„Byly to dvě odlišné situace. Když jsme hráli s Petrem Průchou, tak jsme byli mladíci, co jsou šťastní za každou vteřinu na ledě. Bylo to hezké, taková euforie ze začátku v A týmu. Mluvilo se o nás, lidi nás měli rádi. Byli jsme lítaví blázni, tehdy se hrál takový techničtější hokej a my přinesli trochu něco jiného. Trenér Miloš Říha nás využíval jako takové žolíky, dokázali jsme překvapit soupeře. Užívali jsme si to, ale naše role v týmu nebyla tak velká, zatímco se Stardou jsme byli lídři. Když to přeženu, tak jsme řídili mančaft, chodili jsme na led v nejdůležitějších momentech, a i když tam byly mraky dalších důležitých hráčů, tak my tvořili ten základní kámen,“ porovnává Kolář „jedna“.
A v play off 2010 jste tehdy i díky tomu udělali sérii dvanácti výher v řadě. Jak na tu jízdu vzpomínáte?
To bylo nevídané. S každým zápasem nám rostlo sebevědomí, klíčovou postavou toho všeho byl Dominik Hašek. Měl výbornou formu a věděli jsme, že když se dostaneme do vedení a budeme dělat to, co máme, tak vyhrajeme. Ve vyřazovacích bojích to většinou bývá nahoru dolů, ale tohle bylo jiné. Zaváhání přišlo pouze v prvním čtvrtfinálovém utkání (prohra doma s Třincem 1:3), a pak už to jelo. Nikdy jsem nic takového nezažil a myslím si, že už to ani nikdo nezažije. Bylo to výjimečné.
Jméno Dominika Haška zmínil snad každý. Máte s ním z té sezony nějaký osobní zážitek?
Konkrétně mě asi nic nenapadá. Ale jasně, byl prostě jiný. V určitý moment kariéry byl nejlepší na světě, my sice zažili až ten závěr, takže už to nebyly Haškovy nejlepší roky, ale bylo vidět, že je pořád jinde. Nějaké úsměvné historky určitě byly, protože Dominik byl ze zahraničí zvyklý na úplně jiné věci a tady v českých podmínkách nám občas něco, co udělal, připadalo směšné. Byly to malé detaily, které dokazovaly, jak velká hvězda je.
Jan Kolář (vpravo) a Petr Koukal.
Vpředu jste tým táhl vy s Petrem Koukalem a Janem Starým, a to nejen v roce 2010. Čím to bylo, že vám to spolu tak sedělo?
Šlo hlavně o to, že ta naše spolupráce byla dlouhodobá. S Koukym jsem vlastně hrál skoro celou kariéru a začaly mezi námi vznikat nejrůznější vazby. Starda nám do toho perfektně zapadl, soustředil se hlavně na obranu a byl to hrozně poctivý kluk, který směrem dozadu nikdy nic neodfláknul. Navíc měl i střelecký instinkt, s Petrem jsme mu připravovali šance a on je využíval. Každý z nás něco uměl a měli jsme mezi sebou dobrou komunikaci, z čehož plynula naše síla. Naučili jsme se nějaké věci, které jsme opakovali, a přesně jsme věděli, co bude následovat. Díky tomu jsme pak získávali ten krok navíc.
Petr Koukal vám to často házel před bránu a někdo z vás dorážel prakticky do prázdné. Byl tohle jeden z naučených vzorců?
Abych řekl pravdu, tak tohle si přesně nepamatuji, ale hokej není složitý. Určité věci se v něm pořád opakují a tím, že jsme spolu hráli tak dlouho, tak jsme věděli dopředu, co se stane. Taky jsme těžili z důvěry trenérů, na ledě jsme si věřili a vznikla z toho spousta bodů a týmu se celkově dařilo, nakonec z toho byly dva tituly.
Play off 2010 jste odehrál celé, ale v základní části to bylo jen 36 zápasů. Prodělal jste tehdy nějaké zranění?
Tuším, že jsem měl někdy na podzim nebo před Vánocemi problémy se zády. Nejsem si úplně jistý, protože ty sezony mi dnes už splývají, ale řekl bych, že to bylo tím. Vypadl jsem ze hry asi na měsíc.
Při pohledu do statistik jste za celou kariéru odehrál kompletní pouze tři ročníky. Zranění vás tedy musela provázet dost často...
Byla jich spousta, ale paradoxně si myslím, že jsem byl celkem odolný hráč. (usmívá se) Měl jsem zkrátka takový herní styl, že jsem chodil do všeho po hlavě a utrpěl několik větších zranění, která mě vždy připravila o část sezony. Ale tak to má asi být, nevím, jak to ohodnotit. Prostě jsem to občas nějak odnesl.
Jan KolářNarodil se 21. března 1981 v Boskovicích, kde také začal s hokejem, ale v osmé třídě se přesunul do pardubického dorostu. Zde odstartoval velkou kariéru a v sezoně 1999-2000 odehrál prvních patnáct utkání za tehdejší IPB Pojišťovnu Pardubice. Na východě Čech oslavil tři mistrovské tituly v roce 2005, 2010 a 2012. Neodmyslitelně patřil do lajny s Petrem Koukalem, Petrem Průchou a později Janem Starým. V roce 2012 odešel Kolář do ruského Nižněkamsku, ale po šesti zápasech jej zastavilo zranění ramene a kariéra začala upadat. Za reprezentaci odehrál 14 utkání. |
Nejbolestivější rána asi přišla v roce 2013 po šesti zápasech v Nižněkamsku na startu vaší zahraniční kariéry, že?Nejhorší na tom bylo, že to nejdřív vypadalo jen jako vykloubené rameno, což se stává běžně a lidi se s tím v pohodě vyrovnají. Mně se ale do toho trošku skřípnul nerv a rázem to bylo nejisté. U nervových zranění nikdy nevíte, doktoři mi nedávali žádné záruky. Víc než měsíc jsem vůbec necítil ruku, takže jsem se pak už snažil hlavně o to, abych se vůbec vrátil do sportu. Zabralo mi to rok, naštěstí se to postupně začalo rapidně zlepšovat a bylo to dobré. Byl jsem rád, že jsem ještě hrál.
Ale už ne v Rusku. Bylo tedy zraněné rameno hlavním důvodem vašeho konce v Nižněkamsku?
Určitě, přišel jsem tím o celou sezonu. Tu další jsem tam pak sice šel ještě jednou na zkoušku, ale to už byla jiná situace. Šlo tam se mnou dalších deset hráčů, měnili se trenéři a moc se se mnou nepočítalo. Nechytl jsem se a ani v Čechách už to pak nebylo ono. Měl jsem ten vrchol asi za sebou. Nějakou chvíli jsem ještě hrál, ale už ne jako dřív.
Zvolil jste návrat do Pardubic, ale mluvilo se o dalších nabídkách ze zahraničí, byla možnost zůstat venku?
Byla. Řešil jsem to, ale Pardubice tenkrát o mě hodně stály, tak jsem to vyslyšel. I z rodinných důvodů, byl jsem tady zvyklý, tak jsem se rozhodl vrátit. Mohl jsem to ještě nějakou chvíli zkoušet a potloukat se v zahraničí, ale těžko teď spekulovat, jak by to dopadlo. Třeba by to vyšlo, třeba ne. Už je to pryč.
Vy jste se z Ruska vrátil do Pardubic, zatímco dvojče Petr Koukal zvolil konkurenční Hradec Králové. Co jste na to říkal?
Neviděl jsem to tak kriticky jako všichni lidi kolem, až mě překvapilo, jak velké vášně to rozpoutalo. Rozumím oběma stranám, mě tím Kouky určitě nijak nezklamal. Situaci jsem sledoval, ale v Pardubicích to tenkrát bylo těžké. Dokážu si představit, že Petr neměl možná ani odvahu do toho jít, a zvolil jistější cestu do týmu, který měl lepší vyhlídky. Bál se, aby se tady do něčeho nenamočil. Možná to od něj bylo trochu sobecké, ale dokážu tomu rozumět.
Jan Kolář a Dominik Hašek.
Jste rodákem z Boskovic, jak jste se dostal do Pardubic?
V žákovských letech byl v Boskovicích velmi dobrý tým, ale nebyla tam žádná možnost posunu, jen jeden ročník. Sešlo se nás tam pár šikovných kluků a poslední rok v osmé třídě jsme proti Pardubicím hráli žákovskou ligu. Vyhlídli si nás společně ještě s jedním hráčem a převedli nás do pardubického dorostu. Mně tenkrát hokej docela šel, tak jsem se nebránil, bylo ve hře ještě Brno, ale tomu se v té době moc nedařilo, takže Pardubice se jevily jako dobrá varianta. Měly jméno a stahovaly kluky, můj ročník se povedl. Jeden hráč z Třebíče, dva z Liberce, jeden z Jaroměře... Vytvořili jsme silný dorost, se kterým jsme vyhráli ligu.
Přeskočím na závěr kariéry. Na dva roky jste si zkusil Rakousko, trochu netradiční hokejová štace.
To bylo angažmá za odměnu. Už jsem přemýšlel o tom, že s hokejem úplně skončím, ale mám hrozně rád hory, tak jsem chtěl zkusit Alpy. Bylo to něco jako dovolená na horách doplněná hokejem. Všechno se mi vyplnilo do posledního písmena, bydlel jsem kousek od sjezdovky a hokej jsem si užíval na takové poloprofesionální úrovni. Pár kluků ten tým táhlo za peníze, ale řada dalších musela chodit do práce. Úroveň už v Rakousku nebyla tak vysoká, takže jsem to mohl odehrát relativně v klidu.
Svého času jste byl po Pardubicích známý tím, že jezdíte bez bot na longboardu. Co bylo tohle za životní období?
Poslední roky jsem hodně řešil zdraví a věnoval jsem se svému tělu. Chtěl jsem se udržet ve formě a experimentoval jsem s různými věcmi. Cítil jsem, že moje nohy potřebují po tom, co byly pořád v bruslích, trochu oživit a bosá chůze pomohla. V našich podmínkách je hodně netypické, aby někdo chodil po ulicích bez bot, ale mně bylo jedno, co si kdo myslí. Nebál jsme se toho a tělu jsem něco vrátil, navíc jsem věděl, že to nebudu dělat pořád. Studoval jsem lidské tělo, mám certifikát na Rolfterapie a baví mě to, zdravý životní styl je můj koníček. A co se týče longboardu, tak to je čistě dopravní prostředek, jezdím na něm pořád a s bosou chůzí nesouvisí.
V současnosti jste coby jeho pracovník zpátky v Dynamu Pardubice. Jak se to upeklo?
Loni na podzim jsem byl už rok a půl bez hokeje, trochu neusazený, neměl jsem představu, co bych chtěl dělat za práci. Nechtěl jsem být trenér, ale oslovil jsem klub, jestli bych pro něj nemohl něco dělat, věděl jsem, že tam je spousta práce. Vedení se mi ozvalo s tím, že začnu na pozici skauta. Že budu vyhledávat mladé kluky a budu takovým asistentem sportovního manažera a šéftrenéra mládeže. A když se před Vánocemi měnili trenéři, tak se uvolnila pozice videokouče a spojili jsme tyhle dvě věci dohromady. Jsem za to rád, nejdřív jsem si myslel, že si najdu jinou práci, ale hokej mi chyběl.
Která z těch dvou činností vám zabere víc času?
Je to nárazové. Ta moje pozice se vyvíjela, dělal jsem, co bylo potřeba. Ze začátku jen skauta, pak jsem se učil se softwarem a dalšími věcmi ohledně videokoučinku… To zabralo hodně času, ale teď by to mělo být půl napůl. Čekám na požadavky vedení, teď se nehraje, tak zpracovávám věci z minulé sezony. Když si někdo na něco vzpomene, tak to připravím.
Jak vyhlížíte příchod nového majitele Petra Dědka?
To je velké téma. Dlouho se nevědělo, jak to dopadne, a bylo ve hře několik variant. Těžko teď říct, jak to přesně bude, ale obecně je dobré, když klub vezme pevně do rukou jeden majitel. Viděli jsme, že poslední roky bylo v našem hokeji dost politiky, což nebylo ideální. Uvidíme, jak to bude, ale co mám možnost vidět, jak se teď pracuje, tak by to mohlo být dobré. V minulosti se ale přesně tohle říkalo už několikrát a stejně z toho byly velké problémy… Modlíme se, aby to teď už konečně bylo ono.
Loňská sezona byla skutečně tragická. Jak se vám na to z vašeho místa pod stropem arény koukalo?
Bylo to trápení, ale musím říct, že od mého příchodu, kdy jsem měl možnost být s klukama v kabině, tak jsem viděl dost práce a posílení. A ten závěr byl až skoro fantastický (usmívá se). Neviděl bych to jako úplně nejtragičtější sezonu, i když je pravda, že nálada byla hodně špatná. Vykoupil nás až závěr, do té doby se na to ale nedívalo lehce. Snažíte se najít východisko, ale není to snadné.
