A teď si přiťukli na velké jubileum, dohromady je jim rovná stovka.
„Když jsem tady kdysi začínal jako bažant, tak jsem se na třicetileté borce díval jako na starce. Teď si říkám, že jsou to jen další narozeniny v řadě, že je to vlastně furt stejný. Zatím,“ pousmál se čerstvý šedesátník Baďouček.
„Tím, že je únor, je to ale s oslavami složitější, v sezoně není moc času,“ doplnil čtyřicátník Říha.
Trenér Miloš Říha na tiskové konferenci plzeňských hokejistů.
Kolegům z realizačního týmu donesli do kabiny občerstvení, po pátečním duelu se Zlínem zvou hráče na večeři, pak na stadionu pohostí šéfy i další zaměstnance klubu. Ale ty hlavní oslavy přijdou až po sezoně.
Upřímně, když měla Plzeň na začátku sezony po pěti kolech na kontě jedinou výhru, nezatrnulo vám, že ani tentokrát narozeniny neoslavíte společně?
M.Ř. Musím přiznat, že mě to situaci v Pardubicích trošku připomnělo. Léto vypadalo v pořádku, ale v den prvního zápasu v Lize mistrů nám snad pět hráčů nahlásilo virózu. My jsme proti těžkým soupeřům prohráli o gól a už se začalo šuškat, že je něco v nepořádku.
V.B. A teď v Plzni přišlo těch zranění a nemocí ještě před sezonou strašně moc. Navíc se proměnil kádr, my jako noví trenéři přišli s trošku jinou herní filozofií. Místo toho, abychom se mohli sehrát, tak jsme sestavu lepili ze dne na den. Panice jsem nepodléhal, ale nepříjemné to bylo. Úvod extraligy byl všelijaký, ale jsem hrozně rád, že hráči přijali naši vizi a postupně to začalo nést efekt.
M.Ř. Když jsme na konci srpna prohráli přípravu v Sokolově, kam jsme jeli prakticky bez tréninku, atmosféra zhoustla. Ale pořád jsme tomu věřili, ze svého přesvědčení a filozofie neustoupili. Dnes se ukazuje, že to, jak hrajeme, dělá soupeřům velký problém.
Když to před lety v Pardubicích nevyšlo, hodně vás to zasáhlo?
M.Ř.: Osobně jsem to kousal těžko. V Pardubicích žijeme jako rodina, tím to bylo všechno silnější.
V.B. Já naopak tyhle pocity prožívám teď jako Plzeňák. Když jste doma, chcete se o to víc ukázat.
M.Ř. Myslím, že i v Pardubicích měly výkony vzestupnou tendenci, jenže pak přišel konec. V klubu v té době probíhaly výrazné změny, i to nás stálo místo. Ale myslím, že po našem konci to na chvíli nabralo turbulenci ještě větší.
Napadaly vás myšlenky, že extraliga pro vás jako trenéry už může zůstat uzavřená?
V.B. Hned po odvolání nemyslíte na to, co přijde. V hlavě si probíráte, co bylo špatně, co se dalo udělat líp nebo jinak. Zároveň je vám ale jasné, že získat nějaké další angažmá v extralize bude těžké. Jsem moc rád, že ta šance znovu přišla.
M.Ř. Byl jsem o dost mladší než dnes a uvědomoval jsem si, jak je strašně těžké dostat a udržet se v téhle sféře. Do té doby jsem se každý rok posouval. O kategorii, o post. Najednou se to zastavilo. Byl jsem strašně rád, že hned za dva týdny mě oslovil Mountfield a nabídl farmu v Litoměřicích. Jinak myslím, to pro mě mohlo být daleko složitější. Trenéřina je práce na tenkém ledě. Nesmírně si vážím šance, kterou mi teď dala Plzeň, klub s výbornou chemií a energií.
V Plzni fungujete jako rovnocenná dvojice. Ale kdo z vás je ten hodný a kdo ten zlý?
V.B. Třeba zmíněnou porážku v přípravě v Sokolově jsem sledoval s virózou v televizi. Druhý den jsem přijet hráčům vynadat a pak zase ulehl do postele. Ale jinak jsem přesvědčený, že neustále řvát a pouštět hromy blesky se míjí účinkem. Postupně se z toho stane jen zvýšená hladina hluku, kterou hráči nevnímají. Je třeba to dávkovat a i v tom se s Milošem doplňujeme.
M.Ř. Ono všechno vychází i z celkové atmosféry v realizačním týmu. Všechno zapadlo do sebe. Mužstvo by hned vycítilo, pokud by tam byl nesoulad. Ale my to máme dobře nastavené, my trenéři máme skvělou partu. Držíme pohromadě a funguje to.
Trenérský štáb v Plzni. Zleva Václav Baďouček, Miloš Říha, Tomáš Vlasák a trenér brankářů Rudolf Pejchar.
Nikdy jste si nezajeli do vlasů?
V.B. To musí být. I na sebe občas zvýšíme hlas. Kdybychom se tady jen obdivně plácali po ramenou, k ničemu to nepovede. Už létaly klíče nebo byly pokřiky: „Já se na to vys...“ nebo „Nekecej mi do toho“. (smích) Ale to k tomu patří, chlapi si naštěstí vše vyříkají do půl hodiny.
Shodnete se, že na hokej máte stejný pohled, že jste to poznali hned při prvním setkání. Zažili jste někdy opak, že si to s kolegou nesedlo a nefungovalo?
V.B. Úplně ne, i když v kariéře jsem zažil kolegů dost. Jako asistent jsem se snažil nadřízenému oponovat, ale aby to bylo ku prospěchu věci. Jediná chvíle, kdy to dřelo a ten pohled na hokej byl diametrálně odlišný, byla Kometa, odkud jsem odešel z vlastního rozhodnutí.
M.Ř. Odlišný pohled na hokej jsem zažil několikrát. Pak je důležité, jestli lidsky je to v pohodě a najdete kompromisy. S Vencou jsme si v názorech na hokej sedli hned na prvním kafi.
Kdybychom se tehdy neshodli, možná by k té spolupráci ani nedošlo.
V.B. Když jsem přišel s tím, že chci v Plzni pracovat na stejné úrovni s Milošem, někdo mi předhodil, jak to dopadlo nedávno s Martincem a Růžičkou v Hradci. Ale my jsme to spolu chtěli dělat, to je rozdíl. Když je to shora nařízené, je to asi jiné. Ptali se mě, jestli si tím neshazuji své ego, ale já myslím, že v kolektivním sportu musíte ego nechat v šatně a dělat týmovou práci. To platí i o trenérech.
Ani generační rozdíl se mezi vámi nijak neprojevuje? Miloši, nemáte někdy chuť říct Václavovi něco ve smyslu: Hokej už je dávno jinde?
M.Ř. V tom je všechno jednoduché. Badi pořád sleduje trendy. Vnímá současný hokej dokonale.
V.B. Já to odlehčím. My jsme kdysi hráli úžasný hokej, ale dnes je to hokej z jiné planety. (úsměv) Když budu mluvit o sobě, nezamrzl jsem v době, kdy jsem hrál. Pořád sleduji, kam se hra vyvíjí. I proto jsem chtěl dělat s Milošem společně. S tátou byl v Rusku, u nároďáku, současný hokej má v malíku.
Deset kol před koncem základní části držíte s Plzní čtvrtou příčku. Myslíte hodně na přímý postup do čtvrtfinále?
M.Ř. Já koukám na pátek, kdy hrajeme se Zlínem.
V.B. O tom, že hrajeme o čtvrté místo, jsme se s klukama v kabině nikdy nebavili. Prostě hrajeme. Teď je Zlín, pak Sparta, pak Litvínov... Jdeme zápas od zápasu. Vím, zní to jako klišé, ale tak to je. Před sezonou jsme řekli, že chceme být hrozně nepříjemní pro ty bohaté kluby. My jsme dobří, oni by vzhledem k financím měly být o parník před námi. A že nebudou. Myslím, že tohle zatím plníme. Ale víte, jak to je. Dnes se o něčem můžeme bavit, za měsíc to bude jinak.
Ale k myšlenkám na první čtyřku už to svádí, ne?
M.Ř. To ano. A vzhledem k systému soutěže v ní všichni chceme být, to je jasné. Kdybychom neměli během sezony dvě pomlky, možná bychom mohli být ještě výš. Rozhodně to nebylo předsezonní téma, ale tvrdou prací se můžete posunou kamkoliv. Ale my postupujeme tak, že chceme vyhrát každý další zápas. Takhle přemýšlíme a zatím to funguje.
Říká se, že jen s hodnými hráči se na velký úspěch nedosáhne. Souhlasíte s tím, že je třeba mít v týmu určitou rebélii, raubířství?
V.B. Určitě. Když budete mít tým složený jen z Mirků Dušínů, asi toho moc nedokážete. Já mám rád kluky, kteří jsou v uvozovkách divocí, neukočírovatelní. Ale v tom dobrém smyslu slova. Je to drajv, který v hokeji musí být.
M.Ř. Patří to k tomu. Ty správné raubíře potřebujete, ale nesmí to přesáhnout nějaké meze. Ale i v tom se hokej posouvá, mentalita hráčů je jiná než dřív. Takových pravých lídrů a zároveň raubířů bohužel ubývá.
Co hráčům neodpustíte?
V.B. Za mě jednoznačně, když to někdo na ledě fláká. A ještě víc, když někdo hraje jen pro sebe, honí si tam jen svoje ego a kašle na tým. To je pro mě jako červený hadr pro býka. Nikoho takového tady v Plzni naštěstí nemáme.
M.Ř. To jsou jasné věci. Za mě k tomu přidám ještě jednu. Když je někdo neponaučitelný. Chyby se stanou, ale když někoho zvete na kobereček pětkrát za sebou kvůli jedné situaci, je něco špatně.
V.B. Když někdo udělá chybu, protože se snažil zkusit něco v nejlepší víře, a umí se z toho poučit, nejsme blázni, abychom ho drtili a nedali mu další šanci. Každý chybuje, i my trenéři.
Když jsme u toho ega, například Michal Bulíř, největší hvězda Plzně, může pro někoho na ledě působit tak, že si dělá co chce.
V.B. Pozor, to je něco jiného! Michal je týmový hráč, nehraje si jen tak pro sebe. I v kabině už kolikrát zvýšil hlas. Možná na někoho takhle může působit a beru, že velcí hráči svým způsobem musí být egoisté. Ale oni tam to své ego dávají ve prospěch celého týmu. Ne, že si tam jezdí a je jim jedno, jaký bude výsledek.
M.Ř. Je třeba rozlišit, zvlášť u starších hráčů, ke kterým už Bulda patří, jak k nim přistupovat. Je to i o psychologii. U něj to může pro laika někdy vypadat, že má trochu odlišný přístup, jenže on jasně prokazuje, jak je pro celý tým prospěšný.
Zažili jste situaci, kdy jste se s hráčem museli rozloučit ze dne na den, že přesáhl únosnou mez?
V.B. V paměti pátrám marně. Až takhle ne. Tu zkušenost nemám.
M.Ř. Jednou, v první lize. Nebylo to vyřazení z kádru, to ani z hodiny na hodinu není možné. Ale hráč byl vyřazen po rozbruslení, nebyl nominovaný na zápas. Stalo se tam něco, co už přesáhlo hranici. To jsem zažil.
Je to ještě daleko, ale už se bavíte o příští sezoně? Jak by Plzeň potřebovala doplnit, jaký typ hráče ještě potřebuje?
V.B. Je třeba říci, že v tuto chvíli na příští sezonu nemáme my trenéři v Plzni podepsáno. Ale bavíme se o tom, určitě nějakou představu, co by tým potřeboval, máme. Je to společná práce nás všech. Další věc je mít na to finance a toho hráče na trhu najít.
M.Ř. Je výhoda, že v kabině sedíme s Tomášem Vlasákem, který je i sportovním manažerem. Loni jsme přišli ve chvíli, kdy byl tým už z 90 procent připravený, pak přišli prakticky už jen jeden obránce a jeden útočník. Teď to řešíme průběžně.
Je kde brát?
M.Ř. Tak v tom je trh hodně těžký. Co se týká lukrativních postů, jako jsou třeba top centři, tak ti u nás prakticky nejsou k mání.
V.B. U nás určitě ne, asi se zřejmě zase budeme muset podívat někde venku v cizině.
Úroveň českého hokeje, debata na dlouhé hodiny. Přesto, napadá vás, co ho může pozvednout?
M.Ř. To je běh na dlouhou trať. Problém je v práci s mládeží, ale ne u akademií, přestože zrovna tam se to hodně řeší a kritizuje. Především po mistrovství světa dvacítek se to téma pravidelně otevírá. Problém je ale podle mě někde úplně jinde a to úplně dole. Když vám na nábor přijde dvacet dětí, je to pro hokej nesmyslné. Je to dané dobou, konkurencí jiných sportů, o tom se můžeme bavit hodiny. Tam se musí zapracovat nejvíc, aby dětí se zájmem o hokej přišlo víc. Ale nevím, zda je to vůbec řešitelné. I z hlediska sociálního, ekonomického a tak dál.
V.B. Je to hrozně těžké. Dětí je málo. Nebavme se o mládežnických soutěžích. Tam je samozřejmě jasné, že týmů v nich musí být méně. Ale základní problém je v nízkém zájmu. Teď proběhl týden hokeje a přišlo osmadvacet dětí. To je šílené. To není výběr, ale jen nábor, aby se doplnily kusy. Tohle je největší problém, zmizela kvantita. Já když byl junior, v Plzni existovaly tři týmy - Škodovka, Prazdroj, Učební závody. Všude hrálo dvacet kluků, z toho se vybral jeden kvalitní tým. Dnes to nepřipadá v úvahu. Současný stav souvisí s více věcmi. Konkurence nejen sportů, ale i veškeré zábavy děti ubírá a tahle blbá doba to ještě znásobila. Ty dva roky napáchaly strašné škody.
Namítnu, že blízko Plzně funguje Třemošná, stejně tak jsou v dosahu Klatovy, Rokycany.
V.B. Ano, v tomhle má Plzeň ještě pořád trošičku výhodu. Ve městě fungují ještě Plzeňští vlci, Klatovy jsou blízko, loví se zároveň i v jižních Čechách.
M.Ř. On je pak problém i v tom, že kvalitu nevychováme. Když byla z mistrovství světa dvacítek naposledy medaile, tehdy jsem to zkoumal a porovnával. Měli jsme ikskrát více hráčů na draftu NHL. Ale přestože bylo v extralize juniorů dvacet mužstev, někteří hráči z ní se dostali i na šampionát. Neutíkali ven v patnácti letech jako je to teď.
Další známá věc, že v NHL jsme měli daleko větší a důležitější zastoupení.
M.Ř. Byli jsme na počtech, kde jsou v současnosti Švédové. Je to něco za něco. Potřebujeme něco změnit a je toho víc, ale v našich poměrech to bude hodně těžké.
V.B. Obecně to nevidím moc dobře. Generace je víc pohodlnější, ať je to jak chce, a hokej je přece jen dril. Ne každý na něj má náturu a dnes, kdy většina hledá tu nejsnadnější cestičku, je to o to těžší.
V plzeňském kádru máte hodně mladých hráčů. Je svým způsobem výhoda v tom, že je ještě můžete formovat, že v nich vidíte potenciál?
M.Ř. Je to složité a musíte s nimi pracovat neustále. Dám příklad. Třeba naše čtvrtá řada, složená výhradně z mladíků, odehrála výtečné utkání v Brně, kde proti nim ve stejné formaci nastoupili nepoměrně zkušenější borci. Ale pak se jim zase třeba tři zápasy nepovedou, přece jen ještě neudrží výkonnost setrvale, ani adaptace na extraligový hokej není úplně jednoduchá. Ale i když mají nízký ice time, musí to na ledě všechno odevzdat. I na trénincích. Je to normální stav a oni mají zase své výhody, třeba v dynamice hry. Potřebují však čas.
V.B. Mladý proutek ještě ohnete, dá se s nimi pracovat a také s nimi v Plzni pracujeme. Ale zároveň musí být zpětná vazba, musíte vidět jejich posun výš. Servis tu mají, šanci dostávají a je jen na nich, jak s tím naloží. Samozřejmě by si představovali větší prostor, ale k tomu se musí propracovat postupně. Pokud to akceptují a plní si své, mají dveře otevřené a šance velké. Pokud ne, jsou připravení další mladí vlčáci, kteří to chtějí zkusit.
M.Ř. V Plzni mají mladí kluci šanci dostat se do extraligy obrovskou. Ale jak s tím naloží, to už je víceméně na nich. A měli by to ukázat i v těch pár minutách, kdy jsou na ledě.
Táta by hru Plzně chválil, věří Říha mladší Miloš Říha mladší Když po tréninku odjížděl z ledu na zlínském zimním stadionu, občas okolo proběhl devítiletý capart a zapadl k tátovi do trenérské kabinky. Psal se rok 1991 a právě takhle se poprvé potkali Václav Baďouček a Miloš Říha, současní trenéři hokejové Plzně. Baďouček, výtečný bek s více než čtyřmi stovkami ligových startů, tehdy zamířil do Zlína z rodné Plzně, kde byl roky kapitánem. Přišel tak souhrou osudu o stříbrnou medaili z jara 1992. „Václav přišel do Zlína jako velká posila,“ vybavuje si Říha. „Jenže jsem tam vlastně dva roky promarodil,“ připomněl Baďouček. Ve Zlíně slavil třicetiny v den, kdy malému Říhovi bylo deset. A především, Miloš Říha starší tehdy v klubu působil jako asistent trenéra. „S Milošem jsme se dobře znali ještě z dob jeho hráčské kariéry. Já ho měl děsně rád, vytvořili jsme si spolu postupně celkem blízký vztah,“ říká Baďouček. Po konci kariéry se hned vrhl na trénování, jako asistent prošel v nejvyšší soutěži Karlovými Vary či Znojmem, Energii necelý rok vedl i coby hlavní kouč. Jeho o dvacet let mladší budoucí parťák musel kvůli zdraví s hokejem brzy skončit, zakousl se však do studia. Na FTVS vystudoval tři obory, získal nejvyšší trenérskou licenci. A před sezonou 2015/16 se jeho kroky znovu protnuly s těmi Baďoučkovými. V Pardubicích, Říhově městě, kde v klubu působil jako asistent či skaut. Teď měl ve třatřiceti letech převzít našlapaný extraligový tým. „Sešli jsme se na kafi a brzy zjistili, že máme na hokej podobný, vlastně totožný pohled,“ vzpomíná Říha. „Sedli jsme si okamžitě.“ Jenže tahle štace nevyšla, angažmá pro ně skončilo po devíti kolech, kdy je vystřídalo duo Richard Král - Marek Zadina. A ambiciózní mladík Říha občas slýchal narážky o protekčním děcku, kterému mete cestu slavnější otec. „To, že hokeji rozumí a velmi dobře, musel Miloš dokazovat hodně lidem. Jeho táta byl dobrý hráč a výtečný trenér, to se v české kotlině neodpouští,“ nadhodí Baďouček. „Dnes už mě to neovlivňuje, ale když jsem začínal, tak jsem to asi vnímal. A uznávám, že bojovat s tím, že jsem trenérův syn a nemám za sebou ani velkou hráčskou minulost, je pro vrcholovou kariéru trenéra těžké,“ reaguje Říha. S otcem působil i u národního týmu, teď už ho bohužel o radu poprosit nemůže. Miloš Říha starší zemřel v září 2020... „Myslím, že tátovi by se líbilo, jak teď Plzeň hraje. My i navazujeme na nějaké prvky, které razil,“ svěří se syn Říha. „Ale určitě by nám za něco dal za uši,“ odlehčí situaci Baďouček. „Tak to každopádně. Mně minimálně jednou denně,“ usměje se parťák. |
