Na ten moment čekal přes měsíc, dosud se v extralize radoval z přesné trefy jedinkrát. „Samozřejmě to nebylo nic příjemného, v hlavě to bylo šílené. Nejde ani o to, co čekají lidi, trenér, spoluhráči. Když sám hráč cítí, že trénuje něco jiného, než předvádí v zápase, není to ono,“ neskrývá Hruška, který v týdnu před zápasem přemítal: „Hrozně by mě zajímalo, kde dřímá moje hlava. Zatím je někde, kde ji nemůžu najít.“
Jeho dosavadní trápení dokládá i pohled do statistik. I s pátečním zásahem má za 23 duelů na kontě pouhých pět kanadských bodů. „Nejhorší je, že šance jsou. Ale ruce se nechtějí kamarádit s hlavou a pak to vypadá, jak to vypadá,“ stýskal si Hruška.
Časy, kdy hravě překonával nebo alespoň atakoval patnáctigólovou hranici, jsou už minulostí. Jeho bodový přísun zvolna klesá už čtvrtý rok po sobě. Ale takovou bídu jako letos dosud nezažil.
Na otázku, co se s ním děje, odpovídal jako téměř každý sportovec v této situaci. „Kdybych to věděl, tak bych to vyřešil,“ oznamuje Hruška, jehož um je přitom nesporný. „Kdybych nestíhal fyzicky, tak aspoň vím, co se děje. Ale když se člověk cítí dobře a dostává se do situací, které by mohly skončit úplně opačně, hokejová pohoda je dál a dál. Hrozně blbě se to láme.“
Že by přidal do své hry něco navíc? „Toho je právě potřeba se co nejvíc vyvarovat, i když se to strašně těžko dostává z hlavy,“ upozorňuje Hruška.
„Je potřeba, aby člověk věřil furt tomu stejnému. Ač bych nechtěl, tak do toho pořád přidávám něco navíc, a právě to mě nejvíc brzdí. Chybí tomu automatismy, že když jedu sám na bránu a udělám kličku do bekhendu, dám to automaticky do brány. Teď přemýšlím, že mi tam brankář ještě může strčit beton, tak to rychle zvednu – a skončí to vedle. V rukách a hlavě to musí být automaticky a teď to tam prostě není. Snad to tam zase bude.“
Ještě v neděli v Litvínově se mu na hokejku znovu přilepila smůla. „Udělal pěkný blafák, ale puk mu před prázdnou brankou odskočil. Věřím, že z deseti takových šancí by dal devět gólů, ale tohle byl zrovna moment, kdy se mu to překulilo přes hokejku,“ poznamenal brněnský trenér Kamil Pokorný.
V pátek dostal Hruška šanci znovu, když v úvodu třetí třetiny vystihl na útočné modré čáře mizernou vítkovickou rozehrávku a uháněl sám na brankáře Bartošáka, jemuž se trefil mezi betony. „V hlavě mi toho zase proběhlo zbytečně moc a to je špatně. Zaplaťpánbůh, že to neskončilo zase nějakou blbostí,“ oddechl si Hruška. „Vymyslel jsem toho tolik, ale nic z toho nefunguje,“ ohlédl se za svou dlouho nekončící krizí, kterou by čerstvý gól mohl zahnat.
Hodilo by se to celé Kometě, která až dosud musela spoléhat takřka výhradně na svou první formaci. V pátek však k výhře dokráčela i bez jejích gólů. „Kluci nechali na ledě všechno, pracovali jako tým,“ vyzdvihl trenér Pokorný, jehož družstvo spáchalo jediný faul. „Věřím, že si kluci uvědomili, co nás sráželo. Když budeme takhle zodpovědní a disciplinovaní, tak má mužstvo velkou sílu.“
Zároveň tak může Kometa lépe rozložit zátěž na všechny řady, zatímco poslední dobou výrazně upřednostňovala tu elitní. „Ice time je třeba si zasloužit. A když nejsou góly, není ice time, to je jasná rovnice,“ ví Hruška.
V pátek se o větší prostor hlasitě přihlásil.
