S Korejským klubem je teď na soustředění v Berouně. V klubu budou kromě něj pokračovat i obránce Jaroslav Nedvěd a útočník Zdeněk Nedvěd. Obránce Daniela Semana, který se vrátil do Česka, nahradí liberecký brankář Pavel Falta.
"Vždycky je skvělé, když v zahraničí nejste sám," pochvaluje si českou komunitu v klubu, který navíc trénuje další krajan Otakar Vejvoda.
V minulé sezoně nasbíral Martinec v Koreji 65 bodů za 21 gólů a 44 asistencí. Anyang skončil v Asijské lize třetí.
Jak se vám v Koreji žilo?
Samozřejmě, je to Asie. Od stravování, přes chování lidí je to odlišné od nás Evropanů. Ale rodina si rychle zvykla, líbilo se jim tam. Jsem rád, že poznali jinou kulturu. Byl jsem spokojený jak hokejově, tak po stránce žití tam. Rozhodně nelituju, že jsem tam odešel.
Mluvíte o jiné kultuře. Jak se třeba projevuje?
Hlavně je tam mezi lidmi zakořeněná obrovská úcta ke stáří, navíc je tam téměř nulová kriminalita. Je to dobré místo pro život.
Zmínil jste i odlišné jídlo. Jak jste si zvykl na asijskou kuchyni?
Byli jsme tam osm měsíců a za tu dobu jsem byl v McDonaldu jednou. Vůbec jsme neměl potřebu chodit do amerických restaurací. Problémy s kuchyní jsme neměli žádné.
Ochutnal jste něco pro Evropana exotického?
Třeba pražené brouky. Je to tam pochoutka pro děti. Jako u nás jedí popcorn, tak oni tam jedí pražené brouky. Malým dětem to strašně chutná. Zkoušel jsem je taky, ale tohle mi zrovna nechutnalo.
V jihoasijských zemích se údajně jedí psi. Setkal jste se s tím?
Vůbec. I jsme se ptali, jestli se to tam jedí. Ale všichni na nás koukali divně. Ani oni s tím nepřišli do styku. To opravdu ne.
V Koreji hrajete hokej. Jak je tam populární?
Je to mladý sport. Do povědomí se dostává a jeho popularita není až taková. Ale třeba v zápasech play-off byl náš stadion pro dva tisíce lidí plný. Nejvíc diváků chodí v Japonsku. Ale i v Číně je hokej na vzestupu.
Co se dá říct o kvalitě asijské ligy, kde působí korejské, čínské a japonské kluby?
Těžko s něčím srovnávat. Laťku drží Japonci, jejich týmy jsou o kousek výš. Je dobré, že jsme s nimi dokázali hrát vyrovnaně, i je porážet. Korejský hokej se tím zvedá. Srovnávat český hokej a korejský se ale samozřejmě nedá.
Byli jste tam s vašimi třemi českými spoluhráči největší hvězdy?
Jako cizinci jsme měli patřit k těm lepším. Ale sám to nechci moc posuzovat. Ale jestli si někdo myslí, že tam vezme puk, projede celým hřištěm a vykoupe brankáře, tak se plete.
Až na Daniela Semana v klubu pokračujete všichni, tedy vy Jaroslav Nedvěd a Zdeněk Nedvěd. Čím vám Korea učarovala?
Dan dostal nabídku z extraligy, chtěl ji hrát. Ale my jsme tam byli spokojení. I proto, že jsme tam byli čtyři Češi a je skvělé, že tam čtyři zase budeme pokračovat. To je na zahraničním angažmá hlavní.
Místo Daniela Semana zamířil do Koreje brankář Pavel Falta. Doporučil jste mu, aby tam šel?
Když dostal nabídku, tak mi volal, abych mu řekl, jaké jsme tam měl zkušenosti. Řekl jsem mu je. Doporučovat, nebo někomu radit, to bych si ale netroufl. Záleželo na něm, jak se na základě informací rozhodne.
Jak jste komunikoval se svými korejskými spoluhráči?
Těžko. Oni anglicky moc neumějí. Ale od poloviny sezony máme v klubu tlumočníka. Ten je i pořád na střídačce a přes něj se dá všechno domluvit. Ale kluci se pár českých slov naučili. My zase pár korejských. Sbližujeme se a letos to bude ještě lepší. I když jde zatím hlavně o sprostá slova a základní komunikaci (smích).
Anyang je předměstí Soulu, který má přes deset milionů obyvatel. Jak se vám žilo v takovém velkoměstě, kde žije víc lidí než v celém Česku?
Bydleli jsme na kraji Soulu. Všichni bydlíme pohromadě v jednom domě, v takovém dvaadvacetipatrovém věžáku. Je před ním jak zastávka metra, tak obchoďák, prostě paráda. Všude je to blízko, na stadion je to deset minut. Soul je obrovský. Ale my jsme byli stranou, takže žádný problém.
Co jste stačil za první rok angažmá z Koreje poznat?
Ze začátku jsme hlavně navštěvovali jejich chrámy, paláce po dynastiích, co tam vládly. Všechno je to parádně zachovalé. Snažili jsme se poznat jejich kulturu. Takže ve volnu jsme spíš cestovali v okolí Soulu.
Kolik jste vlastně za sezonu odehráli zápasů?
V základní části osmatřicet, do toho se ještě hraje pohár s korejskými univerzitami. Pak play-off, kam postupuje šest týmů. Je to menší porce, než v české extralize, ale je to slušný počet.
Navíc cestování. Na zápasy jste létali do Japonska i do Číny. Jaké to bylo?
Není to až tolik náročné. Odjedete někam do Japonska, odehrajete tam pět zápasů. Je to něco jiného, ale není to tak hrozné jako třeba v Rusku, když jsem hrál sezonu za Kazaň.
Japonsko už není v elitní skupině mistrovství světa. Od Nagana uplynulo osm let. Neopadá tam trochu zájem o hokej?
Nevím, jestli to předtím bylo lepší. Ale Japonci mají hokej hodně rádi. Jenom je pro ně škoda, že je tam tolik Kanaďanů. V každém mužstvu jsou hráči i trenéři z Kanady. Možná i proto se podle mě nerozvíjí hokej tak, jak by se měl. Bruslit umí všichni skvěle, ale chybí jim chytrost. Pomohl by jim větší vliv Evropy.
To Korea je spíš země rychlobruslařů, že?
Short-track je tam obrovsky populární. Každé malé dítě dělá rychlobruslení. Všichni kluci v týmu bruslí perfektně, jsou to vážně rychlobruslaři. Ale s kombinací a hrou to nemá nic společného.
Anyang v Asijské lize skončili třetí a v semifinále přispěl k vašemu vyřazení kuriózní gól. Můžete jej popsat?
Hráli jsme semifinále s tokijským týmem Kokudo, který pak ligu vyhrál. Nikdy jsme pro ně nebývali soupeřem, ale v sezoně jsme je dokázali porazit. I jeden zápas doma v play-off jsme vyhráli. Ve čtvrtém zápase u nich jsme vyrovnávali v přesilovce na dva dva, puk prošel síťkou v brance a oni dali z protiútoku gól. Rozhodčí ten náš neuznal, jejich platil. Asi dvacet minut jsme se dohadovali, ale videorozhodčí tam nebyl. Místo dva dva to bylo tři jedna. Ale stejně bychom přes ně těžko postupovali.
Stihl jste se jako bývalý sparťan i slávista vrátit do Čech na finále Sparty se Slavií?
To jsem si opravdu užíval. Hrálo se férově, byly plné haly, lidi se skvěle bavili. Sice jsem prošel oběma kluby, ale delší dobu jsem přece jenom hrál na Spartě, tak jsem jí titul přál. Ale koukal jsem se na zápasy spíš jako nezaujatý divák. A byly fantastické.
