„V sezoně bych s tím rozhodně nenaskočil. Ještě teď zranění doléčuji, chybí mi tak dva týdny, než budu úplně v pohodě,“ svěřil se dvaatřicetiletý Lev.
Stříbrná jízda pro něj byla zároveň loučením s Mountfieldem. Po šesti letech se vrací do mateřské Plzně, se kterou před deseti lety vybojoval titul, s klubem podepsal tříletý kontrakt.
Cítil jste velkou bezmoc, když jste zůstal mimo hru zrovna v takové chvíli?
Byl jsem naštvaný. Říkal jsem si, proč se to nestalo třeba v prosinci, abych se stihl na play off připravit. Navíc to byl zbytečný moment, na konci prodloužení jsem se pustil do šarvátky. Ale když tohle pominu, jsem vlastně docela rád, že ta série zápasů v řadě je za mnou. Každý rok se mě spousta lidí ptala, jak je to možné, co dělám, co jím, jak se o sebe starám. Teď se bude už jen vzpomínat na nějaký rekord.
Tak tedy ještě jednou. Co jste jedl a jak se o sebe těch deset let staral?
(smích) Zopakuji to samé. Snažím se dobře jíst, stravovat, důležitý je spánek. A vůbec nejdůležitější jsou asi geny. K tomu mám svůj skvělý tým lidí, kteří se o mě starají. Všichni jsou z Plzně. Osobní doktor Petr Zeman, fyzioterapeut Michal Rukavička, který dělal dlouho pro Viktorku, kondiční kouč Martin Fajfrlík. Tenhle triumvirát má na všem obrovskou zásluhu. A já se tomu snažím dávat sto procent. Teď už se tyhle věci snažím předávat i mladším klukům. Někdo si z toho něco vezme, jiný jen mávne rukou.
Druhý semifinálový zápas v Ostravě Jakub Lev (vpravo) sledoval z hlediště vítkovického stadionu jen jako divák.
Jaké bylo stříbrné loučení s Hradcem Králové?
V Hradci se slavilo, jako bychom získali zlato. Hlavně fanoušci. Tím, že je tam extraliga teprve deset let a za tu dobu se dvakrát postoupilo do semifinále, tak premiérové finále bylo velký svátek pro všechny. Už po příjezdu z Třince čekaly před halou okolo půlnoci stovky fanoušků, pálily se světlice, zpívaly chorály. Na rozloučení s fanoušky pak na náměstí přišlo možná patnáct stovek lidí. Srovnal bych to klidně s plzeňským titulem před deseti lety, to byla také obrovská eurorie. Porážka nás mrzela, ale díky fanouškům to hráči vzali tak, že mají tenhle výsledek ještě kam posunout.
Co bylo v sérii s Třincem klíčové?
My jsme měli nadprůměrný tým. Ale neměli extra hvězdu, rozdílového hráče. Třinec měl stejně dobrý mančaft, ale k tomu právě ten Faktor X v rozdílových hráčích, kteří v důležitých momentech dokázali proměnit šanci. Opticky jsme na ledě vypadali asi lépe, ale Třinec to takhle hraje. Účelný hokej, nemusí se na to hezky koukat, ale vždycky přesně vědí, co chtějí. To byla ta zrnka písku na misce vah. A pak druhý zápas doma. Třinec se nedostal ze třetiny, ale dotáhl to do prodloužení a z jedné střely rozhodl. Kdyby to bylo 1:1 na zápasy, mohla ta série jít třeba do sedmého utkání.
Teď už je to minulost. Rozhodl jste se k návratu domů, proč?
Byl jsem pryč šest let. Dva roky ve Vítkovicích, skoro čtyři v Hradci. Dostal jsem nabídku pokračovat dva nebo tři roky, ale relativně brzy mi zavolal Martin Straka a ptal se, jestli bych měl zájem se vrátit do Plzně. Chtěl jsem si sednout osobně, dozvědět se nějakou vizi, podobu kádru. Martin mi nastínil, jak to vidí do budoucna, že by si přál, aby se domácí kluci postupně vraceli. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, do toho agent rozhodil sítě a ozvaly se další kluby, shodou okolností i Třinec. Zajímavé nabídky. Ale já už nechtěl měnit angažmá. Měl jsem jasno, že buď zůstanu v Hradci, nebo se vrátím do Plzně.
Co tedy přiklonilo misky vah pro Plzeň?
Nikdy jsem nechtěl odejít nadobro, jednou jsem si tady chtěl ještě zahrát. Ale kdybych teď podepsal v Hradci na tři roky, nedokážu zaručit, že pak ještě budu hrát dobře. A jít sem jenom kariéru dohrát, hazardovat se svým jménem, to nechci. Nerad bych, aby to vyznělo neskromně, ale myslím, že mám za sebou dobrou sezonu. Dařilo se mně i týmu a věřím, že mám v Plzni fanouškům a klubu ještě co nabídnout. A jak se říká, odcházet se má na vrcholu. Ne každému se to povede, mně se to takhle v Hradci sešlo. A odešel jsem v dobrém.
Jakub Lev bojuje okolo branky Mladé Boleslavi.
Informace, že se vrátíte, vyšla na veřejnost už v únoru. Nebál jste se reakcí okolí?
Řešili jsme to s Luckou Mužíkovou (tiskovou mluvčí HC Škoda, pozn. aut.), asi jsem byl první případ, kdy se přestup oznámil s předstihem. Volali z Plzně, jestli by mi to nevadilo, já jen řekl, ať se spojí i s vedením Hradce. Osobně jsem s tím neměl problém, alespoň jsem nemusel mlžit, vše bylo jasné. Okolí mě varovalo, že budu pod větším tlakem. Že si fanoušci mohou myslet, že zbytek sezonu už jen odjezdím. Ale pro mě to byla o to větší motivace. Nikdy bych si nedovolil něco jen odklouzat. A zpětně mi dost lidí řeklo, že jsem to v sobě měl a odvedl ještě lepší práci.
Dříve se přestupy oficiálně potvrzovaly až na začátku května. Přijmou hráči tuto novou dobu?
Je to hrozně individuální. Věděl jsem třeba hodně dlouho, že Lukáš Cingeĺ má podepsáno do Brna. Ale on je typ, který to nechtěl moc řešit, bavit se o tom v kabině. Soustředil se na svoji práci. Mně to naopak vůbec nevadilo. Já si na sebe klidně ušil bič, pod tlakem se mi hraje ještě lépe. Obecně si myslím, že hráči to zvládnou. Ale nevím, jak je připravená společnost. Je to podobné jako se zveřejněním platů. Já bych s tím vůbec neměl problém. Ať se zveřejní, nebudou žádné spekulace. Je jasné, kdo kolik má, co si vyjednal. A holt nám fanoušci trochu naloží, když se dařit nebude. To ke sportu patří. Že lidi řvou na hráče? Proč by neměli. Zaplatili si vstupenku, chtějí si hokej užít se vším všudy. Hráč by měl být tak psychicky silný, aby ho takové věci nerozhodily.
Na vás si poslední roky zařvali i v Plzni, přestože jste místní odchovanec. Je to vaším stylem, který může leckdy provokovat?
Neumím plynout s davem. Říkám, že v týmu máte pasažéry, kteří se vezou ve vlaku. A já jsem málokdy jenom ten pasažér. Když se prohrává, cítím, že něco musím změnit. A pak je vidět i to, co se lidem nelíbí. Diskuse s rozhodčími, pošťuchování. Jenže takový moment může být pro tým zlomový a celý zápas změnit. Fanoušky chápu, kdybych byl na jejich místě, taky bych se neměl rád. Ale mě to namotivuje ještě víc. Manželka mi to vyčítá hrozně, říká: Hraj tak, ať na tebe nekřičí! (smích) No ale to bych opustil styl, který je mým rukopisem. Z toho nemůžu uhnout, to mě v kariéře dostalo tam, kde jsem.
Ležíte v žaludku i protihráčům?
Vím, že mě leckteří soupeři nemají rádi. Když se spousty hráčů zeptáte, odpoví: Lva nemusíme. Ale já to beru jako pochvalu. Víte, já třeba na ledě taky nemám rád Voženílka. Ale když jsme si po finále podávali ruce, řekl jsem mu: Dane, fantastická práce. Hraješ skvěle, v tom pokračuj a nenech se odradit, i když lidi budou řvát. Takhle budeš neskutečně platný. Klobouk dolů, co odvedl. Já taky nemám takové soupeře moc rád, ale týmu jsou strašně platní. A čím víc jich máte, tím jste většinou úspěšnější.
Řekl vám plzeňský šéf Martin Straka, co od vás očekává?
Mluvili jsme dlouho. On ví, že každý rok dělám přibližně stejný počet bodů, nastřílím podobně gólů. Dlouhodobě držím nějaký standard. Není to tak, že bych jeden rok dal tři góly, další dvacet. Já mu zase povídal, že nemohu nabídnout padesát bodů za sezonu, protože tolik jsem nikdy neudělal. Víme, co od sebe očekáváme. Abych týmu pomohl v přesilovkách, v oslabeních, na vhazování, práci před brankou. A to nabídnout mohu.
S Plzní jste si zahrál finále před deseti lety proti Zlínu a jako mladík slavil titul. Dá se to s letošní sérií s Třincem srovnat?
Je to rozdílné. Já se pak dostal dvakrát do semifinále a za těch deset let si ověřil, jak strašně těžké je se do finále vůbec dostat. Není to sranda. A samozřejmě moje pozice v týmu byly úplně rozdílné. Tehdy mi bylo dvaadvacet, šel jsem do toho relativně bez stresu, protože máte okolo sebe borce jako Straka, Vlasák, Špaček... Mistry světa, olympijské vítěze. Věděl jsem, že ti nás povedou. Teď v Hradci jsem byl druhý nejstarší a vnímal, že je i na mně, abych kluky vedl.
Dozrál jste do té role přirozeně?
Hodně si v tomhle směru volám s Ondrou Kratěnou. To byl jeden z nejzkušenějších hráčů vůbec a mě osobně právě on posunul v hokeji nejvíc. V myšlení, v přístupu. I teď se ho zeptám, jak by řešil určité věci. A vezmu si z toho hodně, protože on se moc nemýlí. Vždycky platilo, že co řekl, mělo váhu, nikdy neplácal nějaké nesmysly. Od něj si vždycky nechám poradit a snažím se to pak předat dál.
Když sledujete, jaký se tvoří v Plzni kádr pro příští sezonu, jaký z toho máte pocit?
Na papíře to vůbec nevypadá špatně. Je důležité, že přišlo více zkušených kluků. O Petrovi Jelínkovi se nemusíme bavit, zkušený borec, každý rok si odvede své a je to výborný kluk. Tomáš Dujsík je skvělý obránce, má za sebou super sezonu, teď se chce posunout ještě dál. To nejsou kluci, kteří by byli z něčeho nervózní, až půjde do tuhého. I s Petrem Zámorským jsem předem probíral, jestli tady zůstane. Obrana i útok vypadají slušně, bude to hlavně o tom, abychom byli zdraví a nevypadlo pět šest lidí ze sestavy. To jsem zažil minulou sezonu, v Hradci nám vypadlo osm hráčů, do toho Liga mistrů, jedete bez pauzy. Pak je těžké dělat výsledky konzistentně.
Velmi dobře se znáte i s kapitánem Janem Schleissem. Budete hlavně vy dva řídit kabinu, aby fungovala správně?
Věřím, že tady bude dobrá parta, protože se spoustou kluků se známe i mimo led. A já pro to udělám všechno. Návrat beru s obrovským respektem a pokorou. Vím, že vracet se domů není jednoduché. Tlak bude velký. Nejen od fanoušků, ale i od rodiny, známých. Budu daleko víc sledovaný než mimo Plzeň. Zároveň se hodně těším a zkusím se připravit možná lépe, než kdykoliv jindy. Chceme v kabině nastavit věci tak, aby fungovaly. Přece jen, mladí kluci jsou dnes jiná generace, mají jiné uvažování.
Jak to myslíte?
My jsme si v jejich letech vážili každého zápasu. Když jsme něco nesplnili, další tři jsme nehráli. Dnes, teď nemluvím o Plzni, ale obecně, je mladá generace furt něčím ukřivděná. Že by měli víc hrát, že by tohle a tamto... Ono to ale souvisí i s celou společností. Řada lidí chce všechno hned a zadarmo, nic si neodpracovat. My tady hráli juniorku, pak šli na rok do první ligy. Jediný, kdo z naší generace v Plzni šel rovnou do áčka, byl Honza Kovář. Protože byl prostě o stupeň o dva odskočený dál než my. Já, Kuba Jeřábek, Marek Mazanec, všichni jsme se museli prokousat přes první ligu, nabrat zkušenosti, oťukat se. A v áčku byli tehdy skvělí borci, nikdo vám nedal nic zadarmo.
Když jste z Plzně odcházel, začal jste si dělat trenérskou licenci. Je to cesta do budoucna?
Mám hotové béčko. Asi mi zrovna bude propadat, nestíhám semináře. Ale pak si ho obnovím. Spíš pro jistotu, kvůli dětem, kdybych je chtěl někdy trénovat. Nicméně kariéra trenéra, tomu momentálně dávám tak pět procent. Asi by mě to nenaplňovalo. I z časového hlediska. Hráči toho mají hodně, ale trenér toho času hokeji musí věnovat daleko víc. Jak jsem byl zraněný, mohl jsem tu práci okoukat v Hradci. Rozbory, plánování, cestování. Je to spousta hodin navíc, které lidi nevidí. Nevím, jestli bych se touto cestou chtěl vydat.
