Jak se urodilo vaše angažmá?
Byl jsem rozhodnutý, že kvůli rodině už nechci pokračovat v Itálii, chtěl jsem se vrátit domů, abych byl co nejblíže ženě a dětem. Moje dcera šla loni do školy, a tak se mnou nemohli být v Bolzanu, takže jsem je za poslední rok viděl jen pár týdnů. Začal jsem trénovat s klukama v Litvínově a pak za mnou přišel Jirka Šlégr s tím, že by byla možnost dohodnout se na měsíčním angažmá. Všichni víme, co se přihodilo Michalu Petráskovi (dvojka Litvínova onemocněla a bude mimo hru minimálně do prosince).
Co si tedy od měsíční štace, při které budete čelit konkurenci Tomáše Halásze, slibujete?
Bylo by příjemné, kdyby mi úspěšná zkouška vynesla smlouvu do konce sezony - máme totiž domluvenou opci. Kdyby to nedopadlo, tak alespoň odchytám pár zápasů a budu trénovat s extraligovým mužstvem a budu více na očích pro případné zájemce. Kluby přeci jen na vás koukají jinak, když máte za sebou měsíc v extralize, než když chytáte třeba jen s juniory na tréninku. Slibuji si od toho minimálně to, že se dostanu do zápasového tempa a budu v kvalitním tréninku.
Na zkoušce v Litvínově jste se dohodl do roka a do dne od chvíle, kdy jste loni podepsal s Bolzanem. Čekání na práci pro vás není nic nového. Zvykl jste si?
Je to přesně tak. Už jsme si se ženou také říkali, že alespoň jedno léto by mohlo být klidnější, ale zatím to moc nevychází. V Bolzanu jsem měl každý rok víceméně jisté angažmá, věděl jsem, že o mě mají zájem a byla to pro mě tak trochu jistota. Klub si pokaždé nejdříve musel vyřídit finanční záležitosti, získat sponzory, proto se kontrakty uzavíraly tak pozdě. Letos se celé léto řešilo, jestli se v Bolzanu bude s hokejem vůbec pokračovat kvůli dluhům z minulých sezon. Z mé strany ale tentokrát bylo prakticky jasné, že v Bolzanu pokračovat nebudu, a tak bylo letošní léto pro mě o poznání nervóznější.
Itálie je pro hokej stále poměrně exotickou destinací. Jaká panovala atmosféra na stadionu a jak jste vnímal zájem o hokej v Bolzanu?
Tím, že Bolzano je poměrně velké město a poměrně členitou populaci, tak tam zájem o hokej nechybí. Myslím si, že je problém spíš v organizaci klubu, marketing funguje minimálně. Když se hrálo play-off, hala se okamžitě bez potíží naplnila. A to lístky stály částky, za které by se český fanoušek chytal za hlavu. Fanouškovskou základnu jsme tedy měli, jen se s ní nepracovalo tolik jako třeba v německy mluvících zemích. V tom vidím velký nedostatek.
Kolik tedy vstupenky stály?
Co vím, třeba na finále, když jsme tenkrát hráli se Salcburkem, byl lístek za 50 eur a za dvě hodiny bylo vyprodáno. Během sezony se pak ceny pohybují kolem 20 eur. Nevím, ale podle mě by v Čechách za 500 korun na základní část moc lidí by nepřišlo.
Jak jste se coby jediný Čech domlouval v kabině, kde bylo plno Italů, zámořských hokejistů a pár Evropanů z Finska a Slovinska?
V kabině a s vedením klubu se mluvilo anglicky. Majitel byl Američan a i Italové anglicky uměli. Majitel se hodně orientoval na zámořské hráče, Evropany bral jako poslední možnost, když nenašel adekvátního hráče v Severní Americe. Tak jsem se tam dostal já, pak tam byl jeden Fin, Slovinec, pak ještě jednou Slovinec a to bylo víceměně všechno. Vystačil jsem si s angličtinou, i díky tomu, že nás trénoval Američan. Okolo zimáku už trochu problém byl, ale se základní angličtinou se člověk domluvil vždycky.
Italštinu jste se tedy neučil?
Tím, že mi stačil jeden jazyk na celou kabinu, tak ve mně nebylo nutkání učit se další řeč, což je možná škoda, ale na druhou stranu, kdybych mluvil třeba německy, tak se sice dohodnu s Italy, ale půlka kabiny mi nebude rozumět.
Stal jste se desátým Čechem v Bolzanu. Jak se v klubu vzpomíná na Tomáše Dubu, Jana Němečka, případně Jaromíra Jágra?
Kromě Jágra nijak zvlášť. V Bolzanu jsou vzhledem k tomu, co Jarda dodnes předvádí a jak moc se o něm mluví a píše, samozřejmě patřičně hrdí na to, že tam pár zápasů v devadesátém čtvrtém odehrál. Dokonce jsou po chodbách v aréně fotografie z té doby. Co se týče ostatních Čechů, příliš si nevšimnete, že by se na jejich působení nějak zvlášť vzpomínalo.
Jak hodnotíte uplynulou sezonu? Berete vypadnutí v prvním kole play-off po čtvrtém místě v základní části jako zklamání?
Víte, tohle je trošičku složitější na vysvětlení. Sezona pro nás kvůli už zmíněným finančním problémům začala hodně pozdě, na led jsme šli až 25. srpna. Pak se čekalo se na cizince, než dorazí a než dostanou víza. Přípravné zápasy jsme hráli jen italskými týmy, takže proti žádné velké kvalitě jsme nestáli. Navíc jsme točili jen tři pětky. Opozdily se dodávky výstroje i hokejek, bylo to náročné. Vzhledem k všem potížím ze začátku sezóny dopadla základní část vlastně nad očekávání dobře, čtvrté místo asi nikdo nečekal. V play-off jsme vypadli v prvním kole, což nás samozřejmě mrzelo, protože s Lincem, i když má daleko větší rozpočet a kvalitnější kádr, se dalo hrát a mohli jsme přes něj postoupit. Chybělo k tomu více zkušeností, protože tým Lince je pohromadě už pár roků a ví, jak takové zápasy hrát. Náš tým byl hodně mladý, a to se v důležitých zápasech ukázalo.
Na jaký moment ze svého tříletého italského působení vzpomínáte nejraději? Na mistrovský titul?
Samozřejmě, to bylo naprosto neuvěřitelné. Vůbec nikdo to totiž od nás nečekal, Bolzano zrovna vstupovalo do EBEL jako nováček a prognózy říkaly, že když neskončíme poslední, budeme předposlední. A my jsme pak od začátku do konce sezony dominovali a hlavně v play-off jsme si vedli suverénně. Takovou sezonu bude těžké zopakovat, protože si sedlo všechno. Měli jsme kvalitní tým, rozuměli jsme si v kabině a toužili jsme něco dokázat. Přijde mi, že v Italech to zase tolik není, trochu jim dravost po velkém úspěchu chybí. Titul je tou nejlepší vzpomínkou, včetně finále proti Salcburku, který osobně považuji za špičkový evropský klub.
Od chvíle, kdy jste se v extralize stal nejlepším nováčkem, uplynulo devět let.
Jako brankář jsem se určitě změnil, protože brankářské řemeslo šlo hodně kupředu a je dneska úplně někde jinde. Více se dbá na detailech. Pokud se člověk nepřizpůsobí, tak mu jednoduše ujede vlak a končí. Já osobně jsem se k modernímu stylu chytání dostal až v Mladé Boleslavi, kde vedl gólmany Rosťa Haas. Kdybych s tím býval začal dříve, tak jsem asi ještě někde úplně jinde, ale to už je dneska jedno. Změnil jsem se i lidsky, hlavně jsem nabral a docenil zkušenosti. Ty zkrátka ničím nenahradíte. Když říkáte dvacetiletému klukovi, že jsou zkušenosti cenné, směje se tomu, i já se tomu smál. Sám ale teď vím, že je to pravda.
V čem se tolik posunulo vaše řemeslo?
Já jsem ze staré školy, učili jsme se bruslit jinak. Dělaly se „buřtíky“, případně se tomu říkalo „vlnovky“. Dnes se využívá zcela odlišné bruslení a také se „slajduje“. Mnohem lépe se vykrývají úhly, pracuje se s vaší výškou, čehož využívají hlavně vysocí kluci. Trochu mě mrzí, že jsem v Litvínově ztratil čtyři, pět let jen kvůli tomu, že jsem o těchto moderních technikách nevěděl. Mladí kluci v tom mají velkou výhodu, protože mají všechny zmíněné pohyby zautomatizované a nemusejí nad tím přemýšlet.
Z Itálie odcházíte kvůli rodině. Jak moc je početná?
Mám dvě dcery, sedmiletou a pětiletou. Starší jde do druhé třídy, mladší chodí do školky. Právě kvůli nim jsem se rozhodl nepokračovat v Bolzanu. Jak člověk stárne, uvědomuje si, že tyhle roky mu už nikdo nevrátí. Hodně si to užívám.
Vyzkoušel jste si finskou, švýcarskou i italskou soutěž. Jaká na vás nejvíce zapůsobila a na jakou nejraději vzpomínáte?
Suverénně na Švýcarsko. Troufám si říct, že kdybych měl na stole nabídku z KHL a z Švýcarska, určitě jdu do Švýcarska. Nikdy jsem sice nepůsobil v Rusku, takže to nemohu zcela objektivně porovnávat, ale Švýcarsko mi naprosto učarovalo, jak zázemím v klubu, které je neuvěřitelné, tak životní úrovní. Švýcaři jsou zkrátka někde jinde. Měl jsem navíc štěstí, že jsem tam působil během výluky NHL a zachytal si proti hvězdám světového hokeje, což můj zážitek jedině umocnilo. Budu na to vzpomínat do konce života.
Co budete dělat, kdyby vám zkouška v Litvínově nevyšla?
Mám tři sny. Zaprvé jsem pořád v kontaktu se svým bývalým švýcarským týmem, kde mám dohodu, že v případě nějakého dlouhodobějšího zranění či opravdu výrazného poklesu formy jednoho z jejich gólmanů by se na mě obrátili. Manažerem je tam můj bývalý spoluhráč, máme výborné vztahy. Ve Finsku to pro mě bylo náročnější kvůli životnímu stylu, přeci jen Seveřané jsou trochu odlišní než my. Ale stále bych si tam rád zahrál. Vždyť finští gólmani jsou nejlepší na světě a z jejich ligy se dobře získává angažmá v prestižních soutěžích. Určitě snadněji než z extraligy. A pak mě stále láká Německo. Měl jsem totiž možnost tam odchytat pár přípravných zápasů a je to parádní. Představa, že každý pátek chytáte před 15 tisíci diváky, se mi hodně líbí. Něco takového jinak zažijete snad jen v NHL.
Když jste mluvil o německé lize: šel byste, vzhledem ke vzdálenosti, případně i do druhé nejvyšší soutěže?
Shodou okolností jsem asi měsíc zpátky měl nabídku z druhé ligy. Dokonce jsme řešili, že bych dostal německý pas, poněvadž nějaké předky tam mám. Jenže vše nakonec ztroskotalo jednak na penězích a také na tom, že kvůli migrační krizi se zpřísnily podmínky pro získání občanství a nebylo vůbec jasné, že bych nakonec pas získal. Každopádně druhou německou ligu neberu jako prioritu, přeci jen oproti nejvyšší soutěži je to značný rozdíl. Kdybych šel do Německa, tak bych preferoval DEL.
Je pro vás výhodou, že v Litvínově působí váš bratranec Viktor?
Pro mě je to celkově známé prostředí, kluci v litvínovské kabině se zase tak často nemění, navíc znám i ty mladší z nich, protože pravidelně jsem v létě trénoval s juniory. Určitě je příjemné přijít někam, kde to znáte.
Budete kvůli měsíční zkoušce měnit výstroj a nastříkáte si masku v barvách Vervy?
Dohodli jsme se, že zatím to řešit nebudeme a že měsíc odchytám ve výstroji z Bolzana, která je stále v docela slušném stavu. Pokud mi zkouška vyjde, tak bych si případně nechal masku nastříkat a pořídila by se i výstroj v litvínovských barvách.
