Když Šimonu Szathmárymu ve čtyřech letech obuli brusle a dovedli ho poprvé na zimní stadion, nikdo se tomu nedivil. Vždyť jaký jiný sport by si měl vnuk ve své době dost možná nejlepšího obránce světa Jana Suchého vybrat než lední hokej.
Jenže právě s takovou nálepkou se nebuduje vlastní kariéra zrovna snadno. Ať už v zápase záříte, či propadáte, pokaždé slyšíte od novinářů skoro stejné otázky: Máte představu, co by vám asi po takovém utkání řekl děda?
V Maďarsku jsem zjistil, že tam nikdo neví, čí jsem vnuk. Náramně jsem si to užíval.
Šimon Szathmáry, hokejista Miškovce
„Na jednu stranu bylo strašně fajn, že jsem měl slavného dědu, který mi mohl poradit a předat svoje zkušenosti, ale z opačného pohledu musím říct, že jsem hrál vlastně od začátku v jeho stínu,“ přiznává devětadvacetiletý odchovanec jihlavského hokeje, který si vyzkoušel českou extraligu v barvách Chomutova a v první lize bojoval nejen v dresu mateřské Dukly, ale také za Třebíč, Kadaň, Porubu a Slavii Praha.
Poslední dvě sezony ovšem strávil v maďarském týmu DVTK Jegesmedvék Miškovec a za Maďarsko pak Szathmáry nastoupil i na letošním mistrovství světa ve Švédsku a Dánsku.
Jaký byl Jan Suchý hokejista, to ví asi každý fanoušek, ale prozraďte, jaký to byl děda? Učil vás lézt na stromy, střílet z praku nebo snad kouřit?
(směje se) Jejda, to úplně ne. My jsme měli s dědou naprosto super vztah. Vždycky to bylo tak, že mi uměl se vším poradit, vedl mě hokejem i životem. Ale kouření jsme fakt neprobírali, to se ostatně s hokejem moc neslučuje.
No pozor, konkrétně u vašeho dědy bych to až tak netvrdila. Jednou se mi přiznal, že s kouřením začal ve třinácti letech...
To je pravda, tehdy to možná šlo. (usmívá se) Jenže to taky byla úplně jiná doba. Dneska, pokud chcete hrát hokej na nějaké úrovni, je kouření absolutně mimo.
Vzpomenete si na nějakou dědovu univerzální radu, kterou se dodnes řídíte?
Vždycky mi říkal: Víš co, důležité je se z toho nepo... A když si to tak vezmete, tahle rada se dá opravdu aplikovat do sportu i do života.
Není někdy unavující odpovídat neustále na otázky týkající se vašeho dědy, který už téměř před čtyřmi lety zemřel?
Chápu, na co se ptáte, a musím přiznat, že na letošním mistrovství světa, když už jsem dával asi šestý rozhovor a zase jsme řešili dědu, tak jsem si opravdu pomyslel, že už toho je vážně moc.
Ale není to tak, že byste se zlobil konkrétně na něj, nebo snad ano?
Jasně že ne, vždycky o dědovi mluvím rád, ale prostě je toho někdy až dost. Přiznám se vám, že když jsem přišel do Maďarska a zjistil jsem, že tam v podstatě nikdo neví, čí jsem vnuk, tak to byla naprostá paráda. Náramně jsem si to užíval.
Rozumím, nicméně stejně se na vašeho dědu ještě jednou zeptám. Tušíte, co by vám řekl na to, že budete hrát na mistrovství světa za Maďarsko?
Veškeré rozhodování, kam půjdu a kdy, nechával vždycky na mně. Jasně, pokaždé mi řekl svůj názor, ale konečné rozhodnutí bylo vždy z mé hlavy. Takže by to tak bylo určitě i v tomhle směru.
Někde jsem zaznamenala, že posledním skutečným Maďarem byl váš pradědeček, jinak jste se už všichni narodili jako Češi...
Já myslím, že to byl dokonce můj prapradědeček z tátovy strany. To on kdysi dávno odešel z Budapešti do Jeseníků. Dokonce tam máme údajně dodnes část naší rodiny. No a můj děda se pak přestěhoval do Jihlavy, kde už se narodil jak můj otec, tak i já.
Žádné maďarské zvyky se u vás nepodědily?
Kdepak, vůbec nic. Já vlastně o Maďarsku ještě donedávna nic nevěděl. V podstatě jen to, že jsem tam byl kdysi na dovolené. (usmívá se)
U Balatonu jako správný Čech?
A víte, že to asi ani Balaton nebyl. Každopádně, když před časem přišla nabídka, že bych mohl hrát v maďarské reprezentaci, začal jsem postupně skládat náš rodinný příběh.
Na jehož základě jste nakonec získal maďarské občanství. V každé zemi ale přece musíte prokázat i jakési základní znalosti místních reálií. Toho jste byl ušetřen?
Kdepak, i já se toho oficiálního ceremoniálu musel zúčastnit. Měl jsem odvyprávět pár vět, tak jsem to zkusil, ale všichni tam záhy pochopili, že to se mnou nepůjde. Nakonec to dopadlo tak, že nějaká paní předčítala a já jsem po ní ten text opakoval. (směje se)
Bylo něco, co vás na Maďarsku překvapilo? Ať už pozitivně, nebo negativně?
Nevím proč, ale vždycky jsem měl Maďarsko zaškatulkované mezi země, kde jsou lidé hodně horkokrevní, možná až agresivní. Podle mě to tak má spousta lidí u nás. Jenže opak je pravdou, lidé jsou tam přívětiví, vstřícní a snaží se pomoct. Dokonce i hokejové prostředí mi tam přijde zdravější než u nás.
Možná to zaškatulkování, o kterém jste mluvil, trochu souvisí s neoblíbenými evropským postoji maďarského premiéra Viktora Orbána. Ne každý s ním souhlasí. Jak to máte vy?
Jako trochu politiku vnímám, ale nijak do hloubky.
Já myslela, jestli vám třeba někdo nevpálil, že si vyděláváte hokejem ve „špatné“ zemi?
Zatím ne a doufám, že se to nezmění ani po tomhle rozhovoru. (směje se) Nehraju přece v Rusku.
Rodina vám přesun do maďarské ligy schválila, nebo byl někdo proti?
Probíral jsem to hlavně se svojí manželkou, protože především pro ni nebylo jednoduché odejít do země, kde nikomu vůbec nerozumíte. A angličtina tam moc neletí. Nicméně jsme se docela rychle zvykli a žije se nám tam dobře.
Až tak, že byste si dovedl představit usadit se v Maďarsku natrvalo, jako kdysi vaši předci?
Ne, to určitě ne, vrátíme se zpátky domů. Máme s manželkou a synem byt v Havlíčkově Brodě. A dost možná se do Česka přesuneme už po nadcházející sezoně. Uvidíme.
Chápu to dobře, že pro soutěžní ročník 2025/26 žádnou změnu s určitostí nechystáte? Nedostal jste žádnou nabídku?
Jedna se objevila, ale já mám v Maďarsku ještě na rok podepsanou smlouvu, na tom to ztroskotalo.
Aspoň budete mít další rok na to naučit se pravý maďarský guláš?
(směje se) Ten jsem uměl dávno předtím, než jsem do Maďarska odešel hrát.
Takže přece jenom v sobě nějaké ty maďarské geny máte...
Možná ano. Ale maďarskou hymnu se asi stejně nikdy nenaučím. (směje se)
