Nedivím se, že hráči se čerta starají o to, kam se poděl pohár mistrů světa. Mohou se kdykoli potěšit osobní vzpomínkou na báječná vítězství, která pro ně znamená určitě víc než fyzická trofej. Ale hokejový národ, od posledního fanouška až po bohatého mecenáše, potřebuje důstojnou přehlídku artefaktů. Stále nám chybí místo, kde budou relikvie odpočívat, dokud je čas nepromění v obdivovanou historii.
Nejslavnější hokejové muzeum, Hockey Hall of Fame v Torontu, už dva roky shání cenné suvenýry českých hokejistů. Vladimír Růžička mu odevzdal dres, ve kterém odehrál poslední utkání v extralize. Bude to první klubový dres z našich zemí, představený v nové, mezinárodní sekci unikátního muzea. O kousek dál vystaví v Torontu hokejku, kterou Jan Hlaváč šťouchl do finské brány zlatý gól v prodloužení finále MS 1999. Ve stejné vitríně najdete medaili, kterou letos v Petrohradu převzal Martin Havlát, první český hokejista, který vybojoval dvě zlata v jedné sezoně. Pověřený pracovník Síně slávy Martinovi vyměnil medaili ještě v rozjařené šatně mistrů světa, protože „vystavované exponáty musejí být autentické, musejí vonět šampaňským .
V jiné části najdete hůl Patrika Eliáše, kterou dal oba góly New Jersey v sedmém finále Východní konference proti Philadelphii. Český svaz ledního hokeje skladuje trofeje ve svých kancelářích. Přichází čas, kdy by cenné exponáty měly být vystaveny pro potěchu hokejové veřejnosti. Napadají mne nejméně dvě místa, kde se „Síň slávy českého hokeje mohla vyjímat:
1. Na pražské Štvanici, v rámci programu na záchranu prvního zimního stadionu v Československu.
2. Méně nákladná varianta: v tribuně nové haly, která se má stavět pro MS 2003.
Sám jsem poznal zoufalé následky přezíravosti k příštím generacím, když jsem se v televizním archívu marně pídil po nahrávkách nejslavnějších bitev zlaté party Jiřího Holíka, Vladimíra Martince, Františka Pospíšila a spol. z let 1972 – 1978. Ty zápasy už nám nikdo nevrátí! Alespoň artefakty té doby by měl hokejový národ uchovat na počest skvělých vítězství. Jen ať návštěvníci haly žasnou při pohledu na laminátovou masku Jiřího Holečka, dres č.21 Ivana Hlinky, legendární „prostřílenou vestu Jana Suchého nebo třeba až holenní chránítka Stanislava Konopáska a rukavičky Františka Pácalta. A nechají se strhnout jejich příběhy, bez kterých by naše cesta nevedla k Naganu, Lillehammeru ani Petrohradu.
Připojím ještě jeden, v našich časech srozumitelný argument: Historický náboj českého hokeje, toho trvajícího zázraku na přelomu staletí, v sobě skrývá skvělou možnost k novým investicím, zvýšení prestiže a CENY této hry na sportovním trhu. Na úctě k dějinám stojí obchod NHL, zatímco v Česku zůstává „poklad dějin nedotčen. Ale hlavně: pokolení skvělých hráčů od prvních mušketýrů z roku 1908 až po Haška a Jágra si zaslouží mít svou „Síň slávy .
