Když odchovanec litvínovského hokeje Ondřej Martinka hodnotí působení v Titan Klin, používá spojení jako "příšerná organizace" či "strašný amatérismus". Z angažmá ve Vyšší ruské lize se vrátil minulý týden, vydržel tam jen o chvíli déle než trenér Jan Zachrla.
"Po odvolání pana Zachrly mně v Klinu začalo peklo. Nový trenér mě přestal stavět. Hrál jsem minimálně. Absolutně neuměl kreslit na tabuli a já jsem mu vůbec nerozuměl. Neměli jsme hokejky, bylo málo jídla," vypráví urostlý 24letý obránce, který loni působil v Litoměřicích a brzy by měl zase. Kromě Litvínova hrával i za Most, jihlavskou Duklu či Písek.
"Nejradši bych zmlátil vedení Titanu i trenéry na jednu hromadu." Ondřej Martinka, hokejový obránce |
Do chřtánu ďábla však pořádně nakoukl teprve o pár dnů později při cestě na zápas do Kazachstánu. "Měli mi vyřídit víza, protože moje vstupní do Ruska nestačilo. Slečna, která to dostala na starost, držela můj pas v ruce šestkrát a stejně to nezařídila dobře. Takže jakmile jsem vycestoval za hranice, už jsem se nemohl vrátit."
Jeho zpáteční cesta tak skončila na letišti v Almaty. "Stačil jsem jenom zavolat na jednoho z trenérů, že mě nechtějí pustit. Když zjistil, že nemám vízum, popřál mi hodně štěstí a zmizel," líčí nestandardní situaci. "Zpětně si říkám, že bylo dobře, že mě nevzali do letadla. Kdybych doletěl do Moskvy, stejně by mě tam nepustili ven z terminálu. Žil bych jako Tom Hanks ve stejnojmenném filmu."
Ani v Kazachstánu to ale nebyl žádný med. V Almaty strávil další čtyři dny, než se podařilo zařídit jeho legální návrat do Ruska. "Jenže vedení Klinu na tom nemělo absolutně žádnou zásluhu. Kdybych byl odkázaný pouze na ně, už bych se z Kazachstánu asi nikdy nedostal," zlobil se.
Naštěstí se mohl spolehnout na pomoc krajanů. "Strašně moc mi pomohli Češi - trenér Zachrla a Dušan Salfický (nyní brankář Karlových Varů), který mi dal kontakt na pana Samka žijícího v Almaty. Přes něj se podařilo zařídit všechno potřebné." Na ty čtyři dny prý v životě nezapomene. "Nespal jsem, nejedl, hrozné! Vážně mi šlo o zdraví. To si pak člověk rychle rozmyslí, jestli mu to stojí za to."
V kanceláři Titanu po návratu našel trenéry s prezidentem klubu, kteří jeho vyhnanství považovali za dobrý vtip. "Měli z toho děsnou legraci. Kdybych nepotřeboval ty peníze, které mi dlužili, tak jsem je tam zmlátil na jednu hromadu," nebral si servítky. "Navíc mi pak řekli, že mě sice nemají rádi, ale když přistoupím na snížení platu o půlku, můžu v týmu zůstat."
Nezůstal. Hned, jak mu vyplatili zbytek peněz za říjen, sedl na první letadlo a vrátil se domů. "Budu pár dnů jen spát a jíst, abych se dostal zase do formy."
