Legendární trofej za vítězství v kanadskoamerické NHL si při její nedávné návštěvě v Česku osahal a dokonce se z ní i napil. „Jsem na kluky hrdý, co dokázali. Spousta výborných hráčů toho v životě nedosáhne,“ říká 37letý Aleš Pařez, sám bývalý hokejista.
Máte za sebou už čtvrtou letní přípravu s hokejisty Liberce. Byla hodně jiná než ta první, po které následovala mistrovská sezona Bílých Tygrů?
Spíš naopak, my jsme se letos k té první vlastně vrátili. Spousta hráčů si o to sama řekla. Přípravy v posledních dvou letech byly takové rychlokvašky, sezona skončila pozdě, navíc se hrála Liga mistrů, takže na nic nebyl čas. Teď jsme si řekli, že máme času dost a zkusíme to vzít od začátku. A bylo to i pestré - tělocvična, posilovna, ale chodili jsme i bosí venku na trávě, aby to nebylo jednotvárné.
Co se za dobu, kdy jste v Liberci, nejvíc změnilo?
Klub se každý rok posouvá dopředu, co se týče organizace a tréninkových metod. Neříkám, že děláme všechno jako v Americe, kde jsou hodně vepředu, ale učíme se. Vždycky se ptám nových hráčů, jaké byly tréninky v jejich minulém klubu, a říkají mi, že u nás trénink odsejpá, nejsou v něm zbytečné prodlevy, kde trenér mluví deset minut.
Můžete změnu v přístupu k tréninkům zdokumentovat na konkrétních hráčích?
Třeba obránce Lukáš Derner, který je libereckým odchovancem. Když jsme se spolu před čtyřmi lety bavili o jídle, bylo to celkem nové téma, a on se tomu dnes věnuje, protože chce dlouho vydržet. Některým věcem třeba ohledně stravy se před těmi několika lety lidi spíš zasmáli, ale když si o tom něco přečtou, tak zjistí, že tělo se z něčeho vyrábí. Neříkám, že všechno musí být stoprocentně bio, ale kvalitní tělo se dá postavit jen z kvalitních surovin. Já vyznávám pravidlo „osmdesát - dvacet“. Od pondělka do pátku se musím stravovat dobře, ale o víkendu si můžu dát trochu vína nebo zmrzliny. Hokejista je jako obouchané terénní auto, které přejede každý hrbol, ale musím se o něj dobře starat.
Máte pocit, že se moderní přístupy v tréninku v české extralize rozrůstají?
Pomalu ano, ale spousta lidí nic nemění. Sestavit tréninky bez vytrvalostních věcí je náročné, musíte na to mít taky odpovídající vybavení a prostory. Když ale někdo stráví celou letní přípravu na fotbalovém hřišti, je to amatérský přístup. Posilovna je pro mě základ. Čím je tělo silnější, tím může být rychlejší. Všimněte si, že rychlí lidé mají sílu. Když je někdo nejrychlejší v týmu, tak vím, že bude silný. Nemůže být někdo slabý, kdo je pak rychlý na ledě, to jsem v životě neviděl. Příkladem je třeba Jakub Vrána, se kterým pracujeme už dlouho a teď jako mladý kluk vyhrál Stanley Cup. To je silný chlap.
Zrovna nedávno jsem četl článek o kondiční přípravě hokejistů, kde se psalo, že to musí být galeje a objem se nejlíp získá dlouhými běhy. To je naprosto opačný přístup než váš a mě by zajímalo...
...kde je pravda.
Tak nějak.
Podívejte, mě zajímá věda. Věci, které dělám, jsem nevynalezl, ale řídím se názory kapacit v oboru. Hlavní organizací v USA, která se věnuje certifikaci trenérů, je NSCA, což je National Strength And Conditioning Association. Jejich materiál je podložený studiemi univerzit po celém světě. Testují, co se stane s hráčem, když dělá dlouhé tratě nebo málo opakování v posilovně. Vidím z toho, že vývoj jde tímhle směrem. Američani na olympiádě získávají skoro všechny medaile. V hokeji se obrovsky posunuli a dnes jsou na špičce. David Pastrňák, se kterým taky pracuju, mi říkal, že bych si s jeho kondičními trenéry z Bostonu dobře rozuměl. Ale asi nejlepší kondiční trenéři jsou v americkém fotbalu, kde se hraje jen o víkendu, takže je celý týden čas na práci.
A co ty dlouhé běhy?
Ty neděláme. Tělo se pořád něco učí. Když budu sedět ohnutý, tak říkám tělu: „Buď ohnutý.“ A i když si pak stoupnu, tak budu trochu shrbený. Když tělo učím běhat pomalu a rovně, tak to bude dělat. V hokeji ovšem potřebujeme rychlost, výbušnost a změnu směru.
Zažitá představa je taková, že o co je náročnější příprava, o to víc z ní můžeme v sezoně čerpat. Tohle taky nefunguje?
Podle mě ne. Galeje možná vytváří nějaký morál, lidi se kousnou, ale to je přežitek někde z armády. Nejlepší je ovšem nikomu nevěřit a vyzkoušet si to. Udělat testy, projít si galejemi a pak znovu změřit hodnoty. Uvidíte, že hráč pak nebude mít lepší výsledky. Bavím se s různými hokejisty jinde po Čechách a ti říkají, že jsou vyřízení. Když je člověk vyřízený, nedokáže se za noc zregenerovat, a trénink ho dostává pořád dolů. Vidím to i u ruských týmů, které se připravují v Liberci, a vím, že když se trénuje pět šest hodin denně, hráči mají tendenci se šetřit.
V Liberci se nikdo nešetří?
Někdy i tady cítím, že je to mezi hráči zažité. Říkám jim: „Kluci, vydejte se, za chvilku je konec, pak si odpočinete.“ Základ je hráče neždímat, ale trénovat. Ždímat umí každý. Když budu chtít, vyždímu i Jardu Jágra, ale to neznamená, že je to kvalitní trénink. Víte, jak se pozná vyždímaný hráč?
Ne.
Že začne remcat. Takové ty kecy před tréninkem: „Jé, už zase tohle.“ Nebo hráči předstírají, že je něco bolí. V kabině se pak vytvoří skupinky, které se v tom utvrzují, a chemie týmu jde z kopce. Hráči jsou pak rádi, že vypadnou v prvním kole play off a už je nikdo neuvidí... Vymlouvání a utíkání je známkou přetrénovanosti. Když tady něco takového slyším, tak jdeme ven na vzduch a budeme třeba jen dýchat. Když je toho na hráče moc, je to i nebezpečné. Tělo si totiž v takové chvíli většinou řekne o zranění: „Tak já ti teď utrhnu vaz v koleni, abys nemohl měsíc nic dělat.“ Tělo je stavěné na to, aby přežilo.
Jak je to se zraněními v Liberci?
Samozřejmě, že občas někoho něco zabolí. Výzkum z CHEK Institute, se kterým také spolupracuji, ukazuje, že až sedmdesát procent lidí, kteří přijdou do posilovny, mají vyhřezlou plotýnku bez příznaků. Takže určitě jsou cviky, které tento problém zhorší a cviky, které to mohou napravit. Bolesti nejsou chybou správně provedeného cviku, ale můžou být problémem z minulosti, který pořád přetrvává.
Jen dobrá kondice hokejový úspěch nezajistí. Ale přesto: kteří hráči Liberce jsou na tom před sezonou nejlíp?
Výborné testy má třeba obránce Maier, útočník Lenc nebo další forvard Hrabík, který pendluje mezi Benátkami a Libercem. Výborně připravení přicházejí i zkušení beci Šmíd a Ševc, kteří v létě trénují individuálně. Martin Ševc je jako kamion - rozjíždí se pomalu, ale v play off je to hráč číslo jedna a pro tým je strašně důležitý. Sleduju tým i na ledě a vím, že tu máme hrozně šikovné hráče - Kvapila, Hudáčka, Bulíře a další. Ale musíme být i silní, abychom všechny ty nárazy během sezony vydrželi. A na tom poctivě pracujeme.
