Udělal byste v poslední sezoně něco jinak?
Na to je ještě brzy. Určitě přijdu na to, že se dalo udělat něco jinak. Zpětnou vazbu mi dali už i hráči na pohovorech. Měl jsem být agresivnější v tom, abych chtěl lepší kádr. V jednu chvíli jsem věřil, že potřebujeme deset nových hráčů. Později bych to upravil. Poznal jsem to, když přišel Míra Forman ze Sparty. To byla naše suverénně nejlepší posila. Extraligová posila. Pomohl nám, vyhrál se a pomohli jsme i my jemu. Čísla to dokazují. Takových hráčů mělo být víc.
Scházela rozdílová formace?
Když se podíváte hlavně na zápasy v úvodu sezony, tak jsme je prohrávali kvůli tomu, že jsme zbytečně přišli o vedení, dostávali góly v posledních minutách. Takových duelů bylo kolem dvaceti, což je hrozně moc. Ano, byli jsme nezkušení a hráli agresivní útočný hokej. Ale kvalita prostě scházela. Ve čtyřech nebo pěti zápasech nás soupeř vystřílel ze zimáku, ale jinak kluci vždy odvedli maximum. Vybrali jsme si to se vším všudy. Chyby se opakovaly, bylo to frustrující. Dělali si z nás srandu, že jsme jako Popelka, ale jen se dvěma oříšky. Že hrajeme jen dvě třetiny. Svým způsobem to tak někdy bylo.
ZVOLNĚNÍ: Budějovický zmar. Když se euforie změní v pachuť |
Prvních deset zápasů Motor prohrál. Řešili jste s vedením posílení? V týmu se objevili na krátkodobá hostování Miroslav Forman, Vladimír Roth, Martin Adamský a další.
Soutěž byla přerušená, program po pauze byl na poměry české extraligy nahuštěný. Ale to nás neomlouvá, tak to měli všichni. Původně jsme chtěli dát prostor stávajícímu týmu deset zápasů. Tento plán se kvůli přerušení prodloužil. Nicméně jsme měli v tu chvíli něco udělat. Z mé strany, od majitelů i generálního manažera mělo jít jasné sdělení, že současný kádr nestačí a potřebujeme posílit. Neudělalo se to. Kluci se snažili, každý trénink odvedli sto procent. Ale to nestačilo. Když srovnáte naši první pětku s kýmkoliv z extraligy kromě Zlína a možná Olomouce, tak je to velký rozdíl.
Proč tedy k posílení nedošlo?
V organizaci chybí člověk, který by tohle sledoval. Já nejsem sportovní manažer a nikdy jsem jím nebyl. Byl jsem trenér.
Vnímáte to jako svoji chybu, že jste víc netlačil na vedení, aby se tým posílil?
Určitě. Měl jsem být agresivnější a víc se o to prát. Na druhou stranu chápu, že klub neměl peníze ze vstupného a nejsem ten, kdo sestavuje rozpočet. Jako trenér bych chtěl ten nejlepší tým. Vždy jsem se vyjadřoval, jestli bych daného hráče chtěl nebo ne. Často se mi to splnilo. Nicméně jsme nedokázali reagovat na to, jak se sezona vyvíjela. Možností byla i výměna trenéra. Třeba jsem z hráčů neuměl dostat to, co bylo třeba.
I vaše rezignace byla jednou z možností, ne?
Mohla být, ale o rezignaci jsem nikdy nepřemýšlel. Je to příliš jednoduchá cesta z problému a nikdy nebyla na pořadu dne.
Je to flink a paličák! Prospala zklamal Michnáč, útočník odchází do Plzně |
Žhavou diskusi vyvolalo i vyřazení z kádru, podle mnohých produktivních útočníků, Adama Rašky a Alberta Michnáče. Stojíte si za tím?
Určitě! Ani jeden z nich nebyl produktivní. Když dá někdo za 24 zápasů pět gólů (Michnáč), nebo za 18 zápasů jeden gól (Raška), tak to je pro mě málo. Pod produktivitou si představuji něco úplně jiného. Navíc hřiště má dvě strany. Jestli chtějí hrát jen na jedné a nechodit do soubojů, tak musí dávat 50 gólů za sezonu, což oni nedali. Člověk občas musí udělat nějaké těžší rozhodnutí. To je byznys. Před druhou sezonou jsem vyndal Martina Heřmana, fanoušci ho pak vyvolávali, protože tu odehrál dobré zápasy. Ale i to k hokeji patří a konec může být i nový začátek.
Na klíčové pozici gólmana nesplnil očekávání Marek Čiliak. Čím to bylo?
Věděli jsme, že potřebujeme top brankáře. Na trhu jsme vybrali tři až pět adeptů. Vím, že fanoušky zajímají jména, ale nebylo by to vůči nim korektní. Vybral jsem si Marka. Tehdy jsem měl jeden z pěti poradních hlasů, kdy jsme se rozhodovali. Shodli jsme se, že on je naše volba. Bral jsem ho jako jedničku, vítěze, který má dva tituly s Brnem a zkušenosti z KHL. Bude to náš absolutně nejlepší hráč, který nás potáhne a bude jistotou pro jinak nezkušený tým. Protože z extraligy v létě přišli jen Čiliak a Miroslav Indrák.
Jenže realita byla opačná.
Bohužel. Ve zmiňovaných deseti zápasech pro původní tým jsem čekal, že v nich Marek sám tři vyhraje, zbytek mužstva se uklidní a zvykne si. Ale to se nestalo a sžívání se se soutěží trvalo každému jinak. Čenda (Pavel Pýcha, pozn.) potřeboval pět zápasů, Dan Voženílek 30, Víťa Jonák 25, Zdeněk Doležal 20. Teď víme, že Marek má za sebou nejhorší sezonu v kariéře. Ví to a já vím, že bude lepší. Vystřelil jsem vedle, spletl jsem se, ale neměl jsem křišťálovou kouli.
Zdá se mi, že z vás trochu spadl tlak a ulevilo se vám. Je to tak?
Nebyl na mě žádný tlak. Ten jsem si vytvářel sám nebo my jako tým v kabině, protože jsme chtěli být úspěšní. Když úspěšní nejste, tak buď můžete vyměnit trenéra a realizační tým, nebo hráče. U nás k ničemu takovému nedošlo, a tak sezona skončila špatně. A jestli to vypadá, že se mi ulevilo, tak je to jenom zdání. Uvnitř mě to štve a bude štvát hodně dlouho.
Budete raději hodnotit vaše tříleté angažmá jako celek, než jen poslední neúspěšný ročník?
To by bylo jednodušší. Cíl se splnil, jsme zpátky v extralize. Ale jako to v prvním roce pokazila baráž, tak poslední sezona byla nepovedená celá. Takhle jsem si to nepředstavoval ani v nejčernějších snech. Věřil jsem, že budeme tým do osmého nebo maximálně desátého místa a zahrajeme si play off. Netušil jsem, že odehrajeme celou sezonu bez diváků, kteří nám hodně chyběli. Je to škoda, ale zároveň také realita, se kterou se musím smířit i osobně. Až to budu hodnotit za pár let, tak si z toho třeba vezmu ponaučení. Byla to pro mě škola a každý hráč i trenér si něčím podobným musí projít. A letos jsme si to vybrali až do dna.
 |
Zmínil jste sezonu bez fanoušků. Kdyby byl pravidelně plný stadion, neskončili byste poslední?
Nedá se na to vymlouvat. Budějovičtí fanoušci by vytvořili skvělou atmosféru. Jezdili s námi ven v první lize, jezdili by i v extralize. Pomohli by nám, ale jestli bychom udělali o 30 bodů víc a dostali se do play off, to je spekulativní. Emoce a energie na stadionu při utkání by byly úplně jiné. Stačí vzpomenout na utkání proti Třinci, kdy bylo na zápase 150 lidí. Sice za to dostal klub pokutu, ale lidi si dali párek s hořčicí a byli slyšet. A hned to bylo úplně jiný.
Nejvyšší návštěva dorazila hned na první utkání s Hradcem Králové, kdy přišlo 3 710 diváků.
Utkání dopadlo tragicky. Kupili jsme chybu za chybou, za deset minut bylo hotovo a už se ukázal obrovský rozdíl mezi první ligou a extraligou. A podobně se vyvíjela celá sezona. Fanoušci by nám pomohli ve všech zápasech, a v některých i k bodům navíc. Dotlačili by nás tam.
Váš návrat do Motoru, pokračující snaha o návrat i samotná extraliga, to všechno bylo hodně sledované. Přemýšlel jste, jakou jste za tři roky zanechal stopu?
Po bitvě je každý generál. Já jsem tady vyrostl a naučil se hrát hokej. Klub mám v srdci. Když jsem se do Motoru vracel, tak zrovna nebylo moc lidí, kteří by sem chtěli. Ale v krizi poznáš, kdo má koule. To jsem viděl na billboardu na Dlouhé louce v Budějovicích, když jsem jezdil na zimák. A ono to má něco do sebe. Před třemi lety tady byla pořádná krize, když se klub nedostal ani do baráže s nejnabitějším kádrem, který tady kdy byl.
Souhlasím. Hlavní cíl jste splnil a práce i energie za vámi vidět je.
Zkazily to dva výsledky. Jeden byla baráž, kterou jsme dohrávali s mateřskou školkou. A pak tato sezona, kdy hrálo roli víc faktorů. Covid, brankář, ale i třeba to, kolik toho odehrála naše nejkompaktnější lajna Christov - Venkrbec - Holec. Dohromady nic. Jestli jsem tu nechal nějakou stopu? Vždy zanecháš stopu, ať jsi úspěšný, nebo ne. Lidi mě mohli milovat i nenávidět. Někdo se může těšit, až si tady Prospal vyklidí kamrlík a už se tu nikdy neukáže. Ale to nikomu neslíbím. Hned v létě se tu budu chodit dívat na tréninky! Třeba naši práci někdo ocení. Postoupilo se po sedmi letech zpátky. Loni jsme překonali všechny rekordy první ligy, ale ukazuje se, že prvoligový tým na extraligu prostě nestačí. A nestačí třeba ani trenérsky. Jestli mě loni vyhlásili, i díky velké podpoře mého realizačního týmu, nejlepším koučem první ligy, tak letos bych podle výsledků měl být nejhorším trenérem extraligy.
Trenérská dvojice Budějovic (zleva) Aleš Totter a Václav Prospal.
Myslím, že i tak můžete odcházet se vztyčenou hlavou.
Já nechodím s hlavou dole. To by byl špatný přístup. Někdo si může myslet, že jsem arogantní a příliš sebevědomý. Někomu to vyhovuje, někomu ne. Ale já se měnit nebudu. Hodně dám na názor mé ženy a shodujeme se na tom, jak to bylo v pohádce o Mrazíkovi: „Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.“ Odejdu stejný jako jsem přišel. Ať si z toho lidi vezmou, co chtějí. Obětoval jsem tomu dva roky života bez rodiny, tři roky hokejového života jsme tomu s Alešem (asistentem Totterem, pozn.) dávali maximum. A jako trenér trávíš na stadionu ještě víc času než jako hráč.
Jak dlouho vydržíte bez hokeje?
To je těžká otázka. Třeba mě to doma bude bavit tak, že už se k němu nikdy nevrátím. Ale hokej dělám od čtyř let, nikdy jsem neměl větší pauzu. Nejsem takový, že bych si teď nepustil v televizi dobrý hokej. Bude mě to pořád zajímat. Ale chci si od té dennodenní činnosti odpočinout. Dceři je 17 let, má před sebou poslední rok před odchodem na univerzitu. Hraje tenis, čeká ji spousta turnajů. Dalším dvěma holčičkám je šest a dvanáct let, syn Vinny hraje hokej v Kanadě. Chci být s nimi daleko víc, stejně jako se svojí ženou, která se mnou prošla všechno. Jestli zbyde místo na hokej? To si pište, že jo!
