Šestačtyřicetiletý masér Libor Kuchyňa začínal v polovině osmdesátých let v Dukle Jihlava. Nejprve ovšem jako "provianťák", až později převzal v klubu roli po legendárním masérovi Pavlu Křížkovi.
Krajské město Vysočiny opustil v roce 2006, kdy se vydal na západ Čech do Karlových Varů. S tamním extraligovým mužstvem strávil následujících pět sezon. Zažil s ním radost z mistrovského titulu, ale i strach o budoucnost hokeje ve městě.
Víc soutěžních ročníků už ovšem s Energetiky neprožije, minulý týden totiž zamířil za prací do Popradu – do KHL. A odcházel zklamaný!
"Chtěl jsem zůstat ve Varech, byl jsem tam moc spokojený, jenže jsme se nedohodli na smlouvě. Manažer Vaněk mi řekl, že mi musí ubrat peníze," prozrazuje Kuchyňa. "S tím jsem samozřejmě nesouhlasil. Nakonec jsem tedy přijal nabídku Radima Rulíka (hlavní trenér HC Lev Poprad – pozn. red.), abych šel za ním na Slovensko," dodal.
Na oficiálních stránkách karlovarské Energie se v květnu objevila informace, že jste chtěl navýšit odměnu, což si klub nemohl dovolit...
Jenže tak to vůbec nebylo. Já pouze trval na podmínkách, za kterých jsem tam byl doposud. Pan Vaněk mi ale tvrdil, že klub je v nesnázích a že mi musí ubrat. Člověk by si myslel, že po pěti letech poctivé práce dostane spíš přidáno, a ne naopak.
Zase na druhou stranu se asi museli uskromnit všichni, ne?
A to je právě to, co není pravda. Já jsem věděl, že ty peníze má, jenže je dával jinam. Na někoho jiného, který tam před pěti lety nebyl a klidně to bez něj šlo. Ani všem hráčům je nesnížil, jen těm, kteří se báli, že by jinde nemuseli mít místo. Věděl, že je na to dostane.
Vypadáte hodně rozčílený...
Nejsem rozčílený, spíš zklamaný. Za měsíc totiž nebyli schopni sehnat žádného jiného maséra, tak najednou přišli s tím, že mi nechají to, co jsem měl. Jenže já už vzhledem k předchozím jednáním nechtěl. A samozřejmě taky proto, že už jsem slíbil, že půjdu do Popradu.
Kdo vás tedy nakonec v Karlových Varech nahradil?
Michal Kábele, který dělával maséra v Mladé Boleslavi. Známe se z působení u reprezentační dvacítky. Vzpomněli si na něj a vzali ho za stejných podmínek, jaké jsem tam měl pět let já. Mně je letos dát nechtěli a jemu je nabídli okamžitě. Proto jsem hrozně zklamaný.
Chcete říct, že pokud by vám ve Varech hned dali stejné podmínky, tak byste nabídku z KHL od Popradu odmítl?
Spíš by vůbec nepřišla. Radim Rulík věděl, že se mi ve Varech líbí. Už loni mi to nabízel a já jsem řekl, že ne. Taky proto, že jsem tomu tehdy moc nevěřil.
A letos?
Letos samozřejmě ano, letos je celkově jiná situace. V pondělí jsme v Popradu začali s přípravou a já jsem maximálně spokojený.
Během sezony budete často cestovat po celém Rusku, což znamená i hodně mluvit. Pamatujte si ruštinu ještě ze školy?
Jasně, jen ji trochu opráším. Československo-rusky se určitě domluvím. A když ne, tak zapojím ruce a nohy. Takhle jsem na mistrovství světa dvacítek v Kanadě zvládl i angličtinu, ačkoliv jsem neuměl ani slovo. (usmívá se)
Z létání strach nemáte?
Chcete mě strašit jako pan Vaněk ve Varech? Ten taky říkal, že to se svojí postavou nezvládnu. Neustále přenášet bágly sem a tam. Ale já mu na to odpověděl, že jsem ještě mladej. Dokonce se mi snažil nabulíkovat, že slyšel, že maséři budou jezdit v rámci šetření peněz dodávkou napřed. To bychom museli do Chabarovsku vyjet tak měsíc dopředu.
Takže vás nevylekal?
Ani on, ani teta. Ta, když se dozvěděla, kam jdu, tak spustila: To budeš lítat po Rusku v letadle? Vždyť tam každou chvíli nějaké spadne. Nemůžeš jezdit třeba vlakem nebo autem? (směje se)
Myslíte si, že fanoušci v Popradu tohle „cizí“ hokejové mužstvo přijmou?
Já myslím, že na zápasy nebudou chodit jenom lidi z Popradu. Už mám spoustu signálů třeba od kamarádů z Jihlavy, že se taky přijedou podívat. KHL už dneska může nabídnout spoustu hvězd, například ze Švédska nebo Finska, a je tudíž pro fanoušky lákavá.
Masér se stará nejenom o svaly a pohodlí hokejistů, ale také o dobrou náladu. Český humor je ale dost specifický, třeba s ním v Popradu narazíte...
Jo, to se může stát. Však já taky na začátku srandičky nepřeháním. Oťukávám si, na co kluci jsou. Třeba ve Varech moje legrácky taky některým hráčům vadily, tak jsem je s nimi neotravoval.
Je vidět, že vám Vary opravdu přirostly k srdci. Zmiňujete je v téměř každé odpovědi. Jak na těch pět let budete vzpomínat?
Určitě v dobrém, mrzí mě akorát ten odchod. Už první rok, co jsem ve Varech byl, jsem si myslel, že dáme play-off. Nakonec se to nepovedlo, ale další dva roky byly úžasný. Vary mají krásnou halu, super zázemí. Jen mám dojem, že jim ten titul trochu ublížil. Někteří hráči si pak mysleli, že to půjde takhle už pořád, jako by ztratili motivaci.
Kdy podle vás Vary vyhrají další titul?
Tak na to fakt neumím odpovědět. Myslím, že dlouho ne, ale je to jenom můj názor. Třeba zase přijde dobrý trenér, jako byl pan Venera. Nebo ne, to jsem vlastně řekl špatně, on je vynikající trenér!
Viditelně vás ohromil...
To ano. I když ze začátku to byl jen trenér, který měl prostě jiné metody. Člověk si musel zvyknout, ale když ho pak porovnáváte s dalšími, tak je vám jasné, že to byl opravdový trenérský machr. Vůbec mu nevadilo zapojit do tréninku například dětský hry na odreagování. Klukům to nešlo a on s nimi dělal třeba i kotrmelce na ledě, aby se dostali zase do pohody. A zrovna tak se teď těším na práci s Radimem Rulíkem.
Do Karlových Varů jste před pěti lety přišel z Jihlavy. Ještě si občas na Duklu vzpomenete?
Jasně, pořád ji sleduju. Na internetových stránkách jsem každou chvíli a pravidelně si taky volám s Jindrou Hurdou (současný masér jihlavského klubu – pozn. red.). Já jsem s Duklou strávil dvacet let, vždycky jsem byl velký duklák. Proto mě taky mrzí, že si v Jihlavě na mě nikdy nikdo nevzpomene, když pořádají nejrůznější vzpomínkové zápasy. Ani na té výstavě o Dukle mě snad nikde neuváděli. A to tam byl skoro každý, kdo třeba jen prošel kolem zimáku.
Věříte, že se Jihlava jednou vrátí do extraligy?
Moc bych jí to přál, ale cesta k postupu je hrozně dlouhá. Nemá cenu tam zase nakouknout jenom na jednu sezonu. Všechno je o penězích, a dokud nebude mít Dukla jiného majitele, tak to nepůjde.
V Jihlavě máte také rodinu, berete ji s sebou do Popradu?
Ne. Už teď ten poslední rok ve Varech jsem byl sám, protože syn začal chodit do školy. Samozřejmě se mi stýskalo, protože mám svoje děti moc rád. Můj největší miláček je ta nejmladší – tříletá Sárinka.
Hodně náročné ale bude angažmá v Popradu určitě i po fyzické stránce...
Jo, už jsem se díval, že hrajeme obden. Hráči se půjdou po zápase vyspat a na nás zůstane všechno honem rychle zabalit a připravit na další cestu. Zažil jsem to už na mistrovství v Kanadě. Ale těším se. Snad toho při těch přesunech moc nezapomeneme.
Už se vám to stalo?
Jasně. Jednou jsme třeba byli na soustředění ve Strakonicích a pak jsme vyrazili autobusem do Švýcarska na turnaj. No a když jsme tam dojeli, tak jsme zjistili, že nemáme brusku. Naštěstí maséři mají všude kamarády, takže jsme brousili se Švýcarama.
Hráči v KHL asi budou náročnější...
Já myslím, že to bude v pohodě. Žádné primadony, které po sobě nechají věci tak, jak jim odpadly, snad v týmu nebudou.
Ale i na takové už jste určitě během svého působení u hokeje narazil. Nemám pravdu?
No jejda. Každý hráč je jiný. Některý si po sobě špinavé oblečení neuklidí, jiný má všechno srovnané.
Záleží na tom, jak ho doma vychovali?
Já bych spíš řekl, že podle toho poznáte, jestli ten kluk už v hokeji něčím prošel. Kdo si na hvězdu jenom hraje a nevytáhl paty, ten zůstane křupanem. Kdežto profíka poznáte okamžitě.
Jak?
Dám vám příklad. V době, kdy jsem byl ještě v Dukle a hráli jsme první ligu, přišel Franta Musil. Čekali byste, že mu ten štráfek na věci ani nebude stačit, že řekne těm vedle sebe, aby uhnuli, ale omyl. On potřeboval jen ten kousek na to, aby si mohl sednout. Všechny věci pěkně srovnané nad sebou, pod sebou. Naopak občas přišel nějaký kluk skoro z krajského přeboru a měl okamžitě plno podmínek.
