„Pokud přijde dobrá hudba a správný okamžik, budou šílet,“ povídal sebevědomě o fanoušcích před nedělním utkáním Sparty. A trefil se. Při bláznivém vystoupení na populární hit Party Rock Anthem odhazoval během komerční přestávky svršky a okamžitě změnil klidnější atmosféru v O2 areně v šílenství.
Absolutní ticho ho zase před třiceti lety vyhecovalo na zápase v Ottawě: „Tam jsem ze srandy vstal, stoupl si na židli a začal povzbuzovat i tancovat.“
Tamní zaměstnanci ho oslovili a on už se ztřeštěnými kreacemi nepřestal.
Rychle se začaly nabalovat další příležitosti?
Pár let jsem se zlepšoval, všimly si mě další a další týmy a teď cestuji kolem celého světa. Začalo to hokejem, dostal jsem se k americkému fotbalu v NFL, basketbalové NBA, lakrosu, ragby, tenisu.
Minimum lidí by začalo zničehonic tancovat, takové choutky byly vždy součástí vaší osobnosti?
Byly spíš součástí mé terapie. Začínal jsem totiž tak, že jsem se nedostal do univerzitního basketbalového týmu. Pak jsem se ale objevil na zápase NBA a volal svému bývalému trenérovi, že vykopl jediného hráče z týmu, co se do prestižní soutěže dostal. Vždycky jsem měl tohle všechno v sobě. Fanoušci chodí na zápasy většinou ve větší skupině, ale když jdou sami, nedělají zvláštní pohyby a gesta. Nechtějí vybočovat z davu. A to je rozdíl proti mně.
Do Prahy dorazil profesionální superfanoušek! Zatančil si s Djokovičem, zná McDavida |
Hodně nerad sedíte?
Jsem totiž skvělý špatný tanečník. Ale už si musím tejpovat kotník. Osmkrát mě hospitalizovali. Jednou jsem vystupoval na zápase v Jižní Karolíně, skočil jsem, ale úplně jsem minul schody a spadl dolů. Deset tisíc lidí se začalo podivovat, ale mysleli si, že jde o vtip, přitom já pomalu volal o pomoc na zemi. Týmový doktor mi dal led, řekl mi, že jsem idiot, ale ve třetí třetině jsem stál o berlích opět na tribuně a alespoň jsem odstartoval mexickou vlnu.
Je vám dvaapadesát, jak se vaše práce proměnila?
Dříve mi na hale dali dres a pár set dolarů a teď je z toho kariéra, i Ottawa mi udělala takové oslavné video. A nerad tomu říkám práce, spíš je to životní styl. Nechodím totiž od pondělka do pátku makat, to bych nevydržel. Nikdy bych nečekal, že u podobné činnosti zůstanu třicet let, ale tím, že pořád zkouším nové věci, stále mě to baví.
Do kolika zemí jste se díky své profesi dostal?
Do deseti. Vystoupil jsem v Kanadě, Spojených státech, Singapuru, Dominikánské republice, Barbadosu, Anglii, Irsku, Walesu, Švýcarsku a teď také v Česku.
Sportovní bavič Cameron Hughes nadchl diváky na extraligovém utkání mezi Spartou a Kladnem. Celkem se zúčastnil již více než 1 500 akcí, včetně dvou olympijských her, 5x finále NBA, 3x finále Stanley Cupu, tenisového turnaje US Open, Laver Cupu (při posledním zápase Rogera Federera) a na dalších sportovních kláních.
Proč jste si vybral právě Česko?
Byl jsem tady na jedné akci v říjnu, strávil jsem tu týden a byl se podívat na hokeji na Spartě. A naprosto jsem si to tady zamiloval. Hrozně se mi líbí celá česká sportovní kultura, jak si fanoušci zápas užívají, jak fandí, to je oproti Americe úplně jiné. Vrátil jsem se, chci to prožít znova.
Jak říkáte, v Evropě se fandí jinak než v zámoří. Máte pocit, že vás tady fanoušci potřebují?
Podle mě nikdy a nikde nejde o to, jestli mě potřebují. Chci jen něco přidat, vystupoval jsem pět let v kuse na finále NBA a lidi z médií se mě ptali: ‚Proč vás sem vůbec zvou?‘ Byl jsem na olympiádě, tam mě taky nepotřebovali. Každá událost chce energii, zábavu, něco odlišného, čím fanoušky nadchne. Není to o tom, jakým stylem se fanoušci na zápasech projevují nebo neprojevují, chceme jim dát zkrátka něco navíc. Některé týmy ve Spojených státech, se kterými jsem měl tu čest, mě vyloženě potřebovaly, a proto mě zavolaly. Jinde je to jinak.
Třeba na květnovém mistrovství v Praze, dorazíte?
Ano, doufám... A moc se těším.
Zúčastnil jste se už někdy hokejového šampionátu?
Nikdy. Byl jsem na olympiádě, mistrovství světa juniorů, dalších sportovních akcích, ale na seniorském šampionátu ještě ne.
Známý fanoušek Cameron Hughes navštívil extraligový zápas Sparty s Kladnem.
Jakou atmosféru očekáváte?
Ze zkušenosti z olympiád a i mistrovství juniorů vím, že nejkrásnější na sportu je, když proti sobě stojí dva týmy, dvě různé země. Na hrách ve Vancouveru jsem sledoval zápas Čechů se Švédy nebo Slovenska s Ruskem a přestože jsem jen nějakej chlápek z Kanady, pořád byla cítit z hlediště obrovská energie, protože se fanoušci vzájemně respektují, byť chtějí druhý tým zuby nehty porazit.
Máte zkušenosti s některými českými hokejisty?
Dříve jsem vystupoval na zápasech Buffala, za které chytal jeden takový brankář. Nevím, jestli jste o něm slyšeli... Jasně, že slyšeli, váš legendární gólman - Dominik Hašek. Párkrát jsme se potkali po zápase, kde mě viděl vždy naprosto vyčerpaného. A pro jistotu se ptal mě zeptal, jestli jsem v pořádku.
A někdo další?
Taky jsem bavil fanoušky v New Jersey, kde hrál Patrik Eliáš, v Ottawě jsem se potkal s Radkem Bonkem. Oba jsme tehdy byli mladí, chodívali jsme spolu do barů na pivo. NHL sleduji dost podrobně, díky tomu jsem se seznámil i se spoustou hráčů. A vím, že oceňují energii, kterou do hlediště vnáším, protože i je to nakopne. Chtějí, aby aréna jásala, ale někdy to moc nejde.
Máte už plán, čím se tady chcete předvést?
Ten nemám nikdy. Před pár dny jsem předvedl rodeo v Las Vegas. Víte, hokej navštěvuje třeba sedmnáct tisíc lidí, kteří se chtějí zabavit, vidět něco extra. A z toho pak plynou momenty, že se střetnu s Djokovičem, Nadalem, Federerem nebo dalšími.
V čem je české publikum jiné?
Máte kotel, který celý zápas vytrvale fandí. O to se snaží i pár týmu v Americe, ale lidé tam mají jiné nastavení. Jsou hlučnější, když jejich oblíbený tým vyhrává, ale jinak se spíš dívají, než že by hlasitě podporovali.
Sportovní bavič Cameron Hughes se účastnil extraligového utkání mezi Spartou a Kladnem
Vy sám jste neutrální fanoušek, nebo někdy někomu přejete víc?
Jsem z Kanady, takže třeba na olympiádě jsem měl být neutrální. Což jsem i splnil, dokud tedy nepřišel souboj o zlato proti Spojeným státům a já měl kanadský dres kolem pasu. Ze začátku mé kariéry mě nazývali tančícím mužem, superfanouškem. V první řadě jsem bavič, co se snaží o to, aby si diváci zápas užili. Jsem sice profesionální fanoušek, týmy mě skutečně platí, ale spíše to beru tak, že v lidech probouzím jakousi jiskru a je jedno, jaký dres mám zrovna na sobě.
Co se vám vybaví, když se řekne Česko?
Krásná, čistá, elegantní země. Procházel jsem se centrem Prahy a město má neskutečný šarm. Měl jsem tu původně strávit čtyři dny, ale každý den si posouvám letenku, protože se mi tady ohromně líbí. Lidé tady jsou milí a hlavně neskutečně vášniví, když sledují sport. Teď jsem koukal třeba na Davis Cup, kde Češi postoupili. Baví mě sledovat, jak je v každé zemi jiná sportovní kultura. Nejradši bych byl v Česku třeba 48 hodin a celou dobu jen nasával místní prostředí. A pak se přesunul do Rakouska a dál.
Opravdu vás tento životní styl pořád baví, nepochybujete?
To je hodně hluboká otázka. Ale ano, baví. Jsou horší dny jako v každém zaměstnání, ale pak přijde jeden moment, když vidím reakci dětí, je to úžasné. Naposledy jsem vystupoval před devatenácti tisíci lidmi a vykouzlil jsem jim úsměv na tváři. Jaké mám štěstí, že můžu dělat něco takového? Fanoušci mi dodávají energii.
