Ke zlatu jste měl nejblíž hned na začátku kariéry, kdy jste za Zlín hrál finále extraligy proti Vsetínu, že?
Jasně, to bylo taky moje jediné finále v kariéře. Celý region žil hokejem, bylo to vyhecované z obou stran a atmosféra parádní. Vyhráli jsme první zápas, ale Vsetín měl zkušenější tým a to nakonec rozhodlo. Byl tam Čeman (Roman Čechmánek), Tonda Stavjaňa, Jaškin, Sršeň, Galkin, Tomek a další. My byli o hodně mladší, já měl teprve osmnáct let. Do áčka jsem šel rok předtím s Petrem Čajánkem.
Pamatujete, jak jste ve stříbrné sezoně z obrany jistil legendární zlínský útok Janků, Štraub, Meluzín.
Pavel Janků vyhrál krále střelců, Roman Meluzín byl v nároďáku a na centru hrál Pepa Štraub, nejlepší lídr, jakého jsem v kariéře poznal. Dokázal nás mladé pochválit a pomoct, ale i prásknout po zadku, když se mu něco nelíbilo. Byl o hodně starší než já, ale měl jsem k němu blízko, občas jsem u něj ve Zlíně přespal, když se někam večer šlo.
Někteří lidé v Montrealu nechtěli mluvit jinak než francouzsky a v Quebecu to jinak vůbec nešlo. Tam si pořád pamatovali bratry Šťastné, když se řeklo Československo, hned vyhrkli jejich jméno.
