„Jsem strašně rád, že jsem si poradil s obojím. Ale upřímně: po té skutečné maturitě mi ze srdce spadl obrovský kámen, který ve mně ležel celé čtyři roky, co jsem byl na střední škole. Neskutečně se mi ulevilo, že jsem to dovedl do zdárného konce,“ přiznává devatenáctiletý jihlavský odchovanec.
Jak dlouho jste se na zkoušky připravoval?
De facto celý školní rok. S učiteli, které jsem měl na maturitní předměty, jsem se domlouval, co je potřeba si nastudovat. A přes Skype mě i zkoušeli, abych byl připravený na maturitu a měl zároveň uzavřené všechny předměty. Musím jim všem poděkovat za to, jak mi pomohli, protože občas přizpůsobovali i své režimy tomu mému.
Skloubit studijní povinnosti se sportem není nic jednoduchého, ani když je člověk v Česku, a vy jste si musel po odchodu do Finska zároveň zvykat na jinou zemi i hokej…
Hodně mi pomohlo, že jsem ve Finsku byl už na letní přípravu, tedy v době, kdy byly prázdniny. Když potom začal školní rok, už jsem věděl kde, co a jak. A co se týče učení, každý maturant, který se chce připravit zodpovědně, ví, že čtvrťák není nic lehkého. Ale nejnáročnější byl závěr, protože v květnu už jsme zase dvoufázově trénovali. Člověk se stihl naučit jednu dvě otázky po obědě mezi tréninky a pak pokračoval zase až večer, tedy spíš do noci.
Jenže některé věci člověk na dálku ani zvládnout nemůže…
To je pravda. Už během sezony se řešilo, jestli vůbec stihnu didaktické testy nebo slohovky, protože v tom termínu se ještě hrálo play off. Ale bohužel pro nás, tedy pro Lahti, a díkybohu pro mé studium jsme vypadli už ve čtvrtfinále s IFK Helsinky, takže bylo ještě dost času uzavřít druhé pololetí a stihnout i písemky. Po nich jsem se zase hned přesunul zpátky do Finska. A potom už jsem přiletěl jen na dva dny kvůli ústní části maturity.
„Po hokejové stránce jsou cíle jasné: zachytat si v NHL a za reprezentaci.“ |
Překvapilo mě, že jste se na ni připravoval průběžně celý rok, což není úplně obvyklé. To jste opravdu tak svědomitý?
Asi to někde hluboko ve mně je. Základ mám od rodičů, kteří mi už od prváku, když jsem začal hrát za jihlavské áčko, vštěpovali, že maturita je základ. Zároveň jsem v nich měl velkou oporu, protože se mi snažili se vším pomáhat. Třeba táta s matematikou, fyzikou a chemií, kde mě maličko tlačila bota už i na základní škole. Ale díky našim, učitelům a spolužákům, kteří mi dodávali zápisy v době, kdy jsem chyběl, se mi to povedlo zvládnout. A všem jim za to chci moc poděkovat.
Jestli se nepletu, většinu čtyřletého studia jste absolvoval na státním gymnáziu, ale poslední ročník na soukromém Ad Fontes. Bylo to proto, že vám dovolili dostudovat na dálku?
Ano, na státním gymnáziu dálkové studium neumožňují. Ale nemůžu si stěžovat ani na jednu školu, protože na obou mi učitelé i spolužáci hodně pomohli.
Přemýšlel jste o tom, jestli studovat dál, nebo jste zatím rád, že jste se školních povinností zbavil?
Teď jsem se soustředil a myslel jenom na maturitu. Ale s rodiči už jsme se bavili, jestli do budoucna jít na nějakou vysokou školu. Třeba fakulta tělesné výchovy by mě lákala, protože bych se jednou chtěl věnovat trenéřině. Ale nejsem si jistý, jestli by šla studovat dálkově. Proto jsme to zatím odložili, rozhodnu se až časem.
Vy ostatně zatím ani nevíte, kde budete v následující sezoně chytat. Loni jste podepsal tříletou nováčkovskou smlouvu s klubem NHL New York Islanders a záleží na jeho vedení, jaké s vámi bude mít záměry…
To je pravda, Islanders ještě jednoznačnou zprávu nedali. Takže můj plán je následující: teď dokončím ve Finsku letní přípravu a od 23. do 29. června máme development camp v New Yorku. Tam se možná dozvím něco víc. Pak mám volno a po něm uvidím, jestli se budu dál připravovat ve Finsku. Aktuálně to tedy nemám ve svých rukách, ale snažím se připravit co nejlíp na obě varianty. A uvidíme, jak to nakonec dopadne.
Co byste si přál vy osobně – odejít už do zámoří, nebo ještě zůstat ve Finsku?
Nejvíc si přeju, abych v sezoně odchytal co nejvíc zápasů. NHL je můj sen a chtěl bych do ní, pokud by to vyšlo, přijít co nejlépe připravený po psychické, fyzické i hokejové stránce. A jak jsem si mohl letos ověřit, finská liga je výrazně výš než česká extraliga a mohl bych se v ní nachystat ještě mnohem líp. Ale jak jsem říkal, nemám to ve svých rukách, musím makat a čekat...
… jak Islanders zavelí…
Ano. Ale v jejich zájmu je, abych se rozvíjel co nejlíp a aby z toho v budoucnu mohli těžit i oni. Domluva s nimi vždycky byla na výborné úrovni, proto si myslím, že ani v tomhle případě nebude problém. Určitě rozhodnou dobře.
Zmínil jste, že finská nejvyšší soutěž je výš než česká. V čem jsou na tom Finové lépe?
Myslím, že v mládeži – zhruba do kategorie U16 – zase až takový rozdíl není. Odskakovat nám začínají až později. Co se týče ligy, je jednoznačně rychlejší. A hráči jsou vyspělejší po stránce bruslení, chytřejší a jejich zakončení je taky na vyšší úrovni, protože si umí poradit i pod velkým tlakem. Gólmani to tedy proti nim mají složitější. Zároveň se po nich chce víc práce holí, s čímž jsem tady míval občas problémy. Ale s trenéry jsme na tom zapracovali a výrazně jsem se zlepšil.
Po odchodu do Skandinávie jste v jednom z prvních rozhovorů vyprávěl také o odlišném přístupu hráčů. Je to opravdu tak propastný rozdíl?
Nechci pomlouvat české hráče. Neříkám, že jsou všichni stejní, a neházím je do jednoho pytle, ale našli se takoví, kteří co mohli, to ošidili. To ve Finsku si nikdo z hráčů – od juniorů až po ty nejzkušenější v áčku – nedovolí ošidit vůbec nic. Celkově se trénuje ve větším tempu a s větším nasazením.
To byl hlavní rozdíl v porovnání s Českem?
Pro mě byla obrovským skokem už letní příprava. Naučil jsem se spoustu nových cviků, které jsem tady v životě nedělal. Třeba v posilovně jsem se musel nejdřív naučit správnou techniku nadhozu a dřepů, až pak mi začali nakládat váhy. Začínal jsem jen s dřevěnou tyčí, abych si neublížil. Zároveň jsme trénovali i jiné svalové skupiny, než je obvyklé. Začátky byly těžké hlavně po fyzické stránce. Byla rána, kdy jsem nemohl ani vstát, jak mě všechno bolelo. Ale teď vidím, že mi to obrovsky pomohlo. A jsem moc rád, že také letos můžu trénovat v Lahti.
Bavili jsme se, že poslední sezona pro vás byla náročná, ale nebyla ještě těžší ta předcházející? Po úspěšném vstupu do dospělého hokeje jste chytal pod velkým tlakem, lidé mluvili o novém Haškovi a někteří vás pasovali skoro do role spasitele Dukly, která se předloni i díky vám vrátila do extraligy…
Ty nároky na mě byly opravdu až nereálné. Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale myslím si, že chytat v sedmnácti nebo osmnácti pravidelně extraligu je samo o sobě hodně dobré. Ty řeči, že jsem neprůstřelný, jsem se snažil nevnímat, stejně jako opačné reakce, když se pak nedařilo. Zvlášť diskuse a komentáře fanoušků, to jde úplně mimo mě. Ale zpětně jsem rád, že jsem si prožil i ty nepříjemné situace, to vás do budoucna posílí.
Co vám takové chvíle pomáhalo překonat?
To, že jsem měl kolem sebe skvělé lidi. Výborné spoluhráče, kteří mi radili a pomáhali, rodinu, kamarády, agenta... Když jsou problémy a nedaří se, člověk pozná, kdo při něm opravdu stojí. To se mi v předminulé sezoně taky potvrdilo.
Byla potom výhoda odejít úplně do neznáma a snažit se ukázat v uvozovkách jen to, co umíte?
To byla. Do Finska jsem šel s tím, že budu bojovat o pozici v hlavním týmu a že většinu sezony nejspíš strávím v Mestisu (druhá nejvyšší soutěž – pozn. red.). Proto jsem byl příjemně překvapený, že jsem toho v SM-Liize odchytal tolik (22 zápasů) – a ještě ne úplně špatně, byť závěr sezony už nebyl úplně ideální. Ale většina klapla dobře.
Jak často jste byl v kontaktu s rodinou? Stíhal jste probírat hokejové věci s tátou, jak jste byl zvyklý, a sledovat svoji mladší sestru Terezu, nadějnou atletku?
Po Skypu si voláme každý den, to zásadní si vždycky řekneme. A ségru sleduju pečlivě, proto vím, že sportu taky věnuje spoustu času a úsilí. A jsem rád, že se jí daří. Hlavní je, aby byla zdravá, pak má určitě šanci dostat se na vysokou úroveň. To samé platí ve škole – je chytrá a nebude mít problém se uplatnit, kdyby jí sport nedejbože nevyšel.
Tatínek se její přípravě hodně věnuje, stejně jako předtím vám…
Táta je výborný učitel. A já ho obdivuju i kvůli tomu, jak nám dokáže pomáhat ve dvou tak odlišných sportech – hokeji a atletice. Vyptává se různých trenérů, co by na jeho místě upravili, snaží se pořád vzdělávat… A když budu mluvit za sebe, nebýt jeho a ostatních trenérů, nikdy bych neměl šanci dostat se tak daleko. I ségře to určitě pomáhá. Proto jsme moc rádi, že máme takové rodiče. Po téhle stránce jsme vyhráli jackpot.
Jak moc pro vás rodina znamená, je znát i na vaší výstroji. Také na masce, kterou jste používal ve Finsku, jste měl napsaná data narození svých nejbližších…
Naši a ségra jsou pro mě fakt nejvíc. A takhle jsou pořád se mnou, když jsem na ledě. Navíc to má další výhodu: nezapomenu na jejich narozeniny a vždycky jim popřeju. (směje se)
Z vaší mladší sestry roste výborná vrhačka. Už jste si zkoušel její disciplíny?
Zkoušel, hlavně oštěp. (usmívá se) A klobouk dolů před ségrou, protože ona je navíc taková hubená, vůbec jako vrhačka nevypadá. O to víc ji obdivuju, jak to technicky zvládá. Ono to při oštěpu vypadá, že se jen běží a hodí, ale je spousta faktorů, které se musejí sejít. A mně osobně se oštěp málokdy zapíchne, spíš se ještě několikrát otočí ve vzduchu a spadne na placku. (směje se) Všichni oštěpaři proto mají můj respekt.
Bez rodiny jste ve Finsku přišel také o domácí komfort. Co jste se musel z běžných věcí naučit?
Na začátku jsem si ani neuvědomoval, kolik prací musí doma udělat mamka. S praním a vařením jsem chvíli bojoval, ale mamka mi s tím pomohla aspoň po telefonu a něco jsem si dohledal i na internetu. Hlady jsem tedy netrpěl a ani velký nepořádek jsem neměl. Když rodiče přijeli, byli naopak příjemně překvapení, jak mám uklizeno.
Určitě věděli, že vás dobře vychovali…
To je pravda, výchova byla dobrá. Odmala trvali na nějakém řádu, nepořádek v pokoji, to u nás neexistovalo. Tedy ne že by nikdy nebyl… (směje se) Ale co mi ve Finsku dělalo problémy, bylo nakupování. Do něj jsem se nikdy předtím nehrnul, takže se stalo i pár přešlapů, zvlášť když suroviny byly na obalech napsané ve finštině. Třeba když jsem si chtěl koupit džus a koupil místo něj nějaký džem v plastové lahvi. Ale když už člověk zjistí, kde co v obchodě je, stane se i z nakupování obyčejná každodenní činnost.
Při kuchařských pokusech bylo také nějaké fiasko?
Nebudu počítat rozvařenou rýži nebo připálené kuře. To se stane asi každému, když začíná. A já se nepouštěl do žádných větších akcí a snažil se dělat jen jídla, která jsou dobrá, jednoduchá a výživově vhodná pro sportovce. Třeba svoje oblíbené jídlo – pečeného lososa s bramborem – jsem se naučil rychle.
Jakub ŠkarekVizitka
|
Jak se na severu Evropy celkově žije? Většina lidí si pochvaluje přírodu, lidi i styl života…
Neměl bych vůbec problém se ve Finsku usadit. Jediné minus je jazyk. Pokud tam chce člověk žít dlouhodobě, bylo by dobré se finsky naučit. To je aktuálně i můj hlavní cíl, když už nemám povinnosti ve škole. Něco jsem za ten rok pochytil, základní gramatiku taky chápu, takže teď potřebuju hlavně mluvit, mluvit a učit se další slovíčka. Naštěstí mě jazyky baví už od základní školy.
Zpátky k hokeji: sledoval jste pečlivě NHL, jak si vedou Islanders?
Sledoval. A myslím, že je gólmani celý rok drželi. Jak Lehner, tak Greiss chytali výborně. Bude těžké se prosadit, ale pro mě je to obrovská motivace. Islanders zároveň mají skvělé trenéry brankářů, na což jsem měl vždycky štěstí, ať už v Lahti, nebo předtím v Jihlavě. U prvního týmu je Mitch Korn, který trénoval v Buffalu Dominika Haška, a na farmě zase Chris Terreri, dlouholetý brankář New Jersey. Ale sledoval jsem i jiné týmy a gólmany. Hlavně své oblíbence Vasilevského a Bobrovského, tedy Tampu a Columbus.
O NHL jste mluvil jako o vašem snu, na dlouhodobé cíle se tedy ani nemá cenu ptát…
Po hokejové stránce je to jasné: zachytat si v NHL a za dospělou reprezentaci. Snad se mi to splní stejně jako přání, které jsem měl před třemi lety – zahrát si na mistrovství světa dvacítek. To se mi povedlo hned třikrát, což byla obrovská pocta. A jestli mám mluvit o nejbližší sezoně, tak pokud zůstanu ve Finsku, chtěl bych být jednička a podávat stabilně dobré výkony. A když půjdu do Ameriky, tak se co nejrychleji přizpůsobit jejich hokeji. Cesta na vysněnou úroveň je dlouhá, bude to stát ještě hodně úsilí i práce a přijde také hodně pádů, ale já se těším, že si všechny sny postupně splním.
A za Duklu si potom zase zachytáte až před brankářským důchodem, ideálně v extralize…
Uvidíme. (usmívá se) Doufejme, že Dukla bude zpátky v extralize co nejdřív. Loňský sestup pořád leží ve všech hráčích i ve fanoušcích a lidech kolem. Byla to smutná věc, ale zase to byl pro Jihlavu velký úspěch, být mezi elitou, a pro fanoušky zážitek vidět týmy jako Sparta, Plzeň nebo Třinec. Bylo by však dobré, kdyby se příště už hrálo na novém stadionu, ten starý jede hodně přes závit. Čím dřív se tahle otázka vyřeší, tím líp pro Duklu. A já si v nové hale jednou rád zachytám.
