„Jak tam nahoře vidím ty čtyři mohykány, je to pro mě velká čest. Jsem moc rád, že jsem je ještě potkal na ledě, že jsem se i s těmi staršími potkal v kabině a na ledě v jednom dresu. S Frantou jsem hrál dlouhé roky. Všechno to jsou velikáni českého hokeje, světového hokeje, vítkovického hokeje. Takže být mezi nimi je velká čest,“ klepal si na srdce 75letý bývalý hráč a trenér Vladimír Vůjtek starší.
A jak vidí zlomové momenty své veleúspěšné kariéry?
První zápas za Vítkovice
„Soupeřem bylo KPS Brno, v 6. minutě jsem dal gól na 1:0. Takže začátek se mi hodně povedl. Ale samozřejmě jsem byl ještě mladý a neměl jsem tu úroveň, co měli tehdy hráči Vítkovic, i když se tehdy hrála druhá liga.“
Kapitánem Vítkovic
„Abych se přiznal, jsem se trochu styděl, když mi to trenéři oznámili. Měl jsem třiadvacet roků, teprve jsem vybojoval stabilní místo v mužstvu a v kabině byli jiní, mnohem zkušenější hráči o pět šest let starší než já. Nepočítal jsem s tím. Byl jsem zaskočený. Ale tenkrát prostě pan Štemprok jako trenér přišel a řekl mi: Zvolili si tě, tak budeš kapitánem.“
Hráčský vzor
„Když jsem vyrůstal, ještě jsme na vesnici neměli ani televizory a já poslouchal hokej v rádiu. Tenkrát kralovala Rudá hvězda Brno. A tam byli hráči, které jsem jako kluk hltal. Někdy v roce 1957, nebo 1958 koupil otec jako druhý na dědině televizi a tam už jsem mohl sledovat tu Rudou hvězdu. Obdivoval jsem styl Franty Vaňka. To byl hráč druhé formace s Pepíkem Černým a Scheuerem a hrál za národní mužstvo. Moc se mi líbil. Byl technický, měl přehled, uměl přihrát. Nebyl velký bruslař, což jsem ani já nikdy nebyl. Na něj jsem trochu hrál.
Trenérský vzor
„Pan Štemprok. To byl trenér, který mě vedl šest roků ve Vítkovicích, a i když ne vždycky jsme si padli do oka – byla doba, kdy mě vytáhl a miloval mě, a byla doba, kdy jsme byli na nože a chtěl jsem už odejít z Vítkovic, protože po mně šel. Nakonec jsem zjistil, že tím, že po mně šel, protáhl mi kariéru o pět let, protože mě donutil tvrdě pracovat, když jsem začal být trochu línější. A když už jsem dělal fakultu na trenérskou jedničku, měl mě tam v praxi Pavel Wohl. A ten mi dal hodně.
Angažmá v Rusku
„Mě to strašně lákalo. Já zbožňoval sovětský hokej v dobách, kdy jsme proti nim hráli. To byly super zápasy a já znal všechny ty ruské hráče jmény a věděl jsem, jak vypadají, jak hrají, a jejich hokej se mi ohromně líbil. Technický, bruslení, myšlenka, kombinace až do prázdné brány. To byl hokej podle mého gusta. Tak jsem to chtěl zkusit.“
Dva tituly s Jaroslavlí
„Byl jsem tam pod obrovským tlakem, to si nikdo nedokáže představit. My třeba vedli ligu o patnáct bodů, přesto jsem byl pořád na koberečku. Druhý rok jsme na Vánoce vedli o tři body, jeli jsme na dva zápasy ven a prezident mi řekl, že jestli oba zápasy nevyhrajeme, odvolá mě. Pořád mě drželi v napětí a za mě byl připravený trenér, rok byl připravený to převzít. Když jsme vyhráli druhý titul, prezident mi řekl, že bohužel je čas, aby tam dal toho druhého trenéra.“
