Hrát přinejmenším stejně dobře jako Rostislav Vlach, současný trenér Zlína a první skutečná ofenzivní hvězda klubu, a vybojovat s rodným Zlínem titul. Tato dvě přání měl v dětském věku Petr Čajánek.
První zvládl s bravurou, vždyť je trojnásobným mistrem světa. Naopak to druhé se mu stále nedaří. Třikrát nastoupil v extraligovém finále, ale třikrát zůstal na straně poražených. "Máme sen, za kterým jdeme. Věřím, že na konci této cesty se budeme radovat," pronesl 37letý centr s jasnou vůlí prokletí zlomit.
Motivaci a odhodlání konečně vyhrát ligový titul lze vidět z každého Čajánkova pohybu na ledě. V celém play-off nenajdete moc hráčů s takovou formou. Nahrává, střílí, dře do úmoru, přetahuje střídání, jen aby vymyslel kloudnou akci. "Je to náš klíčový hráč," potvrdil Vlach.
Ale Čajánek se nebojí ani důrazně srazit protihráče nebo se zapojit do šarvátky. V tomto směru se ovšem hlídá víc než dřív. Dobře ví, že na trestné lavici se tituly nevyhrávají. "Emoce a naštvanost ničemu nepomůžou," upozornil Čajánek, který v play-off vyfasoval jeden desetiminutový trest za rozhodnutého stavu ve druhém utkání s Třincem.
Ostatně, když je mimo led a nemůže zápas ovlivnit, je mnohem nervóznější. Předvedl to ve všech třech semifinálových zápasech v Třinci. Při nájezdech, které vynechává, stál zády k ledu stejně jako při posledních vteřinách šestého zápasu. Tam nemohl hrát, protože kvůli odpískanému zakázanému uvolnění museli být na ledě jiní spoluhráči.
Tři finálové porážky zlínského kapitána motivují
Čajánek se před rokem vrátil domů z lukrativního angažmá v ruském Petrohradu. Chtěl být s rodinou a taky si ještě chtěl zahrát hokej ve městě, kde jej všichni obdivují a uznávají. Loňská sezona mu nevyšla. Dlouho se trápil, svými výkony zaujal teprve v play-off. Ale aspoň si zvykl na českou ligu, takže od startu letošního ročníku zářil. Vyhrál kanadské bodování klubu, což se mu naposledy povedlo před dvanácti lety.
"Mužstvo fungovalo. Když nehrál jeden, zahrál druhý," zmenšoval svůj podíl na vítězství v základní části. Tento úspěch jej těšil, ale jedním dechem zdůrazňoval, že to nejdůležitější na tým čeká. Víc než dobře ví, že se počítají jen vítězství v play-off. A kapitán Zlína má za sebou jen neúspěšná finále.
To první zažil ve svých devatenácti v roce 1995, kdy Zlín nestačil na Vsetín. Stejná situace nastala o čtyři roky později. Poslední zklamání přišlo v roce 2005, kdy Zlín obhajoval titul. Na něj klub dosáhl rok předtím bez své ikony, která tehdy působila v NHL. Při výluce se Čajánek vrátil domů, ovšem zraněními zdecimovaný Zlín ve finále nestačil na Pardubice.
Obrovská marodka deptá tým i letos. Trenér Vlach napočítal 16 zdravých hráčů a 11 zraněných! Ale tyto komplikace jen zvyšují Čajánkovo odhodlání. "Krátká přestávka před finále nás nabije. Vlítneme na ně," varuje soupeře. Nebojí se ani toho, že na druhé straně hraje Martin Straka – další hokejová ikona, která stále čeká na domácí titul.
"Hokej není o tom, kdo si zaslouží vyhrát. Rozhoduje, které mužstvo bude lepší," upozornil Čajánek, který odmítá finálovou bitvu mezi Zlínem a Plzní personifikovat jako souboj dvou čekatelů na zlato. "Není to o nás dvou. Máme mužstvo s 30 lidmi, je to kolektivní práce."
Vzájemný souboj Čajánka se Strakou přitahuje nejvíc. Nadchl už v loňském čtvrtfinále, které po sedmizápasovém dramatu urvala Plzeň. "Martin je výborný kluk, persona číslo jedna v české extralize. Titul bych mu hrozně přál, ale věřím, že mu to letos nevyjde," podotkl Čajánek.
