Se spoluhráči si Ivan Majeský vychutnává voňavý punč na olomouckém Dolním náměstí, které je už zahaleno do vánoční atmosféry. Venkovní ledovou plochu lidé plní do maxima. Tady se bruslí jen pro radost. Zatímco o kousek vedle na stařičkém zimáku zvaném láskyplně „plecharéna“ se svádí tuhé boje o body a identitu hokejového nováčka v extralize.
Zdá se, že Olomouc v ní nebude za chudého otloukánka, ale za štiku soutěže. Po 21 kolech drží senzační sedmé místo a nadšené diváky královsky baví poctivou hrou, ve které dominuje rychlost, obětavost, disciplína. A důraz. Muziku tvrdí osmatřicetiletý, 196 centimetrů vysoký, 109 kilogramů těžký Slovák s bohatými zkušenostmi z NHL, dvou olympijských her a šesti světových šampionátů. „Ale hlavní cíl zůstává záchrana,“ říká v rozhovoru pro MF DNES urostlý obránce, jenž naposledy pomohl gólem (svým třetím v sezoně) porazit Vítkovice 4:1.
Vítkovice jste předtím zničili doma 9:1. Připomínali jste i před nedělním zápasem vaše dosud nejlepší vystoupení v extralize?
Člověk měl trochu v hlavě, že jsme první zápas vyhráli 9:1 a minule nám to tam všechno padlo. Odehráli jsme to ale dobře, jen já jsem jim daroval gól na 1:1, ale kluci dali naštěstí na 2:1. Ke konci měly Vítkovice šance, přesilovky, ale v těžkých chvílích nás Vošvec (Tomáš Vošvrda) podržel.
Po vaší chybě Vítkovice vyrovnaly. Co se stalo?
Trochu mi puk sjel a už šel sám na bránu. Byl to můj gól. Zaplaťpánbůh, že kluci dali druhý gól.
Bylo na ledě vidět, že jste po bodové sérii v pohodě, zatímco na soupeři leží deka?
Pro nás je každý zápas těžký, nemáme se nad čím uspokojit. Bojujeme o to, abychom se udrželi tam, kde jsme. Jsou to pro nás důležité tři body a jsme za ně velmi vděční.
Je pro vás důležité zjištění, že jste bodovali ve všech třech zápasech po odchodu nejlepšího střelce týmu Erika Hrni do Třince?
Už na to nesmíme koukat. Ale nevěděl jsem, že se může vrátit do Třince. Musíme se soustředit sami na sebe, pokračovat v našich výkonech a urvat body z venku. Ztráta to však je, co si budeme namlouvat, ale tak to je.
Olomouc je sedmá, přitom mnozí vás předem pasovali na roli otloukánka. Jak si to užíváte?
Ono je to tam nasoukané, těsné, vyrovnané. Vyhrajete jeden zápas, jste nahoře, prohrajete jeden, jste dole. Ale zaplaťpánbůh že nám start vyšel, ovšem je to jenom začátek. Do Vánoc máme deset zápasů, kdybychom se tam udrželi, bylo by to krásné. Musíme bodovat hlavně v domácích zápasech a přivést i něco zvenku.
Jste překvapený, že je tým tak vysoko?
O tom se nebavíme. Koukáme se jen sami na sebe a vidíme, že můžeme hrát s každým. Několik zápasů jsme teď vyhráli a to je pro nás motivace do dalších zápasů. Užijeme si radost, už v pátek máme další těžký zápas (doma s Litvínovem).
Cítíte z týmu pohodu?
Tlak na nás není, trenéři nás tlačí jen v trénincích, abychom dělali vše naplno. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je tenká, může se snadno zlomit. Musíme pracovat zápas od zápasu.
Se svým působením v Olomouci však můžete být spokojený.
Říkal to i Patýs (Pavel Patera): je tedy skvělá parta kluků, i lidí kolem a hlavně fanoušci... Těžko tady něco vytknout. Trenéři jsou dobří, všechno funguje a je to fajn.
Jak se trénuje pod Jiřím Dopitou, českou hokejovou legendou a zároveň majitelem klubu?
Jirku jsem znal jenom jako hráče, osobně ne. To je všude stejné. Trenéři Petr Fiala s Jirkou mají svoji vizi, metody. Vy jste hráč, jejich podřízený a musíte to dodržovat. A když to nebudete dodržovat, tak je jedno, kde jste, ale skončíte. Na tréninku musíte dělat věci tak, jak oni chtějí.
A cítíte nějaký rozdíl v tom, že Jiří Dopita je také spolumajitelem klubu?
Ne, v tom on je velký profesionál. Necítím, že je také šéfem klubu. Rozhodnutí, která dělá v zákulisí, na nás nemají vliv. V šatně je jako trenér. Vidí, jak se kluci chovají v kabině, mimo led, na ledě, a to ho může ovlivnit jako šéfa při jednáních.
Po sestupu s Kladnem jste zvažoval i jiné možnosti? Nebylo pikantní posílit tým, který měl na pádu Rytířů v baráži podíl?
Já měl možnost jít na zkoušku do Švédska do klubu, kde jsem působil, ale táhlo se to.
Návrat do Švédska vás hodně lákal?
Švédsko jsem měl rád, hodně mě to lákalo. Navíc bych šel do klubu, který znám – Linköpings. Jenže pak z toho sešlo. Byla by to jen zkouška. Chtěli mě minulý rok, ale já si vyhodil rameno a byl dva měsíce mimo. Teďka to bylo takové možná jo, možná ne. Nic konkrétního. Bavili jsme se na úrovni kamarádů. Pak přišla nabídka z Olomouce, na Kladno to nevypadalo, ozvali se mi až potom, ale to už bylo pozdě. Už jsem řekl, že to půjdu zkusit sem a pak se uvidí, jestli tady zůstanu, nebo ne.
Copak byste bral i první ligu v Kladně?
Tak už jde spíš o mou rodinu, děti. Ale než mi z Kladna poslali nabídku, ozvala se Olomouc.
Žijete v Praze. Rodina za vámi na Hanou dojíždí?
Někdy přijedou. Teďka je režim takový, že jsou občas pondělky volné, když se v úterý nehraje. Za dvě hodiny jsem vlakem v Praze, takže můžu den strávit s rodinou. Děti měly teď prázdniny, tak tady byly celý týden se mnou. Je to komplikovanější. Kluk mi chodí taky na hokej a do školy, mám ještě dvě holky. Skloubit všechny koníčky a jedno s druhým je složitější.
V Olomouci se vám život líbí?
Jsem s ním spokojený. Je to hezké město s krásným centrem. Důležité je hlavně to, že je tady výborná parta kluků. To je asi to nejdůležitější. A pak fanoušci. Jsou fakt jako šestý hráč. Musím to zaklepat: zatím je to super.
Během bohaté kariéry jste toho dost procestoval. Předpokládám, že největší zážitek byly tři sezony v NHL. Vzpomínáte na časy, kdy jste se měřil s nejlepšími hokejisty planety?
Určitě, první rok jsem žil svůj sen...
...na slunečné Floridě, za kterou jste hned odehrál kompletní základní část – 82 zápasů.
Na Floridě bylo hezky, ale moc volného času jsem tam nestrávil, hodně jsme cestovali. Ale jak jsem říkal: žil jsem svůj sen a fakt jsem si ten rok užil. Odehrál jsem všechny zápasy, nevynechal jsem ani jeden. V té době jsem měl přitom ještě dvoucestnou smlouvu. Bylo to vážně super.
To byl rok 2002 a NHL tehdy více než dnes přála robustním bekům jako jste vy.
Jo, ale pak se to už časem všechno měnilo. Ale bylo to fajn. Potom však přišla zranění a bohužel...
Na to jste doplatil v Atlantě a pak ve Washingtonu?
Byla tam zranění a už se to pak nabalovalo. Na druhou stranu jsem se dostal do Švédska a tam jsem strávil krásná léta, takže to bylo super.
V NHL jste se poznal s hvězdami světového hokeje. V Atlantě například s Iljou Kovalčukem. Jaký na vás udělal dojem?
V Atlantě mi pomáhal s bydlením, byli jsme sousedi. Mám na něj dobré vzpomínky.
Nějaký příběh?
Příběhů by bylo dost, ale...
...nejsou do novin?
No nevím... Byl to fajn kluk – lídr. Staral se v kabině o kluky, proto byl taky kapitán. Třeba když měl nějakou sponzorskou smlouvu například na oblečení, tak to pak rozdělil mezi kluky. Byl moc fajn.
Nedával znát, že je velkou hvězdou?
Možná to bral někdy lehkovážně, ale hokej hrál se srdcem. Pro tým udělal všechno. Byl největší hvězdou týmu, profesionál.
Ze slovenštiny plynule přecházíte do češtiny. Kdy jste si ji tak osvojil?
Asi to mám z televize. Slovenské kanály české filmy nedabují. Mám problém jen se Ř.
Těžší než finština na štaci v Oulu?
Ta byla těžká. Anglicky jsem se naučil, ale finština je složitá. Naštěstí se ve Finsku domluvíte anglicky, v kabině bez problémů.
Během výluky v NHL jste hrál za Spartu v Praze, kde jste se s manželkou usadili. Osudový rok?
S manželkou jsem se seznámil ještě v Americe, kde pracovala. Nějak se to dalo do kupy a zůstalo to tak.
Poslední otázka: Ivane, nepřehodnotíte přece jen cíl Olomouce ze záchrany na play-off?
Koukám se na další zápasy. Udělat play-off je náš sen, ale prvořadá je záchrana. Takhle je to třeba brát – jako hlavní cíl. A kdyby se udělalo play-off, bylo by to úžasné.
