Ztratil přítelkyni, získal zlato.
Krutá životní nerovnice. A pohnutý příběh přemýšlivého hokejisty. Během rozehrané sezony 2014/15 spěchal po nečekaném úmrtí své milé Kateřiny Netolické, modelky a bojovnice v K-1, domů z Ruska, aby podpořil blízké. A pak se velkým dílem podepsal pod historický moment klubu ze syrového, leckdy rozervaného koutu republiky.
Kacířskou myšlenku, že druhé by bez prvního být nemuselo, si do hlavy nedával. „Já nastoupil do fungujícího týmu, trenéři tu byli už druhou sezonu. Když se bavím s Růčou,“ jmenoval Petružálek olympijského vítěze Martina Ručinského, „a s ostatními kluky, říkali, že já byl poslední dílek do skládanky. Ale třeba by přišel někdo jiný a klaplo by to taky. Můžeme polemizovat co by, kdyby… Asi osud, asi to tak mělo být.“
Vítěz české extraligy i ruské KHL na prahu čtyřicítky trénuje v Litvínově juniory, s manželkou vychovává malou dcerku a dál se stará o opuštěné psy. A vzpomíná, jak chemici naplnili náměstí i srdce fanoušků.
Kolik štěstí jste na náměstí při oslavách viděl? Generace fanoušků na litvínovský titul čekaly.
V tom to mělo obrovskou sílu. Ani hráči, kteří nejsou místní, nikdy nezažili takovou energii. A to vyhráli i mistrovství světa nebo titul jinde. Tady se získal poprvé, nepovedlo se to klukům jako Alby Reichel ani dalším. První týden ani nikdo nechtěl věřit, že se to fakt stalo. Energie, která byla cítit, nejde popsat slovy. Lidi to říkali očima. Když jsi odtud a vnímáš je, nemusí nic říkat, a stejně ti dokážou dát najevo, že jsou naštvaní. A taky, když jsou víc než šťastní. Pro někoho to bylo: Jo, teď můžu umřít! Jedna taková historka se ke mně dostala.
Zlatý tým Litvínova si neskutečně sedl. V naší šatně čas strašně utíkal. Jako když přijdeš do práce, kterou máš rád, a po šichtě nechceš domů. Nekoukáš na hodinky, kdy bude konec. A trenéři Rulík a Hořava, to byli jin a jang. Dvě osoby se spojily v jednu.
