„Když jsem se to dozvěděl, úplně nadšený jsem v uvozovkách nebyl, protože pracuju právě v Litvínově,“ přiznával od dubna padesátiletý veterán. „Na druhou stranu je tohle ocenění za něco, co bylo. Se současným děním to nemá nic společného. Žiju v Praze, hrál jsem za Spartu spoustu let a vyrůstal v ní. Tak co bych si to neužil?“
Někdejší obránce v rudém dresu odehrál hned 711 z úžasných 1 210 celkových extraligových zápasů. Zbytek nakupil v Budějovicích, Hradci, Kometě, Karlových Varech a na Kladně.
Uvedení do sparťanského Klubu legend pro pětici nových hráčů. Jaroslav Hlinka, Ondřej Kratěna, Petr Ton, Jan Hanzlík, František Ptáček.
Stal se symbolem oddanosti, vytrvalosti a píle. S Pražany také slavil čtyři mistrovské tituly, včetně toho zatím posledního před osmnácti lety.
Sám ale opakovaně zdůrazňuje, že tolik startů a úspěchů v nejvyšší české soutěži by v životě nenasbíral, kdyby z rozličných důvodů neodmítal nabídky ze zahraničí. Ničeho však nelituje. A hokeji se, vedle jiných zálib v podobě motorek a času tráveného s rodinou, nadále aktivně věnuje.
Volali z Ameriky, ať tam jdu hrát hokej. Já zavěsil, vzpomíná Ptáček |
Jaké je to být legendou?
Úžasné, ale dojde mi to později. Teď momentálně je to pěkná událost, v rychlosti takové promítnutí mé kariéry. Tedy nejen té mojí, ale i starších hráčů, na které jsem se dřív chodil dívat. Zatím je to krása.
Ikonou nejen Sparty už jste ale delší dobu, nepřipadáte si tak?
Kamarádi si ze mě dělají srandu, že mi říkají legendo. Opravdu můžou až odteď (smích). S odstupem času můžu říct, že vím, že jsem nějakou stopu zanechal, ale jestli mi to dojde, nebo ne, to nevím. Každopádně děkuju, že mám možnost vstoupit do tohoto klubu a být v něm.
Jaké největší zážitky si pak odnášíte z působení v hokejovém klubu?
Určitě jen tu možnost hrát hokej, samozřejmě první titul 2000 a také ten poslední, který jsem v roce 2007 měl navíc možnost zvedat jako kapitán.
OBHAJOBA. Osmý titul, z toho čtvrtý v samostatné české extralize. Hokejisté Sparty obhájili prvenství a slaví celkové prvenství v sezoně 2006/07. Pohár nad hlavou drží kapitán František Ptáček.
Ale vedla k nim dlouhá cesta. Vzpomenete si na první start?
Ve Zlíně za stavu 0:6 po první třetině.
Ano, říjen 1993, to musel být debut. Nakonec jste padli 1:8, nechtěl jste i zapomenout?
Rozhodně ne. Hrál jsem tehdy nižší soutěž za Slavii, ale bylo dost zraněných beků, takže jsem najednou jel se svým mateřským klubem a šance přišla. Byť za hodně nepříznivého stavu, mladý kluk na to tolik nekouká a je šťastný, že může naskočit. To jsem byl já. I když jsme prohráli, pro mě to je navždy první zápas ve Spartě.
Sparta - Vítkovice 5:4. Hosté smazali čtyřbrankové manko, pak rozhodl Krejčík |
Je o to zajímavější být tady legendou, když jste působil i ve Slavii a taky s ní v roce 1994 postoupil do extraligy?
No, dnes je situace úplně jiná. Ale v tu dobu oba kluby spolupracovaly a nebylo to tak horký. Až později jsem zažil ty pražské bitvy a atraktivní boje nejen pro Prahu, ale i celou republiku.
Zmínili jsme první zápas, co ten poslední, 1210.?
Spíš nostalgie, ale beru ho jako odměnu za to, co jsem pro Spartu i hokej udělal a jsem rád, že jsem mohl kariéru takto zakončit před lidmi, kteří chodili hlavně na mě. Byť šlo o třicet vteřin slávy, tak byly parádní.
František Ptáček naposledy v dresu Sparty
V lednu 2018 jste tady v O2 areně hrál proti Brnu jedno střídání. Ale pak jste vtipkoval s tím, že kdoví, jestli půjde o poslední start v extralize.
Já už v té době hrával nějaké sranda soutěže, kde totiž není zvykem střídat po třiceti sekundách. Tady mi odešli jak soupeři, tak i spoluhráči. A já byl přitom zvyklý hrávat minimálně minutu a půl. No ale co jsem měl dělat, tak jsem taky odjel střídat.
A stále se udržujete?
Ano, ano, snažím se chodit hrát hokejíčky a dělám nějaké sportovní aktivity, co tolik nebolí a které už hlavně umím. Do nových se radši nepouštím, abych se nezranil. Sport mi zůstal přirostlý k srdci.
