„Jsem hrdý na to, že Sparta, můj nejoblíbenější klub, podporuje dárcovství krve. Nebýt litrů krve, které do mě napumpovali v posledních pěti letech, už tu dávno nejsem,“ ví třiatřicetiletý Kliment, jenž navzdory invalidnímu důchodu chodí nadále do práce. Prodává v jedné pražské prodejně sportovní poháry, trofeje a medaile.
Stále se pohybuje ve světě sportu. V sobotu, kdy končí akce Sparťanská krev, bude sledovat zápas proti Olomouci přímo v O2 areně.
Ale vraťme se o pár let zpátky. Kdy jste zjistil, že máte leukémii?
Rok 2018. Začínal jsem tehdy jako provozní na lodi v Praze na náplavce, měl hodně práce, takže stres, únava.... A najedou koukám, že mám po těle plno modřin. Říkal jsem si, že mám asi málo vitamínů, že jde o nějakou prkotinu. Zašel jsem k praktické doktorce, která mě poslala do ÚVN a ještě tentýž den jsem skončil v Ústavu hematologie a krevní transfuze na Karlově náměstí s diagnózou akutní myeloidní leukemie.
Ten pocit, kdy zachráníte život. Dárkyně krve a kostní dřeně měla první odběr na Spartě |
Co člověku v tu chvíli bleskne hlavou?
Byl to šok. Já a leukemie? Přesně si vybavuju, jak mi doktor řekl: Danieli, počítejte, že vám nemoc vezme zhruba rok života. Hroutil jsem se z toho: Rok života? Tak dlouho? Jak já byl naivní. Kdybych věděl, co mě všechno čeká, ztracený rok by byl krásnej. Ale tehdy jsem nevěděl, s čím vším se budu potýkat.
Povídejte.
Začalo to dvěma cykly chemoterapií. Týden jsem dostával chemo, pak tam měsíc ležel, protože to ze mě vycucalo imunitu, a pak šel na dva až tři týdny domu. Jenže už v průběhu druhého cyklu začali zjišťovat, že léčba nezabírá, takže mi indikovali první transplantaci kostní dřeně.
A dál?
No, po první transplantaci jsem byl relativně v pohodě. Jen se mi tedy změnila krevní skupina a chvíli mi místo mých rovných vlasů rostly kudrnaté. Odjeli jsme s přítelkyní do Milána a volala mi doktorka: Něco se mi nezdá, hned přijeďte. Dostal jsem další chemoterapii. A najednou se mi objevil nádor v nosohltanu. Poslali mě na do Protonového centra na ozařování, které probíhalo 15 dní. Jenže zhruba po měsíci jsem si objevil další nádor. Na hrudní kosti. Vyrostl během chvilky až do velikosti mandarinky. Znova jsem začal navštěvovat Protonové centrum. Bohužel nádor byl na špatném místě, ozařování bylo komplikovanější.
Což znamená?
Monitorovali mi dech a já se musel nadechnout do určité fáze a tam dech zadržet, aby mohli ozářit správné místo a neničili okolí, tedy srdce či plíce. Ale to nebylo vše. Za dva měsíce se mi objevil nádor třetí. Dostal se mi do varlat, naštěstí chemoterapie zabrala. Představte si, tehdy jsem si uvědomil, že jsem docela rád, že mám leukemii.
Prosím?
Doktor mi řekl: Chlape, kdybyste neměl leukemii, řekl bych, že jde o rakovinu varlat. A varlata bychom vám uřízli. Hned, ambulantně. Takže zaplaťpámbu, že jsem měl leukemii.
Koukám, že humor vás neopustil.
Dostal jsme se do stadia, kdy jsem to musel brát s černým humorem. Jinak bych se zbláznil.
Hlavně beze strachu. Trenér brankářů Sparty o vrtkavých hlavách i Třinci |
Chápu. Vysvětlili vám lékaři, proč vám neustále vznikají další nádory?
Prý se v těle potuluje nedoléčená leukemická buňka a hledá slabší místo, kde se může zapouzdřit. Takže mi indikovali druhou transplantaci kostní dřeně, tu jsem dostal od táty a zafungovala. Musím zaklepat: co se týče krve a leukemie, je to dobré, nemoc se nevrací.
Ale?
Náročná léčba a silné kortikoidy způsobily avaskulární kostní nekrózu v obou kyčlích. Strašná bolest. Nikomu bych to nepřál. Pomohla až totální endoprotéza. Mám obě kyčle vyměněné, ale hlavní je, že chodím. Víte, já byl vždycky blázen do sportu. Jezdil jsem motokáry, chodil si zahrát hokej, fotbal, basket, florbal. A teď? Snad aspoň ping-pong zmáknu.
Sparťanská krev. Hokejisté spouští v duelu s Libercem projekt pro dárce krve |
Takže teď jste zdravý? Vyléčený?
Takhle mi to nikdo neřekl, ale jsem coby pacient v remisi, tedy po úspěšném období po ukončení léčby. Druhá transplantace proběhla začátkem roku 2020. I když zrovna teď taky nejsem v pořádku.
Jak to?
Transplantace vám zcela odstraní očkování. Nechal jsem se tedy naočkovat na záškrt, černý kašel a tetanus. Bohužel očkování proti pneumokokovi jsem nestihl a loni měl pneumokokový zápal plic. A teď jsem prodělal pneumokokovou meningitidu, tedy zánět mozkových blan. To bylo fakt hodně nepříjemný. Opět musím zaklepat. Můžu být rád, že nemám trvalé následky. Rád bych poděkoval všem doktorům, sestrám a institucím, které se o mě starali. Moc si vážím jejich péče. Mluvím, chodím, myslím. Pracuju v prodejně sportovních trofejí. Jen už ne pět dnů v týdnu po osmi hodinách.
Říkal jste si někdy: Proč zrovna já?
Jasně, to si říká každý člověk s těžkou nemocí. Vidíte kolem sebe plno zdravých lidí a přijde vám to nefér. Navíc v rodině jsme to nikdy neměli. Na druhou stranu, opakoval jsem si, že někteří lidé jsou na tom hůř. Zajímavý, jak se vám ten pohled na věc časem proměňuje. Leukemie? Strašný, ale hlavně že můžu chodit, běhat. Pak přišla nekróza v kyčlích a šílené bolesti, kdy jsem přestával chodit. No co, někdo přijde o obě nohy. Vždycky může být hůř. Hlavně že mi to pořád myslí a nejsem nikomu na obtíž.
Jak vaši nemoc zvládala rodina?
To víte, že hlavně maminka a přítelkyně to nesly těžce. Chodily za mnou do nemocnice denně, podporovaly mě.
Pardon, ale váš vztah s přítelkyní tohle těžké období ustál?
Vím, že to není samozřejmost. Že mladé páry se během tak vážné nemoci často rozejdou. Ať už proto, že to nezvládne ten zdravý, anebo ten nemocný. Nechce svému partnerovi ničit život. Ale přítelkyně to se mnou zvládla úžasně, jsem jí vděčný, jsme spolu už 10 let. I to mi určitě pomohlo se snad natrvalo vyléčit. Lékaři říkali, že u leukemie je to až ze 70 procent o správném nastavení hlavy. A ještě kvůli někomu jsem na tomhle světě chtěl zůstat.
Ano?
Mám mladšího bráchu, je mu 14 a představil jsem si situaci, že půjde jednou na rande s holkou, ta se ho zeptá, jestli má sourozence, a on poví: Měl jsem. Brácha umřel. Tohle jsem nechtěl dopustit.
Co ještě vás drželo nad vodou?
Asi to bude znít jako banalita. Ale pořídil jsem si domu k Playstationu sedačku s pedály a volant. Věnuju se e-sportu, závody Formule 1. Je nás asi 20 nadšenců, máme vlastní ligu, závody streamujeme na YouTube. Soustředíte se na jízdu a jiné myšlenky vytěsníte. Celkově sport – i když jen z pozice diváka a fanouška – mi pomohl. Samozřejmě jsem vždycky sledoval zápasy Sparty.
Odkdy jste sparťan?
Od dětství, máme to v rodině. Chodil jsem na Spartu už v sezoně 1999/2000, kdy jsme získali titul. To byl rok! Konečně jsme po šesti letech nadvlády Olomouce a Vsetína vrátili pohár do Prahy. Tehdy jsem se do Sparty zamiloval. Mám permanentku, chodím většinou i s bráchou. A zrovna nedávno jsem si objednal dres Míry Formana, mého oblíbence.
Na sobotním zápase s ceremoniálem, kdy se na ledové ploše objeví dárci krve i ti, kteří krev nutně potřebovali, budete?
Určitě. Ten den končí letošní ročník projektu Sparťanská krev. Zrovna já jsem důkazem, jak moc je dárcovství krve potřeba. Bohužel v registru dárců kostní dřeně je stále málo lidí. Když si uvědomím, kolik jsem dostal v nemocnici transfuzí... Nepočítaně. I díky tomu jsem stále tady.