Za osm sezon v Kometě to Zohorna při nadcházející finálové sérii s Pardubicemi, která startuje ve čtvrtek na východě Čech, zažije již popáté.
„Já si ale vážím každého finále. Vždycky je to nejvíc. Je mi čtyřiatřicet a myslím, že podobně to vidí všichni starší hráči v naší šatně,“ hlásí útočník, jemuž se v rozhodujících bojích obvykle daří. Dva důležité góly dal i v semifinále proti Spartě, v němž byl jedním z hrdinů nedělního rozhodujícího sedmého zápasu v Praze.
Taháky finále extraligy. Pamětníci poslední série, bratři proti sobě i drahé vstupenky |
Po něm na vás čekali novináři, ale nepřišel jste mezi ně. Vyhovuje vám raději hrát svůj důležitý part v týmu mimo hlavní pozornost?
Když o tom tak přemýšlím, Spartu jsme vyřadili v play off čtyřikrát a ani jednou jsem rozhovory nerozdával. (smích) Tím nechci říct, že mi mediální povinnosti vadí. Každopádně v neděli bylo na Spartě tak šílené teplo, že jsem se těšil co nejdřív do sprchy, až ze sebe všechno sundám. Pak už bylo před mikrofony hráčů plno, chvilku jsem čekal, oblékl jsem se a šel jsem si po svých.
13 letod sebe dělí první a letošní finále, do něhož Hynek Zohorna s Kometou postoupil. 2 mistrovské titulymá z let 2017 a 2018, ze sérií v letech 2012 a 2014 odešel se stříbrem. 7 kanadských bodůnasbíral ve finálových sériích extraligy(2+5). Jeden gól dal i Pardubicím. |
Přitom by bylo o čem mluvit. Kromě pokoření Sparty také o unikátní bilanci pátého finále v Kometě. Dělá s vámi něco vnitřně?
Přestože si to číslo nijak nepřipouštím, uvědomuji si ho víc než dřív. Po titulu v roce 2018 jsem z Brna odcházel do zahraničí a hodně lidí mi říkalo, že jsem za sedm let v extralize získal pět medailí. Tehdy mi to nijak extra důležité ani nepřišlo. Jenže pět let jsem v cizině ve finále nebyl, loni jsem se do Komety vrátil a zase jsme tam. Zřejmě je to proto, že jsem v Brně měl kolem sebe v mužstvu vždycky štěstí na týmové hráče a velké srdcaře, s nimiž jsme to dokázali.
Řadíte se teď už mezi ně?
Jsem „play off hráč“, vítězný typ, takže ano, řadím. Zároveň se považuji jenom za jeden článek týmu. My jsme na tom, kde jsme teď, pracovali od začátku sezony, kádr si prošel změnami, postupně si všechno sedalo. Zhruba až v prosinci do sebe všechno zaklaplo.
Štvaly vás neustálé prognózy, jak se o titul utkají Sparta a Pardubice, což bylo zdaleka nejčastěji tipované finále?
Asi ani ne. I díky tomu jsme měli čistou hlavu na práci. Sice se o nás tolik nemluvilo, ale my jsme si to tak nebrali a šli jsme si za svým.
Brněnští hokejisté se radují z gólu Hynka Zohorny (vpravo) v rozhodujícím semifinále proti Spartě.
Učili jste se optimální styl hry pro play off už během základní části v duelech, které mnohdy nebyly na oko moc atraktivní?
Přišlo to někdy po Novém roce. Tehdy se začaly hrát zápasy, které jsme potřebovali vyhrát, abychom se dostali do první čtyřky konečné tabulky. Každý jsme si nastavovali v hlavě, že už se jede v módu pro play off, a naše výkonnost a soustředěnost se stupňovaly.
Můžete teď zpětně říct, že vám hraní o titul během pěti let v cizině chybělo?
Určitě ano. V Brně jsme v roce 2018 vybojovali druhý titul ve dvou letech, já odešel do Finska, s Lahti jsme se dostali do čtvrtfinále a vypadli jsme. Lepší to nebylo ani v dalších sezonách, přišly Velikonoce a já byl z angažmá doma.
Finále s Brnem? Lidi asi prohráli hodně peněz, směje se Hájek. „Prasárny“ oplatí |
Zaskočilo vás, že už na konci března nehrajete hokej?
Byl jsem zvyklý na delší sezony, to je pravda. Najednou jsem měl na jaře volno. Díkybohu ale aspoň přicházely pozvánky do reprezentace a mohl jsem tedy bojovat o místo v nominaci na mistrovství světa. O to víc si cením, že se nám v Brně zase tak daří a máme šanci si na titul sáhnout.
Od vašeho prvního finále uběhlo třináct let, i tehdy v něm Kometa bojovala s Pardubicemi. Bral jste finále jako nováček v extralize na lehčí váhu?
No, nebyl o mě takový zájem v médiích. (směje se) A měl jsem i jinou roli v týmu, vždyť mi bylo jednadvacet. Náramně jsem si to užíval, o to víc, že v Pardubicích byl brácha Tomáš. Jako děti jsme spolu hrávali s dřevěnými hokejkami na ulicích, stříleli jsme na branky, které nám stloukal táta, a najednou jsme proti sobě stáli na modré, zněla hymna, vyprodané stadiony burácely a my byli ve finále. Ještě dlouho poté mi běhala po zádech husí kůže.
SOUBOJ BRATRŮ. Pardubický Tomáš Zohorna (vlevo) a jeho bratr Hynek Zohorna z Komety Brno.
Od čtvrtka to stejné čeká bratry Zbořilovy. Adam z Komety se utká s Jakubem z Pardubic. Co svému kolegovi poradíte?
Mimo led to pro ně bude radost, na ledě ale čekám válku. Věřím tomu, že do sebe kluci půjdou. Vítězem může být jenom jeden a ten na to bude rád vzpomínat i po dvaceti letech.
A poražený bude dvacet let litovat? Nebo se porážka kouše snadněji, když víte, že vyhrál váš sourozenec?
Řeknu to takhle: kdybych pak dvakrát ve finále nevyhrál, asi bych tu finálovou porážku z roku 2012 bral o dost jinak. Prohra je prohra a bolí, to vám řekne každý. My jsme si to sice užili a na finále vzpomínáme jako na splněný nebo překonaný hokejový sen, ale vyhrát chtějí všichni.
Pro rodinu bylo těžší vás ve finále proti sobě sledovat?
Vím, že v naší rodině to měl každý nějak rozdělený, komu takzvaně fandí. (úsměv) Naši byli hrdí na to, že se nám podařilo něco nevídaného. Pamatuji si, že pro rodiče jsme byli vítězové oba.
