Lašák v 36 letech válí za Liberec a pořád patří k nejlepším slovenským gólmanům. Na domácí scéně mu záleží, i proto se angažoval na letní revoluci proti Igoru Nemečkovi, šéfovi tamního svazu, jenž podle mnohých dusí slovenský hokej.
Byl jste jedním ze signatářů petice bojkotující reprezentaci. Popište, co vám na vedení slovenského hokeje vadí nejvíc?
Vysvětlím to od začátku. Dlouhé roky byl jediný kandidát na šéfa svazu - Igor Nemeček. Teď přišel nový - Richard Lintner, který kolem sebe vytvořil silný tým. Jenže pravidla volby nebyla příliš demokratická: hlasovat směli zaměstnanci svazu, sám kandidující prezident nebo členové komisí, které sám vytvořil. Každý pochopí, že mu všichni šli na ruku.
Vám vadilo, že neprošla změna stanov týkající se právě volby, že?
Měli to připravené, až teď pod tlakem říkají, že je změní. Ale kdo ví, jestli to není jenom gesto: vždyť do června je času dost a do té doby vše vyšumí. Nejsmutnější je, že ve vedení slovenského hokeje jsou pořád lidé, kteří by tam neměli být. Jsou tam i tací, kteří si to zaslouží a já k nim mám respekt, ale čtyři pět z nich by tam být nemělo. I proto náš hokej stagnuje. Extraliga šla dolů. My starší, kterým na tom záleží, jsme to chtěli změnit, tak přišel bojkot. Neměli jsme na vybranou.
Opravdu ne?
Ne. Víte, na Slovensku je strašně moc problémů nejen v hokeji. Udělali jsme chybu, že jsme před volbami byli moc diplomatičtí. Chtěli jsme to řešit férově. Něco se musí změnit, podívejte na naší extraligu. Výstavba stadionů naprosto stagnuje. Byl jsem na pár zimácích a jsou v katastrofálním stavu. Teď jsme s Libercem hráli v Nitře a musím říct, že jsem se trochu styděl. A to jsou situace, kdy si řeknete, že chcete pomoct.
Světový pohár bez Slováků? Geniální marketingový tahPříští rok čeká světový hokej velká sláva - v Torontu se bude hrát Světový pohár se všemi hvězdami z NHL. Jenže slovenský výběr na něm bude chybět. Lašák však kvůli tomu naštvaný není a na rovinu říká: "Nemáme v zámoří tolik hráčů jako před deseti lety. Těžko bychom vytvořili konkurenceschopný tým." I proto chápe rozhodnutí Američanů, kteří vytvořili společný výběr z druhořadých evropských zemí. "Marketingově je to výborný tah. Mohli udělat slovenský a švýcarský tým, ale přišli by o fanoušky z ostatních zemí. Marketingový trh se tím z pěti milionů rozroste na osmdesát." Podobně Lašák glosuje nápad vytvořit tým zámořských hráčů do 23 let. "V Americe mají mladé hráče rádi. Když dokážou rok dopředu vyprodat mistrovství dvacítek, tak je to logický krok. Mají geniální nápady, jak reklamně využít Světový pohár. Zkrátka vědí, jak přinést do hokeje peníze." A co říká sympatický gólman na skutečnost, že evropský výběr bude řídit jako manažer krajan Miro Šatan? "Musím mu napsat, aby se na mě přijel kouknout. Jelikož se s ním znám, tak se mi otevřely dveře... jako trenérovi gólmanů," rozesměje se Lašák. |
Pomoc jste před pár lety potřeboval i vy. Popište, o co šlo.
Když přišel do Pardubic Dominik Hašek, tak jsem měl myšlenky na konec kariéry. Měl jsem těžké období, trvalo nějakých pět měsíců. Byl jsem unavený z hokeje, teď už vím proč. Chytal jsem na osmi mistrovstvích světa, na dvou olympiádách, na Světovém poháru a když mi skončil šampionát, musel jsem po týdnu volna zpátky do přípravy v klubu. Ztratil jsem energii, zájem, výkony nebyly dobré. Nikdo mě nahlas nekritizoval, ale já to sám poznal.
Dá se říct, že jste si prožil syndrom vyhoření?
Ano, přesně tak.
Jak jste to řešil?
Přišel Hašan a já skončil v Košicích, kde jsem dělal dvojku. Byl jsem úplně hotový. Přiznám se, že jsem si vyhledal odbornou pomoc. Zašel jsem za psycholožkou, která mi hrozně pomohla. V tu dobu jsem dostal nabídku od Mytišči, kde jsem měl na šest týdnů nahradit zraněného Martina Gerbera. Hned v prvním zápase jsem nastoupil proti Džegrovi v Omsku a vyhráli jsme 4:2. Restartoval jsem se a v Mytišči nakonec zůstal do konce sezony.
Co tomu předcházelo? Měsíční pauza na odreagování?
Ne, pomohla mi vlastně jenom ta hodina u psycholožky. Hodně lidí na Slovensku i v Čechách má blok, že jdou za cvokařem. Když jsem byl v Nashvillu, měli jsme psychologa přímo v klubu, takže mně to nepřišlo blbý. Pak jsem za ní zašel ještě asi dvakrát a zase mi pomohla. Když má člověk hlavu dole, tak vidí všechno černě a někdo mu musí otevřít oči. Ona mi za hodinu naložila. Řekla, že jsem blbý a vysvětlila mi také, proč jsem blbý. Měla pravdu.
Cítíte, že jsou mezi hráči ohledně pomoci psychologa předsudky? Že si myslí, že všechno zvládnou sami?
Ano, takhle to neberou jenom sportovci. Příčinou je rychlá doba. Naši rodiče chodili do práce na šestou sedmou a ve tři už byli doma. Rodina fungovalo jiným způsobem. Teď se člověk honí. Víte sami, že zůstanete dvacet minut v zácpě a už jste v presu. Někteří lidé jsou pozitivní od přírody, dokážou to překonat, ale jiní potřebují nakopnout.
Je vám 36 let, vážíte si teď víc každé sezony?
Jistě, každá může být poslední, i když se teď živnost hokejistů posunula. Každý by chtěl končit titulem jako třeba Martin Ručinský v Litvínově - to je ideální a nejkrásnější. Také bych na konci kariéry chtěl něčeho dosáhnout. Ale klidně ještě můžu chytat pět let. I když musím přiznat, že už přemýšlím, co budu dělat potom, abych ten životní skok dokázal zvládnout.
A?
Určitě se chci vrátit na Slovensko, cítím se tam dobře. Chtěl bych pracovat s brankáři. Mám i jiné nápady, jsem v kontaktu s některými týmy v zámoří, tam by se mohla naskytnout nějaká práce, takže možností je víc. Ale víte, jak to je. Člověk pak vstoupí do tvrdé reality a bude to něco jiného. Ještě jsem zapomněl na roli spolukomentátora v televizi.
Bavila vás během MS v Ostravě?
Bylo to perfektní, byl to pro mě velký zážitek. Užíval jsem si to. Bylo to hlavně tím, že se hrálo v Čechách. Atmosféra byla úžasná, měli jsme tam domácí prostředí. Vtáhlo mě to. Řeknu vám, že jsem byl po zápasech unavený, protože jako komentátor jsem to prožíval tak, jako bych byl na střídačce.
Jaké jste měl ohlasy?
Nikdy se nezavděčíte všem. Osmdesát procent názorů bylo dobrých, dvacet procent tvrdilo, že to bylo špatné. Myslím ale, že osmdesát procent je výborné číslo, diváci byli spokojení a hodně mě potěšilo, že sledovanost hodně stoupla. Dřív se spousta lidí dívala na slovenské zápasy v České televizi, ale teď se vrátili na slovenské kanály. Čísla byla vynikající, lepší než při olympiádě.
Mluvil jste o konci kariéry s mistrovským titulem. Liberec letos patří k favoritům extraligy. Vnímáte velké ambice?
Ambice jsou, ale ty byly i v minulých letech. Teď určitě máme sílu, chalani ze zahraničí přinesli kvalitu, je to vidět na trénincích, kde je obrovské nasazení.
O Liberci se však už někdy mluví jako o zakletém klubu, který na úspěch snad nikdy nedosáhne. Dostaly se k vám ty řeči?
Nemyslím si, že by byl zakletý. Ale chceme to konečně prolomit a posunout klub dál. Je to o poctivé a kvalitní práci. U nás v Liberci posunujeme tréninkovou kulturu v Čechách. Vždycky se tu trénovalo až trojfázově, zkrátka až moc. Někdy jsem měl pocit, že se trénovalo tak, aby měl trenér alibi a mohl říct: „Já jsem s nimi trénoval hodně, nemůžu za to, když nezahrají dobře.“ Tohle už v Liberci neplatí, zavádíme do Čech zahraniční systém koučování.
Má ho na svědomí trenér Pešán?
Práce s ním by se líbila každému hráči. Trénuje se intenzivně, ale fyzickou přípravu nechal odborníkovi. Dřív měli trenéři pocit, že ví všechno.
Kouč Pešán zavedl i povinné nošení obleků. Co na to říkáte?
Když jsem hrál v Americe, chodili jsme v obleku stále. Vloni jsem se to snažil prosadit sám, protože člověk by si měl uvědomit, že zápas je svým způsobem svátek. Mně to přijde strašně pěkné, když jdete na týmovou večeři do města a můžete se prezenovat jako sportovec, který reprezentuje to město, ten klub a jste slušně oblečený. Je to jiné než přijít v teplácích.
