Dřív jsem trefoval sudí jako táta, říká Šindel

Praha - Když byl Jakub Šindel, syn slavného hokejového brankáře Jaromíra, mistra světa z roku 1985, v pubertě, hrál kromě hokeje i fotbal. Jeden víkend mu chtěl dát přednost, a tak zasáhl otec. "Zakázal mi ho. Tehdy jsem byl pěkně naštvaný," vzpomíná Šindel junior. Táta byl zkrátka ras.

Jakub Šindel | foto: Martin Stolař, MF DNES

SYNOVÉ SLAVNÝCH

Byly chvíle, kdy jste ho nenáviděl?
Nenávidět je silné slovo, ale tenkrát k tomu bylo blízko. (smích)

Táta byl hodně přísný, viďte?
To teda jo. Byl hodně puntíčkářský. Dokázal mě dost vyhecovat.

Asi jako každý otec do vás vkládal naděje. Bylo těžké nezklamat ho?
Vždycky jsem se snažil, ale už jsem se v hokeji dostal na určitou úroveň. Táta ode mě samozřejmě pořád něco očekává. To vím. A budu to holt muset naplňovat.

Takže jste pod tlakem i v dospělosti?
Ale to ne. Táta si něco přeje, ale nahlas mi to neříká. Já ale vím, že to má v hlavě a že by to pro něj byla životní odměna.

Jak to, že jste se nepotatil a nechytáte?
Táta mě do branky nikdy dát nechtěl. Měl k tomu asi své důvody. Být gólmanem je psychicky náročnější. Brankář je jenom jeden, útočníků je v týmu dvanáct. A mě to vždycky táhlo spíš dopředu.

Očima otce Jaromíra
Jakub má cit pro hru, je tvořivý a dobře vyhodnocuje situace. Má také dobrou úspěšnost na vhazování a docela slušnou koncovku. Rezervy vidím ale v defenzivě. Tak rád útočí, že zapomíná bránit. Měl by být důslednější.

Jaké jsou jeho vyhlídky? Kariéru mu poznamenala zranění. Měl problémy s mandlemi a když se vyléčil, přišla stávka v NHL. Neměl tudíž místo v sestavě, a navíc si poranil rameno a šel na operaci. Letos je konečně v pořádku. Myslím, že jeho výkonnost půjde nahoru. Určitě by měl dosáhnout vyšších met.

Vždycky jsem jeho růst prožíval intenzivně, ale poslední dobou je to možná ještě silnější. Mám totiž víc času ho sledovat.

A je pravda, že je po mně povahově: také je vznětlivější. Jsou věci, které si bere až moc a ubírá mu to na koncentraci. Pamatuju, jak kvůli emocím nebyl pomalu schopný rozjet se při penaltovém rozstřelu. Ale to je už dávno.

Kdy jste se dal vůbec na hokej?
Asi ve třech letech jsem začal bruslit. Hnedka jak jsem uměl chodit.

Takže bylo dopředu jasné, že se z vás stane hokejista?
Asi jo. Neměl jsem na výběr.

Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?
Teď už ano. Dřív ale neexistovalo nic jiného než hokej.

A co by vás bavilo?
Vždycky mě zajímaly domy a architektura.

Kdy jste začal vnímat, že je otec slavný hokejista?
Až kolem desíti, dvanácti let. Předtím nebyly příležitosti, kdy by se to řešilo. A když jo, ještě jsem z toho neměl rozum.

S tátou jste často působil ve stejném klubu. Neotloukali vám to kamarádi a spoluhráči o hlavu?
Samozřejmě, že otloukali. Vždycky to mělo svoje výhody a nevýhody. Osobně jsem to vnímal spíš jako nevýhodu. Bylo to psychicky náročný a tlačilo mě to k dobrým výsledkům, abych mohl ostatním zavřít pusu.

A když se nedařilo?
To neexistovalo. Vždycky jsem musel hrát líp než všichni ostatní, abych měl klid.

Jste si s tátou podobní?
Určitě máme vlastnosti, které jsou společné.

Například?
Výbušnost. Táta je ale horší případ, já jsem se poslední dobou uklidnil. Oba každopádně nedáme dopustit na rodinu.

A co na ledě, tam vztek zvládáte?
Dřív jsem dokázal házet věci po rozhodčích jako otec, ale teď už je to mnohem lepší. (smích)