Ač je Bednář stále platný a pod Bílou věží především při přesilovkách spoléhají na jeho mistrovství, nehodlá na ledě přesluhovat.
“Věk člověk nezastaví a zdravotní stav už není také nejlepší,” tvrdí.
Má poslední velký sen, poté by s klidným srdcem odešel. ”Chci ještě jednou vyhrát titul a v tichosti odejít,” přiznává nejstarší hráč tuzemské extraligy v rozhovoru pro MF Dnes.
Působí uvolněně, mluví smířlivě. Sálá z něj pohoda.
Milovaným sportem se totiž momentálně dobře baví. Hradec válí, atakuje čelo tabulky a Bednář si užívá každou akci. Když mu v listopadu ve Vítkovicích pískli sporný osfajd, dlouho se hádal. “Byl jsem zklamaný. Jeli jsme dva na jednoho, mohlo z toho něco být.
Nejprve ale až s klukovskou zvídavostí vypálí: “Tak byl, nebo nebyl?” Zajímá ho, jestli se na sudího obořil právem.
Připomíná dítě, jemuž vezmete hračku. Sám se jí přitom za pár měsíců dobrovolně vzdá. Puk, rukavice, hůl i brusle nadobro odloží. Vicemistr světa z roku 2006 si dopřeje jiné kratochvíle než hokej. A také se bude důsledněji věnovat rodině. “Manželka (modelka Hadašová) mi obětovala deset let, teď ji to chci vrátit.”
Těšíte se, až skončíte a budete mít čas na lov? Dřív jste měl dokonce pronajatý revír.
To už je dávno. Měli jsme pronajatý kus lesa za Mělníkem. Páni, to bylo krásné. Rozhodně neříkám, že bych si revír ještě nechtěl někde pronajmout, ale teď to nejde. Do lesa se prakticky nedostanu. Mám malé děti, manželka je na všechno sama, takže musím vydržet, až se rozloučím s hokejem. Až skončím. Těším se na to, budu zase chodit častěji i na ryby, jezdit na chatu. Teď mám ale před sebou povinnosti a a chci dotáhnout Hradec až tam, kam si všichni přejeme.
Už třetím rokem dojíždíte na každý trénink do Hradce. Nevadí vám to?
Musím zaklepat na dřevo, že byť to jezdím třetí sezonu, tak se nestalo, že bych byl otrávený, že zase musím jet. Díky tomu, že D11 je ze všech dálnic, alespoň co tak poslouchám v radiu, nejméně komplikovaná, tak je to na pohodu. Opravdu se nestalo jedinkrát, že by mi to vadilo. V autě strávím hodinu, zaposlouchám se do rádia, popřemýšlím si.
Říká se, že jezdíte dost rychle. Přiznejte se, jako řidič spěcháte?
Já spěchám hodně. Co se týče za volantem, tak jsem pořád ve spěchu (smích).
Fotogalerie |
Jak u vás doma probíhá typické ráno, když odjíždíte do Hradce?
My vstáváme všichni najednou, nejdřív tedy ta mrňavá (nejmladší dcera Vanessa), která nemůže dospat, protože chodí spát hodně brzo. Pak ta starší (Denisa) kolem půl sedmé vstává do školy. Ve finále se probudíme všichni v jeden čas. Já se obléknu, proběhne hygiena, když je velká nouze, tak hodím něco do pusy a jedu. Jinak se snídá tady (v hradecké kabině). Připravujeme vajíčka, nějaké obložené mísy. Teď se to rozmohlo docela dobře (tváří se spokojeně). Zapracovali jsme na tom.
Zapracovali jste i na hře. Proč se Hradci v úvodu sezony nedařilo?
My jsme společně neodehráli moc zápasů, já a pár dalších kluků jsme moc nehráli Ligu mistrů, vynechali jsme i pár přípravných utkání. Navíc došlo k zúžení hrací plochy, čemuž se musel uzpůsobit náš hokej. My jsme začali hrát trochu jako v NHL, takové „nahoď a jeď“. Než si to sedlo, tak se nám nedařilo, stálo to hodně moc sil a energie. Po 40 minutách jsme fyzicky naprosto odpadli. Pak jsme si k tomu řekli, že budeme hrát víc na puku, že budeme hrát chytřeji, a ovoce přišlo.
V úvodních zápasech jste se trápil i vy. Nelimitovalo vás rameno, s nímž jste byl na jaře na operaci?
Operace byla docela komplikovaná. Ovlivnilo to i přípravu na sezonu. Abych pravdu řekl, rameno si dlouho nesedalo. Teď už je to dobré, i když musím každý měsíc chodit na opichy.
Stále tahouni po čtyřicítce Bednář je hned po Rudolfu Červeném druhým nejproduktivnějším hráčem Hradce, za 27 zápasů nastřádal 24 bodů. Sedmkrát se radoval ze vstřeleného gólu. |
Zkraje sezony jste se tedy nemohl cítit na ledě nejistější.
Já jsem to měl v jednu chvíli chuť dokonce zabalit. Ve třetím kole jsme hráli v Litvínově a mě to vůbec nebruslilo. Měl jsem navíc nové brusle, cítil jsem, že je všechno proti mě. Říkal jsem si: „Ty jo, já nemám natrénováno, já tu vůbec nemám co dělat. „Zastavil jsem se za trenérem (Václavem Sýkorou) s tím, že si vezmu měsíc volno a budu trénovat, a jestli se to nezlepší, tak se na to vykašlu úplně. Naštěstí jsem hned v dalším utkání zahrál docela dobře, tak jsem se uklidnil.
Přišlo vám tehdy, že vás dohnal věk? Že vám vaše tělo už nedovolí hrát na špičkové úrovni?
U mě platí, že chuť do tréninku už prostě není taková a že tělo s tím hodně bojuje. Po zápasech se cítím vycuclý. Už ve mně není touha jít si přidávat do posilovny, abych pak na ledě předčil ostatní. Když si jdu zaskákat, zaběhat, tak mě okamžitě chytnou plotýnky. Zdraví zkrátka už nemám takové, jaké to bývávalo. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl to po sezoně zabalit. Než být potom někde na vozíku, nebo být celý sešroubovaný, tak to člověk zváží.
Bolí vás něco po každém zápase? Jak se cítíte, když sundáte výstroj?
Vrací se mi problémy se zády. Když se svlékám z výstroje, tak mi to střílí do zad a kolikrát se mi kluci smějí, že jsem starý dědek. A to je prostě pravda. Byl jsem zvyklý po zápasech chodit se spoluhráči ještě na skákání s Marianem (kondičním trenérem Vodou), ale teď jakmile vyskočím, tak záda mi okamžitě sepnou a omezuje mě to. To už člověk šidí a tím pádem ztrácí na výkonnosti. A to já nechci.
Přijde vám, že hokej šidíte?
Šidím sebe a tím pádem šidím to mužstvo, nepodávám výkony, které se ode mě očekávají. Okrádám tým o produktivitu, přitom mám být tahounem.
Musel jste kvůli věku i zdravotním omezením změnit styl?
Mě osobně hrozně chybí situace, kdy jsem si sjel pro puk a projel celé hřiště – zavezl jsem to, navázal na sebe dva hráče, připravil jsem šanci. V minulé sezoně to ještě tak bylo, to jsem měl natrénováno. Letos musím víc kombinovat se spoluhráči, dávat puky dříve od hole a zase si hledat volný prostor. Doufám, že se to zase vrátí do starých kolejí. Doufám, že během reprezentační pauzy a hlavně během té dlouhé olympijské pořádně potrénuji a v play-off budu zase puky zavážet.
Když vám chybí rychlost, z čeho těžíte? Ze zkušeností a chytrosti?
Nejvíc bodů dělám z přesilovek, že jo. To je zřejmě poslední dominanta, která mi ještě zbyla. Když tam není rychlost a jeden na jednoho hráče nepřejdu, tak aspoň zrealizuji nějakou rychlou myšlenku. Techniku samozřejmě člověk neztratí. To je jasný. Chytrost s šikovností a rychlým rozhodováním při přesilovkách rozhoduje, asi kvůli tomu je pořád hraji.
Dirigujete je? Máte u spoluhráčů respekt?
Není to o respektu, ale o tom, že se všechna mužstva připravují na naši přesilovku, která měla takovou jednotvárnost a soupeři už nás lehce čtou. Už k nám jedou s tím, že postaví jednoho hráče blízko ke mě a tím pádem naši zbylí hráči musí vzít zodpovědnost na sebe a vymyslet něco navíc. Pak musí přijít kreativita, kdy musíme vymyslet něco nového a zaimprovizovat. Je to o tom, že se o tom bavíme. Vyhovíme jeden druhému. Není to tak, že já řeknu: ty si stoupni tam, ty tam. To se spíš sejdeme a řekneme si: Kluci dneska to nejde, pojďme vymyslet nějaký nový vzorec. Není to tak, že bych běhal po kabině s tabulí a něco vysvětloval.
