Byl 22. červen 2002. Tehdy sedmnáctiletý Jakub Koreis seděl v obleku ve slavné hale Air Canada Centre v Torontu. A pak to přišlo: jeho jméno přečetl Wayne Gretzky, nejslavnější hokejista historie a tehdejší spolumajitel Phoenixu. Právě Coyotes si ho jako devatenáctého v pořadí vybrali na draftu NHL.
Absolutní štěstí, vzpomínal na tu chvíli Koreis.
Několik sezon se marně bil v nižších zámořských soutěžích, ovšem v dresu Phoenixu zažil jediný přípravný zápas; do NHL se nepodíval. „Pořád mě to mrzí. Ale už jsem to v sobě uzavřel. Ničemu bych nepomohl, kdybych se tím trápil. Tu šanci jsem promarnil a musím se s tím vyrovnat,“ prohlásil.
Vyrovnaný jste i s koncem?
Ano. Před čtyřmi roky pro mě hokej znamenal všechno. Ale postupem času, čím jste starší, se z toho stává hlavně práce. Dospěl jsem do bodu, že už mě hokej až tak nenaplňuje. Poslední sezona navíc byla zklamáním.
Co se stalo?
Nechci to moc rozpitvávat. Nedopadlo to podle mých představ, tak jsme po vzájemné dohodě s Plzní smlouvu ukončili. Pak jsem zjistil, že zájem není obrovský, i když nějaké náznaky byly. Ale jen pro peníze jsem hokej hrát nechtěl. Kdybych pokračoval dál, jen bych konec o rok odsouval. Vděčím hokeji za hodně, dost mi toho dal, já dal hodně i jemu. Ale teď už vidím, že přišla doba skončit.
Jak dlouho jste konec zvažoval?
Probíral jsem to s manželkou téměř dennodenně, už ze mě byla nešťastná. Svěřoval jsem se rodičům. Názor mého táty (bývalého hokejisty - pozn. red.) byl hodně směrodatný. Vím, že si tím sám prošel, takže moje myšlenkové pochody chápal. A přispěl i faktor, že profesionální sport člověka svazuje, hodně ho omezí, musí tomu podřídit celý život a já teď ucítil úplnou volnost v tom, co si můžu dělat, jsem pánem svého času.
Končíte v 33 letech. Není to brzo?
Není to až tak vysoký věk, ale trend se teď trochu otočil. Dřív hráli hodně pětatřicetiletí hráči, dnes dostávají šanci mladí. Hráči mého věku jsou bráni jako staří. Myslím, že pochybnosti o konci u mě nepřijdou.
Na co budete z kariéry vzpomínat nejvíc?
Na dvě sezony v Brně, kdy jsme skončili druzí a třetí (2013-2014 a 2014-2015). Když se daří, má z toho člověk radost. Fanoušci v Brně to navíc dokážou obzvlášť ocenit, žijí tam pro to celým srdcem. Ale vzpomínat budu i na juniorskou sezonu v Kanadě, kdy jsme vyhráli celou soutěž.
Když se ohlédnete za pokusem prosadit se v NHL - proč to nevyšlo?
V mládeži jsem vynikal, byl jsem posouvaný dopředu. Když jsem hrál s šestnáctiletými, dával jsem hodně gólů. Ale pak jsem začal nastupoval s muži a dostával spíš defenzivní roli. Místo abych vyvíjel ofenzivní talent, tak jsem byl nucený bránit. Byl jsem chválený za to, že nedostaneme gól. Ve vývoji dopředu jsem zakrněl, což mi uškodilo. Na druhou stranu, kdyby mě neposouvali do vyšších kategorií, tak bych byl naštvaný. A přímo v Americe? Nedokázal jsem se prosadit, i když jsem každý rok poctivě trénoval. Ve druhé sezoně bylo okno, měl jsem šanci, ale zažil jsem nejhorší sezonu v kariéře. Nedokážu říct proč.
Co budete dělat teď?
Už kolem 26, 27 let jsem začal myslet na to, že bych měl mít nějakou jinou obživu, kdybych skončil s hokejem. Uvědomil jsem si, že bych v takovém případě měl peníze možná na rok dopředu. Tak mi došlo, že musím začít něco dělat. Teď mám developerskou společnost, bude tam se mnou pracovat i táta. A daří se nám dobře.
Lákalo by vás komentovat hokej?
To ano. Napadlo mě to, ale republika je hodně malá, moc míst není. Navíc mumlám, musel bych na tom zapracovat. Takže to teď neřeším.
