Všechno začalo, když se uprostřed loňského léta připravoval s reprezentací do 18 let na tradiční Hlinka Gretzky Cup. Únava, bolesti břicha, nechutenství, zežloutnutí kůže.
„Dospělo to až tak daleko, že jsem musel opustit kemp národního týmu, jet do nemocnice a tam už to šlo rychle,“ vzpomíná osmnáctiletý útočník Adrien Bartovič na kritické chvíle. „Doktoři si nejdřív mysleli, že mám žloutenku, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem musel podstoupit transplantaci jater. Díkybohu se rychle našel dárce.“
Jméno Bartovič má v Liberci zvuk. Za Bílé Tygry dříve hrával Adrienův otec Milan, který okusil NHL a se slovenskou reprezentací získal v roce 2012 stříbrnou medaili na mistrovství světa. Syn šel v jeho stopách, s hokejem začal v Liberci a v patnácti letech zamířil do Švédska, kde však kvůli vážnému onemocnění jater předčasně skončil.
Byl váš stav tak akutní, že vás přímo ohrožoval na životě?
Podle lékařů stačily dva, tři dny a dneska jsem tady nemusel být. Odcházely mi životní funkce, měl jsem špatný tlak a musel mít kyslíkovou masku, abych mohl vůbec dýchat. Šance, že přežiju, byla malá a na to, že se vrátím k hokeji, ještě menší. Ale zázraky se dějí. Musím poděkovat doktorům a sestřičkám z IKEM. Je neuvěřitelné, co dokážou. Zachránili mi život.
Dárce jater se musel najít doslova bleskově...
Ano, snad do dvanácti hodin, bylo to neskutečně rychlé. Prostě zázrak.
Jak jste se po transplantaci zotavoval?
Dva dny jsem byl v umělém spánku. Operace byla náročná a ze začátku jsem se nemohl ani posadit. Pak jsem začal chodit nejdřív po nemocnici, postupně i do schodů. Někteří lidé stráví po transplantaci v nemocnici i dva měsíce, já odcházel už po deseti dnech. Neskutečné. Když mě pustili, hned mě zajímalo, kdy můžu znovu začít trénovat na ledě, což ale samozřejmě nešlo. Nejdřív jsem šlapal na kole do 140 tepů za minutu, pak mi doktoři dovolili zadýchat se víc a nakonec mě pustili na led. Všechno šlo pomalými krůčky.
Skoro na rok jste vypadl ze hry, jak jste se s tím vyrovnával?
Pomohli mi rodina a kamarádi, v nemocnici byli i psychologové. Pro mladého kluka jako já to nebylo nic lehkého. Přišel jsem o Hlinka Gretzky Cup, musel jsem vynechat celou draftovou sezonu i mistrovství světa, tři velké věci v jednom roce. Ale snažil jsem se být pořád zaměstnaný a všichni mi pomáhali.
Očima trenéra Jiřího Kudrny„To, čím si Adrien prošel, je neskutečné. Jako rodič si uvědomuju, jak strašně těžké to muselo být pro jeho rodinu. Jsem velice šťastný, že to zvládl a ještě se vrací k hokeji, který miluje. Teď byl na lékařské prohlídce, která dopadla dobře. Bude záležet na ostatních hráčích, jak budou pracovat a jak se jim bude dařit, ale Adrien určitě patří do okruhu mladých hokejistů, kteří by mohli v průběhu sezony nastoupit.“ |
Teď už můžete trénovat naplno?
Ano, břicho ještě pořád nemůžu zatěžovat tolik jako ostatní kluci, ale na nohy a na ruce mám stejný program. Můžu v pohodě běhat a jezdit na kole. Po dvou letech se konečně cítím zdravý. Už před operací jsem totiž býval unavený a dlouho jsme nevěděli, čím to je. Teď už je to naštěstí pryč.
Musíte na sebe být při tréninku opatrný?
Ano, hlavně kvůli jizvě, která je obrovská přes celé břicho. Aby se mi něco nenatrhlo a nemusel jsem podstoupit další operaci s kýlou. Trenéři ale všechno přizpůsobili tak, abych se cítil co nejlíp a mohl se vrátit k tomu, co miluju. Doteď jsem trénoval bez kontaktu, ale pracuju s kondičními trenéry na tom, abych byl na kontakty co nejdřív připravený a aby mě už nic neomezovalo.
Co pro vás znamená šance trénovat s extraligovým A-týmem Bílých Tygrů?
Je to můj mateřský klub, kde jsem vyrůstal. Jsem rád, že jsem dostal šanci a že můžu napodobit tátu, který tady dřív hrál. Myslím, že pro diváky by bylo zajímavé, kdyby tady jméno Bartovič znovu jezdilo po ledě. Obrovsky se na sezonu těším.
Liberec je můj domov, hokej tu hrají i moji dva synové, říká Bartovič |
Zmínil jste otce Milana, který byl vyhlášený svou rychlostí. Jste podobný typ?
Myslím, že jo. Rozdíl je možná v tom, že on byl víc silový, takový býk, co má červené oči a jde rovně dopředu. Já mám spíš šikovnější ruce a víc přemýšlím, ale rychlost máme oba.
Pro vás ani jiná volba než hokej v dětství nebyla, že?
Jako malý jsem hrál tenis a fotbal, ale jen doplňkově. Samozřejmě když jsem viděl tátu hrát, měl jsem ho jako vzor a chtěl být jako on.
Vzpomínáte si, jak jste s ním coby malý kluk chodil do kabiny?
Jasně. Pamatuju si, že jsem od kustodů dostával bonbony. Vzpomínám si i na hokejisty, kteří tady s tátou hráli, ať už to byli Jarda Vlach, Tomáš Filippi nebo Radim Šimek.
Adrien Bartovič se potatil, hokej v Liberci hrál i jeho otec Milan.
A teď jste s nimi v kabině jako spoluhráč…
Je to super, všichni jsou hodní a snaží se nám mladým klukům ukázat cestu. Změnilo se jen to, že už nejsem malý špunt, co dostává bonbony, ale že jdeme společně bojovat jako Bílí Tygři.
Nakolik vás vážné zdravotní potíže změnily?
Myslím, že jsem teď mentálně stabilnější. Asi hlavně v tom, že se tolik nenaštvu, když se na ledě něco nepovede. Vidím, jak kluci hned rozhazují rukama, ale já se směju, proč se rozčilují kvůli takovým blbostem. Vážím si víc maličkostí a umím zklidnit emoce.
