Pod Ještědem zažil ještě doby, kdy se hokejový klub jmenoval Stadion a vymrzlí fanoušci ve staré hale považovali Kadaň nebo Třebíč za nadmíru silné soupeře.
Jenže pak přišel postup, mužstvo se změnilo v Bílé tygry a "Kočka", jak se statnému obránci v Liberci přezdívalo, se najednou do extraligové sestavy nevešel.
Čtvrté semifinále
|
Vrátil se do první ligy a užíval si silnou pozici v Ústí nad Labem, ale nejvyšší soutěž ho nakonec přitáhla zpátky. Přes Litvínov se opět ocitnul v mateřském Liberci, kde zažil ještě jedno zklamání, než se definitivně přesunul jinam.
A pevné místo našel v Pardubicích, kterým teď pomohl k důležitému vítězství na dříve domovském ledě.
"Přišli se podívat rodiče a bratranci. A pak dalších pár známých, ti ale fandili Liberci," usmíval se Václav Kočí po povedeném utkání.
Mámu s tátou potěšil a zbytek stadionu rozesmutnil gólem ze 24. minuty. Gólem, který byl nakonec rozdílový a zajistil Pardubicím vyrovnání série.
Kočí si počkal na odraz od mantinelu a před lapačkou brankáře Pince vrazil puk do sítě. Zapumpoval rukou a radostí zakřičel. "Byl jsem trošku v euforii," přiznal dvaatřicetiletý bek.
Cítil satisfakci, že v místě, odkud ho vytlačili jako přebytečného, rozhodl o výsledku důležitého duelu. O výhře ve čtvrtém semifinále, jež v případě libereckého vítězství mohlo být pro celou sérii klíčové.
"Jsem za to rád," pověděl Kočí. "Hráli jsme dobře už první zápas tady, jenom jsme neproměnili šance a soupeř se prosadil z předbrankového prostoru," hodnotil výpravu do rodného města.
Teď věří, že přes protivníka přejde a sebere mu finále. To si přitom Kočí na rozdíl od libereckého mužstva už zahrál. "Každý zápas je ale jiný. Někdo se líp vyspí, nohy mu jezdí a může být na správném místě o krok dřív než soupeř," uvědomuje si, že to nebude lehké. Severočeši mu zase nějaké překážky do cesty jistě postaví.
