„Měl jsem myšlenky, že už si extraligu nezahraju. Ale dal jsem tomu ještě čas a naštěstí to vyšlo,“ říká Ferenc, který debutoval v nejvyšší soutěží v 27 letech. „Měl jsem výhodu, že play-out bylo rozhodnuté. Zápasy nebyly úplně na 100 %, očuchal jsme si to v lehčích utkáních. To mi dodalo sebevědomí do další sezony.“
Suchou přípravu přitom strávil v mateřském Přerovu, přípravné zápasy dělil mezi oba kluby a třeba na Zubr Cupu nastoupil za oba dva.
„Taková byla domluva. Že se přijdeme ukázat na led v červenci a pak se vrátíme do Přerova. Byl jsem příjemně překvapený, že mě zavolali zpátky. Chci se tady držet zuby nehty,“ nehodlá pustit šanci, s kterou už ani moc nepočítal. Doteď odehrál všech devět extraligových střetnutí a s průměrem 20 minut a 44 vteřin na ledě je třetím nejvytěžovanějším hráčem mužstva.
„Přál jsem si to, ale nevím, jestli se to dalo čekat. V prvním kole se nešťastně zranil Keson (Nosek). Stejně jako on jsem pravák, možná i proto si mě nechali,“ přemítá Ferenc, který nastupuje ve dvojici s lotyšským reprezentačním bekem Freibergsem. „Hraje se mi s ním skvěle. Domluvíme se, Ralf výborně čte hru. Rád si zaútočí, chvilku to vzadu podržím. A když můžu, také podpořím útok. Trenéři to po nás vyžadují.“
Když poskočil mezi českou elitu, musel změnit styl hry. „První liga je více o bruslení, nahoru dolů. Tady si hráči počkají, jsou zkušenější. Když na ně vyletíte, tak vás jednodušeji přehrají.“
S aklimatizací v extraligové kabině neměl potíže. Stejnou cestou z Přerova do Zlína šli také David Štastný nebo Michal Popelka.
„Spoustu kluků jsem znal. To vám situaci hodně ulehčí, nemusíte se seznamovat. Spoluhráči vám trošku věří. Zapadnete do kolektivu rychleji, když se máte o koho opřít ze začátku,“ pochvaluje si Ferenc, který zkoušel hokejové štěstí také v Polsku a předtím ve Finsku, kam odjel na studijní výměnný pobyt. „Do Finska jsem přijel s báglem na zádech a přišel se zeptat, jestli si můžu zahrát. Podívali se a řekli, že můžu. V Polsku jsme vyhráli tamní pohár, pak jsem to zkoušel v extralize v Plzni.“
Klaplo to až ve Zlíně, kde je s rovnými dvěma metry nejvyšším hráčem mužstva.
„Jsem vysoký, ochrana spoluhráčů se ode mě očekává. S tím nemám problém, zatím se ale nic vážného nesemlelo,“ líčí Ferenc, který se sice narodil ve slovenské Levoči, odmala ale žije na Moravě.
Přestože je díky svým fyzickým proporcím na ledě nepřehlédnutelný, ze stabilních beků Zlína jsou spolu s Freibergsem nejméně trestaní. Oba mají ve statistikách jediné vyloučení.
„Nehraju tak do těla jako v minulých sezonách. Nedostávám se tolik do kontaktu s útočníky, rozhodčí nemají důvod pískat,“ vysvětluje Ferenc.
Patnáctý zápas v extralize si připíše dnes v Mladé Boleslavi, kde se Berani pokusí prodloužit vítěznou sérii na čtyři zápasy. „Musíme sbírat body, protože na konci budou potřeba,“ ví Ferenc a doufá, že na vyvrcholení sezony zůstane ve Zlíně.
Zatím působí v extralize v rámci střídavých startů.
