Čím to, že extraliga přichází o jména a nová nedokáže generovat?
Bylo jasné, že ta doba musí přijít. Končí generace, která dělala kolem roku 2000 úspěchy na juniorské i seniorské úrovni. Každý rok přibude dalších šest sedm kluků a je potřeba se zamyslet, proč byli tihle kluci nadstandardní i v pokročilém věku.
V čem je mladá generace jiná?
Hráči jsou, ale liší se od nás. Jasně, hokej se změnil a blbě se to srovnává. Dneska to kluci nemají lehké, protože se hokej neskutečně vyrovnal a zrychlil, za nás nebyl ani tolik takticky provázaný. Ale to nikoho neomlouvá. Kanadýři, Finové a další mají mladé, akorát my ne.
Dřív se chodilo na jména, což dnes už tolik neplatí. Je to škoda?
Doba je jiná. V Plzni se chodí na Gulaše, na Kometě se chodilo na Erata, ve Vítkovicích na Bartošáka. Pořád v týmech nějaká jména najdete, akorát to většinou nejsou mladí kluci, ale hráči na sklonku kariéry. Dřív se chodilo na Výborného ve Spartě, když mu bylo 24 let. Nebo na Reichla v Litvínově, když mu bylo osmnáct. Dneska se chodí na hráče, kterým je kolem 35 let.
Extraliga přichází o ikony. Proč už není tolik výrazných hokejistů jako dřív? |
Hokej je dnes jiný než dřív, ale dá se porovnat kvalita extraligy?
To se těžko hodnotí, protože jsem byl deset let mimo v zahraničí. Skočil jsem do ní jako šestnáctiletý, kdy to pro mě bylo stejně rychlé jako teď v závěru. Hokej se samozřejmě zrychlil, o tom žádná. Hráči jsou líp připravení, víc se trénuje.
Nechybí ale hokejová kvalita?
Jo, bruslit dneska umí většina. Hlavu do toho ale většina nedává. Nechci to však hodnotit nebo snižovat. Nepřísluší mi to a nikdy jsem to nedělal. Měl jsem v extralize problémy sám se sebou, motal jsem se tam, takže ji teď nebudu kritizovat. Obecně se dá říct, že se dneska hraje spíš hurá hokej, dřív to nebylo takové ježdění, kdy všichni lítají, všichni se vracejí... Tehdy vynikali hráči, kteří měli hlavu, rozvážnost a klid na hokejce. Nebáli se hru zpomalit. Dneska je to hrozně těžký, protože se na vás valí protihráči ze všech stran. Buď se pořád forčekuje, nebo se pořád couvá. To dřív nebylo. Dřív byli beci od toho, aby bránili, a útočníci útočili. Když jsme to vepředu zkazili, tak jsme se nepřetrhli, abychom to rvali dozadu.
Jak vám nový styl v závěru kariéry vyhovoval?
Pro mě je to těžké hodnotit, protože jsem měl v kariéře hodně zdravotních přestávek. Vzaly mi trošku té hokejovosti. Když jsem začínal, tak jsem byl rozvážný na puku a snažil se už v sedmnácti tvořit hru. Měl jsem klid na hokejce. Ale jak jsem stárnul, zranění přibývalo a operací bylo víc a víc, tak jsem o tu hokejovost přicházel. Vždyť já měl i dvě celoroční pauzy. Nakonec jsem na ledě jen lítal a nic nevytvořil. Věřím tomu, že bych si to tímhle stylem ještě dva roky odehrál, ale už mě to nebavilo.
To byl ten hlavní důvod, proč jste skončil?
V uplynulé sezoně jsem měl tříměsíční pauzu. Vždycky jsem na sebe byl tvrdý a díky zkušenostem věděl, že když nebudu trénovat dvakrát tolik, tak to nebude dobrý. To mi bralo nejvíc sil. Poslední zranění vygradovalo natolik, že jsem si říkal, jestli má člověk zapotřebí v sobě hledat tu vnitřní sílu být celý den na zimáku a dřít tam. Mám tři děti, regenerace už není tak rychlá a já si to vyhodnotil. Navíc jsem dostal nabídku od Radima Vrbaty dělat s ním hokej v Boleslavi. Dospěl jsem k tomu, že to nemá cenu lámat přes koleno. Už jsem nebyl hráč, který by rozhodoval zápasy.
"Osmnáct operací se na člověku podepíše. Tuhle jsem si počítal, že jsem pět let kariéry promarodil." |
Měl jste talent, ale tělo vám nedovolilo naplnit potenciál. Mrzí vás to?
Myslím, že jsem měl pěknou kariéru i přes osud, který mě potkal. Jsem na sebe hrdý, protože to vypadalo, že kvůli kolenům skončím ve 22 letech s hokejem. Nakonec jsem to překonal, ale osmnáct operací se na člověku podepíše. Tuhle jsem si počítal, že jsem pět let hokejové kariéry promarodil. Kromě operací jsem měl iks přetržených vazů, které se neoperujou. V koleni, v kotníku... Já se vracel tak čtyřicetkrát.
To člověk musí ukázat asi velkou psychickou odolnost, viďte?
Teď mě to doběhlo. Když jsem dostal nabídku pokračovat v hokeji na jiné úrovni, tak jsem se rozhodl skončit. I když jsem nemusel, protože mě nikdo nevyhazoval. Měl jsem nabídku pokračovat. Vnitřně jsem se ale bál, že to zase přijde. Že se zase zraním. Je nepříjemné chodit tři měsíce v Plzni na zimák a dva z toho nemoct vůbec nic dělat. Není to nic jednoduchého na psychiku.
Neměl jste strach, aby vás zranění nepoznamenala v běžném životě?
Jediný strach jsem měl po otřesu mozku v Bratislavě. Do té doby jsem si jenom přetrhával vazy v ramenech a kolenech. Praskaly mi jako pruty na rybách. To ale není nic závažného - sešije se to a neohrožuje mě to na životě nebo na budoucím zdraví.
"Třeba budu mít problémy v šedesáti, nevím. Měl jsem operované skoro všechny klouby kromě pravé kyčle, která mě mimochodem teď bolí jako blázen." |
Opravdu myslíte, že ne?
Třeba budu mít problémy v šedesáti letech, nevím. Měl jsem operované skoro všechny klouby kromě pravé kyčle, která mě mimochodem teď bolí jako blázen a doktor říkal, že s ní taky budu muset na operaci. Když nehraju, tak na to ale nechvátám. Kromě toho otřesu mozku jsem nikdy neměl strach, že by mě to mohlo poznamenat. Plotýnky jsem měl vždycky v pořádku, musím zaklepat.
Řekli vám doktoři, proč jste tak náchylný ke zraněním?
Když jsem se v pětadvaceti dostal z nekonečných problémů s koleny a začaly mi praskat ramena, tak jsem šel do nemocnice na vyšetření k panu Kolářovi ohledně kloubních pouzder a vazů okolo. Zjistili, že mám geneticky povolené vazy vedle všech kloubů. I když se zatáhly, tak prostě nejsou tak pevné, jak by měly být. Proto se mi trhaly opakovaně. S tím člověk nic neudělá, to jsem bohužel zdědil od předků.
Člověk šel hrát a v podstatě věděl, že přijde zranění.
To ne, to jsem nevěděl. Zpětně musím říct, že když jsem byl mladý, tak jsem byl janek a hnal se do soubojů bezhlavě. Většinu zranění jsem si udělal sám. Ke konci jsem takový janek nebyl. Věděl jsem, že už nemá cenu někam jezdit jako šílenec, když ten puk nemůžu vybojovat. Strach jsem neměl, na to jsem nikdy nemyslel. Doktoři mi řekli, že vazy má povolené spousta lidí, akorát u sportovců je to vidět. Zvlášť u kontaktního sportu jako hokej. Někdo není zraněný vůbec a někdo si to vybere i za ně. Asi to tak má být.
Přejděme od zranění k nové práci. Jak se na ni těšíte?
Moc. Už v lednu mi Radim Vrbata oznámil, že to bude v Boleslavi přebírat a jestli bych do toho nešel s ním. Byl jsem zraněný a hned jsem mu řekl, že jo, protože jsem už nechtěl podstupovat zase tu dřinu.
Jaká bude přesně vaše role?
Máme s Radimem na starosti sportovní úsek A týmu spolu s Martinem Vejvodou, který dělá papírování. Naše práce je připravit tým na sezonu. Tuhle si řešil ještě sám, ale už budeme pracovat na další rok. Plus samozřejmě máme oba tři syny, takže je logické, že chceme pomoct mládeži. Budeme se věnovat dovednostním tréninkům. Nastavíme systém, aby to fungovalo. Prošli jsme během kariéry spoustou týmů, chceme zužitkovat zkušenosti.
Takže budete připravovat Boleslav na konec veteránů jako Vondrka nebo Klepiš?
Přesně tak, to bude naše práce. Ať už připravit naše mladé, nebo v sezoně vytipovat hráče, o které bychom měli zájem a rozjet jednání, abychom je získali. Mojí rolí bude objíždět zápasy vytipovaných posil a zjišťovat o nich informace. Abychom nebrali hráče jenom podle jména.
Cítíte, že vás to bude bavit? Je spousta bývalých hráčů, kterým to nesedlo. Třeba Davidu Výbornému.
Já nemám žádné velké aktivity okolo. Celý život mě hokej naplňoval a je fajn, že hned po kariéře budu mít co dělat.
