Spojení dvou trenérských osobností funguje, Vítkovice bojují o hokejový titul.
Jak si užíváte své první extraligové play-off v trenérské kariéře?
Je to skvělé. Říkám si, že jestli půjdeme ještě dál, tak je to možná odměna za to, že jsem musel kvůli nemoci předčasně skončit s hokejem. Všechno je věcí osudu. Jsem šťastný, že mi pan Vůjtek a vedení Vítkovic dali možnost tady působit. Funkci asistenta si užívám naplno. Dělám pro to maximum. Je to vyvrcholení mé dosavadní práce, kterou jsem dělal už pět let u mládežnických týmů a v první lize u Sarezy.
Nemáte ještě někdy nutkání skočit při vypjatých situacích na led?
Už jsem se orientoval na trenérskou činnost. Chtě nechtě jsem se s tím musel smířit. Trenéřina mě pohltila a je náplní mého života. Samozřejmě musím připustit, že jsou okamžiky, kdy bych na led nejradši vletěl. Dneska jsem ale v situaci, kdy chci hráčům předat něco z mých zkušeností a poradit jim.
V kabině Vítkovic jste vylepil ceduli s přeškrtnutou Spartou. Teď je tam Zlín. Jak vás to napadlo?
To byla intuice. Také jsem o tom debatoval s hráči z NHL, co dělali pro úspěšnou cestu v play-off. Všechno jsme dali dohromady. Vylepit to v kabině byla moje iniciativa. Když to budou mít hráči denně na očích, bude to pro ně velká motivace a musí se jim i zprotivit, když ji každý den vidí (smích).
Také připravujete podrobné charakteristiky soupeřů. Kolik vám to zabralo času?
Spousty. Musíte rozebírat video, sledovat hráče přes noviny, abyste věděl, co říkají, jak se cítí a mohl jste svým svěřencům říct, jak se budou chovat ve vypjatých situacích. Ale nebudu to vydávat za svoje myšlenky. Dal jsem to dohromady ve spolupráci s Pavlem Kubinou. Nemám rád, když nějaký trenér něco poukazuje za své myšlenky a přitom je to týmová práce. Já se naopak za týmovou práci rád schovávám (úsměv).
Pavel Kubina je ústřední postavou týmu. Jaké to je, mít takového hráče v kabině?
Pro každého trenéra je to něco úžasného. Pořád na sobě chce pracovat, i když toho už tolik dosáhl. Musí mít velkou porci sebeovládání, aby tomu nepodlehl. Pavel je tím nejlepším příkladem pro všechny. Když tento borec lehne do rány, nebo dá rozhodující gól, tak strhne všechny ostatní. Jeho chování ukazuje, co je to být pravý profesionál a kapitán mužstva.
Dá se říct, že se v něm jako bývalý obránce vidíte?
Zas mu nemůžu tak pochlebovat (smích). Ale zase mě těší, že dal Zlínu gól přesně tak, jak jsem mu radil. Říkal jsem mu, ať střílí mezi nohy, nebo na lapačku. Když vidím, že to tak udělá, je to pro mě pohlazení. Ale nemůžu mluvit za něj, že to dělá právě proto, že jsem mu to řekl, nebo že tam právě bylo místo (smích). Vždycky se mi líbili ofenzívní obránci. A to je přesně Pavel. Jak výškou, tak váhou má světové parametry, navíc je obratný. Na začátku sezony jsem tvrdil, že je u nás nejlepší bek Tomáš Kaberle, teď musím svůj názor poopravit...
A řekl jste, že vám pomáhal i s charakteristikami hráčů. Takže jste ho zatáhl i do realizačního týmu?
Až tak to nebylo. To bylo hlavně u série se Spartou. Hodně kluků znal z NHL daleko lépe než já. To platilo i pro Vencu Varaďu a Marka Malíka. Zlínské hráče jsem v extralize sledoval spíš já. Hlavní je ale, že hráči cítí, že se něco děje, že máme zájem je připravit k tomu, aby došli co nejdál.
Zlín má hodně propracovanou defenzívu. Našel jste jako bývalý obránce způsob, jak ji překonat?
On je problém i v menším kluzišti tady ve Zlíně. Na něm se defenzívní taktika plní lépe než na větším. Zlín nemá tolik hvězd, ale vesměs jsou to hráči, kteří se podřídí taktice. Někdy je to větší síla, než mít v kádru individuality. Jejich beci moc nevymýšlejí s pukem, hrají jednoduše, protečují puky přes mantinel, kde jsou najetí útočníci. Jakmile získají vedení, okamžitě se stáhnou do obrany, zhustí střední pásmo. My jsme na to ale připraveni a věřím, že to zvládneme. I když branek asi v semifinále moc padat nebude.
Čtvrtfinále se Spartou bylo až přehecované, Série se Zlínem zatím není tak vyhrocená, i když jde o finále. Čím to?
Jsem za to rád. Proti Spartě to byla dvojnásobná motivace. Jednak tím, že je to Sparta, navíc hráči měli určitou averzi vůči jejich trenérům, možná hráčům. To nebudu rozebírat... Ale hnalo je to hodně dopředu. Tato série je klidnější. My trenéři jsme navzájem kamarádi. Já i trenér Vůjtek jsme ještě s Ernestem Bokrošem hráli, s Jardou Stuchlíkem jsem tři roky studoval trenérskou jedničku. Znám spoustu hráčů ze Zlína. Není to tak vyhrocený boj, i když play-off je samozřejmě o tvrdosti, nepřístupném boji. Ale je jasné, že to není a snad ani nebude tak zákeřné, jako bylo se Spartou.
Jste spokojený s tím kolik dostáváte od trenéra Vůjtka prostoru?
Nemám povahu dělat asistenta. Mám rád tíhu zodpovědnosti, ten obrovský stres v koučování. Ale řekl jsem také jednoznačně, že jediný trenér, pod kterým bych si dovedl představit dělat asistenta, je pan Vůjtek. Dneska jsem za to rád, protože tolik prostoru, kolik jsem dostal při trénincích, při statistikách, při práci s videem, to by mi žádný jiný trenér nedal.
Jak máte rozděleny kompetence při zápase?
Řekl jsem, že mi nepřísluší, abych koučoval. Nejsem zastáncem rozděleného koučingu obránců a útočníků. Sám jsem byl vždycky pro, aby byl hlavní kouč šéf střídačky a dělal si všechno podle sebe. Ale jsou momenty, kdy se domlouváme a jsem rád, když někdy mé postřehy vezme trenér za své. Když to vyjde a pomůže to dobrému výsledku, jsem jenom rád.
Dovedete si představit, že by vaše spolupráce pokračovala do budoucna?
Pokud tady bude pan Vůjtek deset let, budu mu klidně deset let dělat asistenta. Pracovat s takovým člověkem, který se nebrání poznatkům, je pro mě čest. Navíc ho všichni uznávají jako osobnost. Dokázal toho hodně jako trenér, jako člověk i jako bývalý hráč. Má charisma. V týmu funguje vzájemný respekt mezi hráči a trenéry a to je základ úspěchu. Pan Vůjtek mě chce všechno naučit. Bylo by pěkné, kdyby jednou řekl: A teď už víš všechno...
