, svého zelináře, řezníka. Co si budeme říkat: mít kamaráda řezníka, to byla tenkrát velká výhoda. Když chtěl někdo auto, tak jsme si poukaz na něj dokázali přednostně vyřídit.
"Když jsme vyhráli poslední titul, dostali jsme pohár a medaile nám přišly poštou." |
Do ciziny jste jezdili často?
Ano. Hrávali jsme Spengler Cup ve Švýcarsku, kde si Jirka Kolouch na slavnostní večeři zatancoval s Ginou Lollobrigidou. To byl brankář - ti jsou svérázní - takže viděl krásnou ženskou, a šel. Vyzval ji k tanci, ale udělali pár koleček a hned mu ji nějaký hlídací pes sebral. Jezdili jsme třeba do Německa, na Vánoce do Švédska a Finska, jednou dvakrát za sezonu jsme hráli v Rusku. Jako průkopníci jsme byli v Holandsku a Belgii.
Jaký se tam hrál hokej?
Hráli jsme v Lutychu proti bandě kanadských gangsterů - samí takoví nazdárci. Byli naštvaní, že jsme jim dávali, tak najednou jeden z nich „nastoupil“ na Zdeňka Kepáka, což byl chlap od rány. Servali se a Zdeněk ho domlátil jako psa. Svlékl ho z dresu. Po zápase byla společná večeře a oni pořád za ním chodili a klepali ho po rameni. Ten kluk, co se s ním serval, byl totiž juniorský mistr Kanady v boxu. My hrávali technický hokej, ale když nás někdo začal mlátit, přitvrdili jsme.
Dělávali jste průšvihy?
Kdo by ho udělal, měl smůlu a šel by pryč. My si považovali, že jsme v takovém mančaftu - o tom snila spousta hokejistů. Jednou jsme přijeli do Prahy, spali v Hotelu Paříž a my mladí v osm večer mazali do kina. V deset byla večerka. Přilétli jsme deset minut po desáté a dole už seděla „komise“ Bubník a Danda: Bažanti, kde jste? My byli v kině, říkáme. To nás nezajímá, večerka byla v deset, takže hoši, když zítra vyhrajeme, nedostanete prémie. Když prohrajeme, dostanete pokutu! Druhý den jsme hráli jak o život. Staří borci to takhle hlídali.
80 let hokejové ligyMěli jsme 180 korun čistého za výhru Tuzemská hokejová liga letos slaví 80. narozeniny. MF DNES a iDNES.cz proto v průběhu play-off přináší sérii rozhovorů a příběhů připomínajících nejdůležitější milníky ligové historie. Nyní s Jaromírem Meixnerem, který jako hráč zažil slavné období hokejového Brna. Záruba: Chceme blíž hokejistům |
S kým panovala hlavní rivalita?
Se Slovanem. Ta byla až extrémní. V hledišti se to mlelo, v Bratislavě létaly dlažební kostky. Pak se navazovala družba, že jsme den před zápasem byli u nich na večeři a oni zase u nás. Později se začala dotahovat Jihlava, stadion byl narvaný, starej Holík si to dunění užíval, hecoval lidi.
V reprezentaci už ale znovu vládlo přátelství, ne?
Ano. Jako kdyby se nemetlo. Tehdy ale tekla krev víc než dneska. Hrálo se bez helem a nepamatuji si zápas, ve kterém by profesor Houbal nešil na střídačce. On vás ale zašil a říkal: Seš na řadě, jdi na led. V lize bylo pár hokejových bláznů jako Lidický, Sventek, Walter, kteří tu krev viděli rádi a často někoho otevřeli. Na Spartě zase byla skvělá atmosféra, chodilo 18 tisíc lidí, půlka fandila Spartě, půlka nám. Jednou jsme tam dostali nakládačku a Václav Pacina druhý den napsal do Mladé fronty: Brněnská obrana neměla okénka, okna, ale výkladní skříně. My nakonec ligu vyhráli o 15 bodů. Kdykoliv jsem ho pak potkal, křičel jsem na něj: Výkladní skříně!
Je třeba dodat, že jste se po kariéře stal sportovním novinářem.
Byl jsem vyučený stavař, ale po 15 letech se už nešlo vrátit k profesi. Dlouhé roky nám dělal vedoucího mužstva Oldřich Skotal, novinář. Mě to zajímalo, tak mě jednou vzal na službu k tiskacím strojům a řekl mi: Kdo čuchne k tiskařské černi, tak už se toho nezbaví. Měl pravdu. A v roce 1970 vznikl Brněnský večerník, kde hledali sportovního redaktora. Hrál jsem a souběžně dva roky psal, měl jsem rubriku Jak to vidí Eiffel (letitá Meixnerova přezdívka).
Stíhal jste trénovat?
Ráno jsem běžel do redakce, něco se naučil, napsal, pak trénink. V roce 1973 jsem dal výpověď v Zetoru a nastoupil nastálo. Už jsem tušil, že dál hrát nebudu.
A dočkal jste se loučení v Grandu?
Kdepak. Začátkem května začínala letní příprava, volá mi spoluhráč Milan Kokš a říká: Byl jsem na sekretariátu, ptal jsem se, kdy začíná příprava, a sekretář říkal, že nejsme mezi pozvanými. Tím to pro mě skončilo. Nikdo nic neřekl. Za 14 dní zazvonil telefon, ozval se někdo z Prostějova: Soudruhu Meixnere, kdy k nám přijedeš trénovat? Já na to: Proč? Mám svoji práci. Oni, že Kometě pustili Černoška a mají domluvené, že k nim půjdu hrát. Mrsknul jsem telefonem a byl konec. Byl jsem na to připravený. V té době, když měl někdo po třicítce, diváci ho vyháněli. Nepřestupovalo se, hráči byli okoukaní. Dnes je to fantazie, trenéři vědí, že zkušené hráče potřebují, noviny jim fandí.
Navíc jste končil v době, kdy se ještě nechodilo hrát do zahraničí.
Měl jsem domluvené, že bych šel do Rakouska. Ale přišel rok 1968 a řekli: Dost! Pak se to otevřelo, když v Praze vyhráli titul mistra světa (1972) a ukecali Štrougala. Určitě si tehdy kluci venku polepšili. Na našich srazech veteránů jsme párkrát řešili, kolik dneska berou hokejisti peněz a kolik tenkrát my. Pak jsme si to zakázali. To bychom z toho zblbli. Žili jsme v takové době, užili si to a byly to pro nás krásné časy. Myslet na to, že teď berou statisíce a my tenkrát stokoruny, je nesmysl.
Nebyli jste šťastnější?
Nevím, jestli oni jsou šťastnější, nebo ne. Ale vydělávají víc peněz, tak jestli nejsou hloupí, mohou být aspoň spokojenější. Je pravda, že my jsme si sednuli do autobusu, Pepík Černý zavelel a hodinu se zpívalo. Tedy on zpíval, my ostatní vyli. Až Vláďa Bouzek řekl: Konec, kdo vás má poslouchat? Když jsme prohráli, dokázali jsme se v autobuse pohádat na krev, až zase trenér: Dost, pitomci. Dnes mají v autobusech sluchátka, moc spolu nemluví, ale to je dobou, to není jejich chyba! Prožili jsme krásnou éru, vyhrávali jsme. A to je ve sportu to nejdůležitější: Každý rád vyhrává.
