I když opakovaně tvrdí, že se nezabývá tím, co bylo loni, čtvrtfinálové vyřazení na šampionátu v Quebecu ho pořád bolí. "To neodezní nikdy," přiznává Hadamczik.
Ve Vítkovicích se ujal vlády pevně a po minulém víkendu a vítězstvích na Slavii a v Plzni se tým pod jeho vedením vyhoupl do čela extraligy.
Věřil jste tomu, že po těchto těžkých zápasech povedou Vítkovice ligu?
Tak jsem to nebral. Chtěli jsme nejdřív uhrát dobrý výsledek na Slavii. To se povedlo a s tím samým cílem jsme jeli do Plzně. Hrát sebevědomý hokej. Mužstvo má natrénováno, má svůj systém hry, má osobnosti v kádru.
Ale ty samé osobnosti byly v týmu i loni, kdy hrál o záchranu. Co se tedy změnilo?
Na to se musíte zeptat pana Černíka. Já tam loni nebyl. Dělám hokej podle svých představ a nebudu zasahovat do práce předešlých trenérů. Znám ji jenom z doslechu. Proto ji nikdy nebudu kritizovat.
To po vás ani nikdo nechce.
Já vím, ale nemůžu vám říct, co se změnilo. Nevím, co dělali oni, vím to, co děláme my a slavíme s tím úspěch.
Minimálně pod vaším vedením ožili hráči jako Burger nebo Šimíček. Čím to?
Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že jsou to dobří hráči a že budou znovu táhnout tým. U Burgra byl skoro celý tým proti, ale já se postavil, že Burgra chci a pokud ho nechtějí, tak tu nemám co dělat. Byl jsem o něm přesvědčený.
Berete to dneska jako zadostiučinění?
Ale ne, myslím, že jsem už natolik zkušený, že to poznám. Věděl jsem, že jestli mají mít Vítkovice výsledky, tyto hráče v týmu potřebují. Věděl jsem, že tým potřebuje dobrý trénink, kondici a systém hry.
Je velká výhoda, že jste manažer a trenér v jedné osobě?
Já jsem tuhle práci dělal vždycky. Jen jsem nepotřeboval ten titul generální manažer. Vždycky jsem měl štěstí, že jsem přesvědčil ostatní, že lidi, s nimiž bych měl pracovat, bych si měl i sám vybírat. Nikdy jsem s tím neměl problémy. Snad na Spartě to bylo těžší, ale na to bych nevzpomínal, je to pryč.
Na Slavii jste v pátek ukončili černou sérii proher, která trvala přes sedm let. Je to pro tým po psychické stránce hodně důležité?
Však také na Slavii naposledy vyhráli se mnou (smích). Ale jak říkám vám, že se nezabývám tím, co bylo loni, tak to samé říkám hráčům. Co bylo, není důležité. Dneska proti nám stojí soupeř, chceme vyhrát, k tomu potřebujete podat výkon a dodržovat určité zásady. Hráči to berou za své a právě proto jsou úspěšní. Začínají tomu věřit a stále líp se s nimi pracuje.
Ale v minulosti říkali ti samí hráči, že prohry na Slavii mají v hlavách. Že se po prvním gólu sesypou. Ten v pátek dostali znovu a přesto vyhráli. Kde je tedy změna?
Když někdo něco takového říká, beru to jako alibismus. Můžete odehrát zápas, ve kterém se vám nedaří. První předpoklad je ale zodpovědný přístup. Když chcete mít určité umístění, nemůžete se vymlouvat, že to nejde. Jsou soupeři, kteří vyhovujíc víc, kteří míň, ale to není rozhodující.
Co je tedy rozhodující ve vašem případě?
Tým je věkově vyvážený. V Plzni třeba nastoupili dva hráči, kterým je devatenáct: Roman a Voráček. Dál jsou v týmu Svačina, Klimek. Naproti tomu matadoři jako jsou Petrovický, Šimíček, Ujčík. Všichni se vzájemně prolínají, respektují. Dodržují systém hry, abychom byli pro soupeře nebezpeční. Když je vyvážená defenzíva s ofenzívou a dobrými výkony vás podpoří gólman, je předpoklad, že výsledky přijdou. Zdravé ale musí být myšlení hráčů. A myslím, že momentálně zdravé je.
Jak důležité je, že se k týmu připojil uzdravený Václav Varaďa?
O Vaškovi se ví, že je to důrazný hráč, který nechodí daleko pro ránu. Potřebujeme odolné hráče, aby nás někdo nezastrašoval. Tím, že Varaďa začal hrát, dostal tým jednoho dalšího zkušeného hráče, bojovníka, který neumí prohrávat.
Do té vítězné mozaiky nezapadají prohry 0:3 v Mladé Boleslavi a 0:5 v Karlových Varech. Co se s týmem v těchto utkáních stalo?
Kdo nebyl v Karlových Varech, řekne, že to byl debakl. Kdo tam byl, tak ví, že jsme v první a třetí třetině hráli výborný hokej. Vždyť oni se k nám do třetiny poprvé dostali snad v osmé minutě. Na první gól jsme jim nějakým zkratem sami nahráli, pak jsme měli čtyři vyloučené a dostali jsme čtyři góly. Mensator chytal výborně. I takový zápas se odehraje. V Boleslavi se na nás podepsalo nešťastné zranění Trnky. Kluci to měli v mysli. Boleslav ale na druhou stranu předvedla výborný hokej.
S klubem pracujete po třech letech u reprezentace. Jaký to je návrat?
Mám toho dost, abych vám pravdu řekl. Přeorientovat se je těžké. U nároďáku jsem chodil sledovat hokej, nebyl jsem pod tlakem. Pak jsem ale zase tři týdny byl pod enormním tlakem. Ale ta práce mi hodně dala. Olympijská medaile, medaile z Rigy se počítají. Jenom škoda toho Quebecu. Tam mi bylo kluků a všech kolem líto.
Pořád vás čtvrtfinálové vyřazení na mistrovství světa trápí?
To neodezní nikdy. Pracovat s Kaberlem, s Židlickým, s Eliášem, to byla radost. Tým spolu žil, byla škoda, že to nevyšlo. Švédům přijel gólman Lundqvist a viděli jsme, že je zle. I tak Milan Hnilička chytal ve čtvrtfinále znamenitě, bohužel ale v závěru dostal hloupý gól...
U reprezentace jste musel často čelit kritice. Berete i proto dnešní úspěch Vítkovic jako satisfakci?
Ale ne. Já dělám hokej pořád stejně. Jenom v té době, co jsem vedl národní mužstvo, jsme procházeli generační obměnou. Zapracovali jsme hráče jako Skuhravý, Kumstát, Rolinek, Klepiš. Nebo se podívejte na Honzu Marka. Toho jsem jako mladého kluka přivedl do Třince, pak do Sparty. Od začátku jsem věděl, že to je skvělý hráč. Spousta hráčů na něj měla řeči, včetně Čechmánka, který ho v Moskvě v kabině urážel, když jsem tam nebyl. Ale kdyby Čechmánek tak chytal, jak Marek hrál, museli jsme být mistry světa.
Vítkovice jsou první, upletli jste si na sebe bič?
Ale vůbec! Nic takového. Chceme vyhrávat dál. Nechodíme do práce, protože musíme, ale proto, že chceme. Chceme hrát dobrý hokej, chceme přitáhnout více lidí do hlediště. Jsme v tabulce vysoko, máme z toho radost a v každém utkání chceme uspět.
Je něco, co vám teď schází k naprosté spokojenosti?
Ve Vítkovicích mi chybí, aby město zasedlo a rozhodlo, že tak významný sport, jako je hokej, měl halu, která je daleko důstojnější. Aby se pro diváky udělala kulisa jako v Kanadě. Aby až někdo přijede do Vítkovic, aby se bál divácké kulisy, jaká ho tam čeká. Ale já věřím, že na to primátor a jeho náměstci budou slyšet. Už na tom pracujeme.
