Jeho hokejový příběh pořád udivuje. Roky se protloukal 1. a 2. ligou, až si na něho v 36 letech vzpomněl extraligový Zlín. A když obránce Aleš Holík zazářil v play-off, dostal od mateřského klubu šanci na celou sezonu.
„Je to obrovský zázrak. V mém věku v to nemůže doufat nikdo. Absolutně jsem to nečekal,“ říká Holík, jehož hostování v rodném městě povolil prvoligový Šumperk až po dlouhém vyjednávání. „Bylo to nepříjemné. Jsem rád, že se nakonec obě strany dohodly, a mně nezbývá než poděkovat vedení Šumperka, že mě pustili, a Zlínu, že mě chtěl.“
Neztrácel jste už víru?
V jednu chvíli jsme to už odpískal a začal se soustředit jen na Šumperk. Bylo těžké vytěsnit z hlavy, že tady ta možnost je a že to nemusí vyjít.
Měl byste motivaci do první ligy?
Chuť je pořád, nějaký rok chci ještě hrát. Kdyby to nedopadlo, hrál bych za Šumperk. Teď je to můj mateřský klub a snažím se pro něho odvést to nejlepší.
Čekal jste, že se Zlín po vydařeném play-off ozve?
Něco se povídalo. Slyšel jsem spoustu věcí. Ale znáte to. Zadaří se, všichni vás plácají po zádech. Pak to nejde a pro všechny jste nula.
Přestěhujete rodinu do Zlína?
Zůstane v Šumperku. Dcera jde do školy, do první třídy. Budu bydlet ve Zlíně u rodičů. Ze Šumperka se dá dojet do Zlína za slabou hodinu a půl, což není hrozné. Snad to nějak skloubíme, určitě mě budou ve Zlíně navštěvovat. Fajn je, že rodiče a sestra se můžou na mě chodit dívat. Doufám, že nám to vyjde a sezona bude dobrá.
Jak si rozdělíte porci zápasů mezi Zlín a Šumperk?
To hlavní odehraju ve Zlíně, v Šumperku jen omezený počet zápasů na střídavý start. Záleží, jak se domluví kluby. Tahle varianta mi nevadí. Raději hraji než trénuji. To o mně trenéři ví.
Liší se hodně prvoligová a extraligová příprava?
V Šumperku jsme se připravovali individuálně, až na led jsme šli spolu. Trenéři Vlach s Juríkem to mají propracované. Ví, co se má dělat. Pro mě je to náročné a zvlášť, když jsem byl zvyklý dělat sám. Ve skupině je to horší a je vidět, že za kluky zaostávám. Mají přede mnou měsíc náskok, já mám za sebou jen dva týdny.
Nevadí, že jste promeškal soustředění?
Jestli jsem jel do Turecka, nebo ne, je jedno. Jsem rád, že jsem tady. A až na nové kluky všechny ostatní znám.
Už jste si vybral číslo?
Přemýšlel jsem nad 27, kterou jsem nosil posledních patnáct let. Ale nechám si 14, se kterou jsem tady ve Zlíně hrál.
