Co v něm bylo špatně?
Jde o celý systém přípravy a způsob hokeje. Hráči jsou tam fyzicky zničení z nesmyslně dlouhých a náročných tréninků. Všechno tam funguje na dvacet let starých a dávno překonaných poznatcích. Hokej tam není dynamický, ale vytrvalostní sport.
Byl jste překvapený, že je KHL tak pozadu?
Říká se, že je to druhá nejlepší liga na světě. Ano, je, ale jen díky tomu, že zaplatí hráče. Pusťte si ten hokej ale v televizi a nebude vás bavit. Je pár zápasů, které se povedou, jinak je to bez soubojů, v obloukách. Hraje se tam v laktátu.
Nebyl pro vás ten rozdíl o silnější, že jste z Liberce zvyklý na modernu?
Bavili jsme se o tom s kondičním trenérem Pařezem a jeho to ani nepřekvapovalo. Bohužel to takhle funguje i v některých českých týmech. Nerozumím, že to ještě pořád všude nepochopili a nevzali si z Liberce příklad. Loni mohli říct, že to byla náhoda, ale teď je vidět, že směr je jasně daný. Udává ho NHL, to je celosvětová značka. Kdo chce razit staré metody, ten je sám proti sobě. Prostě to nefunguje.
„Loni mohli říct, že je to náhoda, ale teď je vidět, že směr je jasně daný. Udává ho NHL, to je celosvětová značka. Kdo chce razit staré metody, ten je sám proti sobě. Prostě to nefunguje.“ |
Popište největší rozdíly.
Už po prvním dnu ve Slovanu jsem věděl, že je všechno špatně. Měli jsme totiž hodinu a půl na ledě, pak posilovnu a po obědě další dvě várky. Tohle prostě nejde ustát. Ze začátku jsem na ledě všechny předjížděl, ale postupem času jsem zapadl do šedi. Všichni se divili, co se se mnou stalo, ale já říkal: Nedivte se, vždyť jsem zatavený.
Nebylo kde brát.
Přesně, připadal jsem si jako Usain Bolt, kterého dali na maraton. Tělo nevědělo, co dělat. Nohy nechtěly jít rychle, protože z tréninků byly zvyklé na jedno tempo. Když jsem se vrátil do Liberce, tak mi dlouho trvalo, než jsem předělal zpátky.
Užíváte si teď extraligový hokej?
Jasně, že jo. Nemůžete chodit na zimák a přemýšlet o tom, jestli to vydržíte a jestli mě zase nezničí. Když nebude hokej bavit nás hráče, tak nebude bavit ani lidi.
Měl Liberec štěstí, že si přivedl kondičního trenéra, který je napřed?
Já bych to posunul o kousek dál - to není vůbec o kondičních trenérech. Jsou všude, ale jde o to, jaké mají možnosti. V řadě klubů totiž musí dělat to, co jim řekne hlavní trenér. Takže tam vlastně nemusí být. Přitom dneska je každý kvalifikovaný na svou práci. Vždyť trenéři v NHL nechodí na tréninky. Není to o jednom člověku, ale o nastavení celé organizace. Filip Pešán si tenhle systém v Liberci zkrátka mohl dovolit.
Jakub Valský (druhý zprava) na střídačce Slovanu, které vládnul český kouč Miloš Říha
Takže je potřeba víc otevřených trenérů a manažerů zároveń?
Teď řeknu něco, za co mě možná ukamenujou, ale já bych dal šanci mladým trenérům, kteří hráli hokej, ale nedostali se v něm daleko. Na Kladně mám třeba kamaráda, který se mnou hrál, skončil v juniorech a teď je podle mě špičkový trenér. Protože tomu naslouchá a chce se vzdělávat. Jezdí na školení, do Ameriky, sleduje to. Takové trenéry potřebujeme. Ono když něco děláte dvacet let, tak to za jedno léto nemůžete změnit. Staří trenéři ty informace nemají a jelikož se nevzdělávají, tak jim ujel vlak. Hokej se vyvíjí dynamicky, i před třemi lety byl úplně jiný.
Co na trénování ve Slovanu říkal třeba Tomáš Kundrátek, který hrál v Americe?
Každý jsme jiný. Někomu vyhovuje to, někomu ono. Pak jsou hráči jako třeba Kovář v Magnitogorsku, kteří jsou flegmatici a je jim to jedno. To platí i o Kundrátkovi. Pak je typ hráče jako já, po kterým se chce něco, co mu není vlastní.
Vy jste krátké a intenzivní tréninky objevil ještě před příchodem do Liberce, viďte?
Když jsem začínal, tak se nehrálo na mladý. Neexistovalo, aby byl v týmu devatenáctiletý kluk. Na Kladně jich pár bylo, ale ti šli hned do NHL a dneska tam hrajou, protože to byli fakt talenti. Já věděl, že moje jediná šance je ve čtvrté lajně, být buldok a prostě to bourat. Jelikož jsem moc šancí na ledě nedostával, tak jsem šel s každým pukem přímočaře do brány. V tom jsem se našel a zdokonaloval se, abych byl rychlejší než ostatní kluci.
„Dával bych šanci mladým trenérům, protože jsou ochotní naslouchat a učit se. Takové potřebujeme. Ono když něco děláte dvacet let, tak to za jedno léto nezměníte. Staří trenéři nemají informace a jelikož se nevzdělávají, tak jim ujel vlak. Hokej se vyvíjí dynamicky, i před třemi lety byl úplně jiný.“ |
Takže jste se podle toho začal fyzicky připravovat?
Ano. Když jsem byl mladší, tak mi bylo vytýkáno, že mám šikovné ruce, ale chybí mi nohy. No, a nakonec se staly mou předností.
Vyhledával jste si sám trenéry?
Vždycky jsem trénoval navíc. Měl jsem všechno vydřený, později jsem našel kondiční trenéry, se kterými jsem na tom pracoval.
Na Kladně?
Tam ani moc ne. Měl jsem jednoho v Praze a jednoho v Liberci. Díky nim jsem udělal v dynamice krok navíc. Vždycky se můžete posouvat a nezáleží na věku. Když někdo říká, že se nemůžete ve 27 letech zlepšit, tak já tvrdím, že můžete.
Co když dostanete zase nabídku z KHL?
Na jednu stránku víte, že si tam můžete vydělat, na druhou, že to bude po sportovní stránce na houby. Bylo by to hodně na zvážení. Teď už vím, jak tam týmy vypadají, jak to tam funguje, jak vypadají města. Muselo by to mít hlavu a patu. Muselo by to být dostatečně finančně zajímavý, aby se těch osm měsíců dalo přežít.
Nehrála ve vašem návratu roli také ekonomická nejistota ve Slovanu?
Ano, ale to jsem věděl dopředu. Šlo především o sportovní věci, věděl jsem, že se tímhle směrem nechci ubírat. Proto jsem se rozhodl vrátit do Liberce a navázat na loňskou sezonu. A jsem šťastný. Kdybych se nevrátil, tak už bych měl dávno po sezoně, takhle bojuju o titul. Užívám si každý den navíc a uvědomuju si, že tomu musím hodně dávat.
I kvůli tomu, abyste dostal šanci bojovat o mistrovství světa?
Nebudu lhát: je to můj úkol. Chci odvést co nejlepší výsledky v Liberci, abych tu šanci dostal. Nechci brečet, ale měl jsem ji dostat už loni, kdy jsem prožil asi nejlepší sezonu v kariéře. Mistrovství je můj sen a dělám pro něj maximum.
