„Zvolil jsem pak jinou cestu. Mám i německé občanství, dvě sezony jsem odehrál ve třetí lize za Weiden. A postupně ve mně uzrálo rozhodnutí, že hokej nebude na první koleji, chtěl jsem se i vzdělávat,“ říká 24letý Faschingbauer.
Teď je studentem čtvrtého ročníku Farmaceutické fakulty v Hradci Králové. A zároveň kapitánem plzeňských Akademiků v Evropské univerzitní hokejové lize. V ní září, v deseti zápasech nasbíral 31 bodů za 9 branek a 22 asistencí, je nejproduktivnějším hráčem soutěže.
Ve čtvrtek od 17.45 hodin ho můžete vidět v akci v posledním utkání základní části univerzitní ligy.
Akademici v domácí Košutka Areně hostí Banskou Bystrici. „Potřebujeme vyhrát a postoupit před nadstavbou do elitní šestky, to je náš první cíl v sezoně,“ zavelel Faschingbauer, rodák z německého Furth im Waldu.
Pro pořádek. V jakém vztahu jste s domažlickou běžeckou rodinou Faschingbauerů?
Můj děda Pavel Faschingbauer, někdejší skvělý atlet, v květnu oslavil osmdesátiny. Má dva syny, Hynka a Pavla. Hynek je můj táta a bývalý reprezentační vytrvalec Pavel můj strýc. Takže to spojení je úzce rodinné. Jenže já svojí postavou odmalička moc nepřipomínal vytrvalostního běžce, proto jsem zkusil hokej. A myslím, že všichni jsme spokojení... (úsměv)
Měl jste v něm našlápnuto dobře. Kdy došlo k rozhodnutí, že hokej nebude úplně nejvýš?
Když jsem hrál v Německu třetí ligu, v té druhé sezoně jsem to začal řešit: Buď se dostanu někam výš - do první či druhé německé soutěže nebo do české extraligy, nebo nemá význam hokeji dávat úplně všechno. Takhle jsem si to postavil. Nebyl bych šťastný, kdybych hrál do pětatřiceti někde nižší soutěž v Německu a neměl vzdělání. To nebylo to, co od života chci.
Takže nakonec snadná volba?
To vůbec ne, trvalo to delší dobu. Druhý rok ve Weidenu jsem nejdřív nedostával žádnou šanci a chtěl jsem odejít. Pak mi řekli, že tedy tu šanci dostanu. Hrál jsem v první lajně s Dušanem Andrašovským a parádně jsme se chytli. Oba jsme bodovali, tým se zvedal. Tam jsem zase cítil, že by to možná šlo ještě zkusit do vrcholového hokeje. Velké dilema. Asi ho trošku vyřešil i ruský kouč, se kterým jsem si tam vůbec nesedl. Postupně jsem dospěl k závěru, že dám víc energie do studia farmacie. Máme rodinný podnik, táta založil dvě lékárny, to je pro mě teď hnací motor.
A Akademici vám naplňují lásku k hokeji, je to tak?
Naprosto přesně. Pro mě je to ta nejlepší možnost, jak u něj zůstat. Mám neuvěřitelnou motivaci do tréninku. Jakmile skončí sezona, měsíc nejsem schopen nic dělat. A jak se blíží nová sezona, nemůžu se dočkat. Je to i úžasný relax od školy. Dá se říci, že obojí je pro mě teď zábava, všechno plyne, čas je využitý.
Jenže studujete v Hradci Králové. Je těžké to skloubit se sportem v Plzni?
Je to složité, ale snažím se být na každém tréninku. Naštěstí fakulta dělá povinné denní studium jen do dvou dnů jdoucích po sobě, takže se to dá skloubit.
V čem je univerzitní hokej jiný než extraliga juniorů?
Já ji opustil před šesti lety, asi už těžko můžu srovnávat. Kdybychom si to teď rozdali s plzeňskou juniorkou, asi bychom dostali. Ale univerzitní hokej je rychlý, tvrdý a hodně v něm rozhodují zkušenosti. Třeba loni jsme hráli u nováčka v Prešově. Oni měli lepší individuality, bruslení, možná i práci s hokejkou. Ale my jsme je přehráli zkušenostmi. Nehrajeme zbrkle, umíme být trpěliví, využít přesilovky.
Jak velký pohyb je každé léto v týmu Akademiků?
Je tady nějaké jádro, které bylo u jeho zrodu, čítá okolo osmi lidí. Z loňského kádru je nás tady okolo dvanácti, v létě přišlo deset nových, kvalitních hráčů. Určitě jsme silnější než loni, o tom jsem přesvědčený. Hlavně do ofenzívy. Teď je pro nás nejdůležitější dostat se do první šestky, která bude mít jisté play-off a v nadstavbě se bude hrát o lepší pozici do vyřazovací části.
