"A všechno nějak vyšlo. Byť play-off až v samotném závěru. Ale možná to bylo o to lepší," usmívá se sympatický 34letý kouč, jenž po boku krajana a hlavního kouče Marka Sýkory v Bělorusku zaujal natolik, že dostal nejen nabídku na příští sezonu, ale také od místního národního týmu.
Do Minsku jste loni v létě odcházel s tím, že v Dynamu strávíte jednu sezonu. Jak jste s ní spokojen?
Byla divoká, ale určitě dobrá. I když to bylo ve spoustě ohledů složité, nakonec jsem za tuto zkušenost rád.
A vypadá to, že nebude ani poslední. Údajně jste se v Minsku dohodl na prodloužení smlouvy.
Vzhledem k tomu, že Marek Sýkora zůstává a mě chtěli taky, tak už je to prakticky jen o tom dohodnout se na nějakých podmínkách. Ale jistota tam je.
Ale Dynamo prý nebylo jedinou možností...
Bylo důležité, jak to dopadne s Markem. Jestli mu nabídnou smlouvu, půjde jinam, nebo jestli úplně skončí a odejde do důchodu. Takže jsem se s ním dohodl, že když zůstane, tak tam budu s ním. Ale měl jsem i jiné nabídky.
Bylo to z KHL nebo i odjinud?
Různě. Měl jsem možnost jít i do Ameriky. Ale do juniorky a to se mi nechtělo. To by nebylo to pravé, co bych teď chtěl dělat.
Původně jste po roce plánoval návrat do Jihlavy. Takže jste uvažoval také o ní?
Ano. Dokonce jsem zašel za Béďou (Bedřich Ščerban – jednatel klubu – pozn. red.) a řekl jsem mu, že vím, že tady mám od května smlouvu. Ale že mám i jiné nabídky a jak by se tvářil, kdybych jednal dál. A on mi řekl, že mi samozřejmě nebude bránit. Že v Dukle mám dveře otevřené, ale ať klidně jednám a dohodnu se jinde.
Minsk má za sebou historicky nejlepší sezonu v KHL – poprvé postoupil do play-off. Jak to vnímali fanoušci?
Bylo to veliké. Protože poslední tři zápasy to vypadalo, že už se do play-off nedostaneme. Torpédo Nižnij Novgorod měl před námi dva body náskok. Amy jsme měli docela těžký los: Traktor Čeljabinsk, Ufu a Magnitogorsk. Jenže Traktor a Ufu jsme porazili, oni dva ze tří domácích zápasů prohráli a tak bylo jasné, že se do play-off o bod dostaneme, i kdybychom prohráli.
Jak to vypadalo?
Lidi opravdu šíleli. Z posledních pěti domácích zápasů jsme ve třech udělali rekord v návštěvnosti. Chodilo patnáct šestnáct tisíc fanoušků. Když se daly lístky do prodeje, tak během dvou hodin bylo všechno pryč. A bylo to perfektní. Já jsem takovou atmosféru nikdy nezažil. Po zápase s Ufou spoustu lidí brečelo, včetně novinářů. Play-off byla pro ně taková modla, na kterou čekali a která se nakonec povedla.
Jak Bělorusové Dynamo vnímají? Jako tým jednoho města nebo celého státu?
Určitě celého státu. Bělorusko zase tolik kvalitních hokejistů nemá a ani všichni nehrají za Minsk. Třeba Kaljužnyj je v Omsku. Minsk asi nemá prostředky, aby takové hráče zaplatil. A proto bylo vedení strašně spokojené, že ke konci, kdy jsme měli velké návštěvy, se sjížděli lidé z celého Běloruska. Což tam nikdy nebylo.
Vaše fanoušky jste nezklamali ani v play-off, byť jste vypadli hned v prvním kole. Favorizované Jaroslavli jste podlehli až v sedmém zápase.
My jsme samozřejmě chtěli hrát co nejlépe a dostat se co nejdál. Přitom všichni odborníci se shodovali, že vypadneme 0:4, 1:4 na zápasy. A vlastně ani Jaroslavl neměla na sérii proti nám vypsané prémie. Brali to jako tutovku.
Takže to pro ně muselo být hodně nepříjemné překvapení...
To jo. Před sedmým zápasem jejich vedení docela šílelo. Protože si nedovedli představit, že by vypadli. A i jejich trenér, pan Vůjtek, říkal, že by to byla fakt tragédie. A proto přišlo vedení, slíbilo jim nějaké obrovské prémie za výhru. Tam už jsme to nezvládli, prohráli jsme 1:6 a vypadli.
V tom utkání si čtyři body, za branku a tři asistence, připsal havlíčkobrodský odchovanec Josef Vašíček. Byl on hlavním strůjcem vašeho vyřazení?
Nejen on. Jaroslavl má výborný tým. Vždyť kromě Vašíčka tam hrají třeba i Rachůnek či Demitra.
Když už mluvíme o Češích, vy jste asi teď v Bělorusku poměrně známou osobou, nemýlím se?
Asi jo. Všechny zápasy se přenáší v televizi, takže mě sem tam lidi poznají. Třeba i v autobuse, což bych byl raději, kdyby ne. Protože oni jsou pak hluční (směje se). Ale hlavně Marka. Když jsme poslední dny měli volno a šli někam na jídlo nebo po městě, tak během dvaceti minut ho alespoň tři lidi pozdravili, děkovali mu za sezonu a že tomu Dynamu takhle pomohl.
Takže tam šíříte určitou osvětu o Česku?
Myslím si, že určitě (usmívá se). Co vím od kamaráda, který dělá v jedné cizí firmě, tak ten má zaměstnankyni, která ví i to, z jakého jsme s Markem města. A kolik to město má obyvatel. Takže, kdo chce, ten si informací o Česku víc najde.
Dá se tedy říci, že jste takoví hokejoví misionáři?
Tak možná jo (usmívá se). Ale my ani nechceme, aby se o tom tak mluvilo (směje se).
Jak vůbec válčíte s ruštinou?
Domluvím se. A jsem rád, protože pro mě jako trenéra brankářů domluvit se anglicky a rusky je v dnešním hokeji velká výhoda. Když jsem Markovi při tréninku překládal do angličtiny, už jsem ani nepotřeboval, aby mi to říkal česky. A domluvil jsem se, co jsem potřeboval. Takže si myslím, že se to bude už jen zlepšovat.
A co rozhovory místním novinářům? Ty dáváte v jakém jazyce?
Prakticky v ruštině. Asi jsem se občas zadrhl, dělal jsem chyby, ale vypadalo to, že mi rozuměli (usmívá se).
A jak jste si zvykl na Minsk a jeho obyvatele?
Zvykl, trošku jo. I když je to prostě odlišné. Mně vadí, jak jsou lidi neukáznění a neslušní. Jak do sebe strkají. Jsou takoví, jak to říct, arogantní? Na to se asi moc zvyknout nedá. Protože v Americe jsou zase o dost slušnější než třeba u nás.
Takže jsou to takové extrémy. Ale na místní život jo. Už vím, kam se mám jít najíst, kde mám co koupit,mám tam už i své kamarády. Takže z tohoto hlediska bude můj návrat jednodušší.
A co si tentokrát z Česka nesmíte zapomenout přibalit?
Manželku (směje se). Domluva s vedením je taková, že většinu roku tam bude se mnou. Protože přeci jen být samotný, to není úplně ideální. Ani pro mě, ani pro ni. A hlavně jsme se dohodli, že jí budou platit všechny přelety. Protože je zbytečné, aby tam byla, když budeme někde na tripu (výlety na zápasy na ledě soupeřů – pozn. red.). Ty trvají pět až sedm dní. A protože v Minsku zase není moc co dělat, bude se manželka vracet do Čech.
Naopak vy si Česka asi moc neužijete. Za pár dní se vracíte zpět do Běloruska, kde budete pomáhat místní reprezentaci. Jak k tomu došlo?
Když jsem odlétal, tak mi volal hlavní trenér běloruského nároďáku, že by si se mnou chtěl promluvit o nějaké spolupráci. Prakticky to mělo být o soustředění před mistrovstvím a přímo na mistrovství.
K brankářům běloruského národního týmu máte asi poměrně blízko...
Je fakt, že s Mezinem jsem pracoval celý rok, Kovala jsem měl šest týdnů v začátku sezony. A ten si to pochvaloval. Když jsme spolu během sezony hráli, hned se ke mně hlásil. Navíc i půlka nároďáku je od nás, takže se známe. Stejně jako s těmi, co se starají o tým. Takže to do sebe dobře zapadalo i logicky. A tak jsme se domluvili.
A co česká reprezentace? V minulosti jste spolu s panem Sýkorou působili u týmu do 18 let...
To je pravda. Ale jinak vůbec nevím, jak to v Česku vypadá. Nikdo mě nikdy nekontaktoval a pokud vím, tak áčková reprezentace snad nikdy trenéra brankářů neměla. Takže si myslím, že tady nějaká šance ani není. Proto jsem rád, že nabídku z Běloruska mám. Je to určitě zajímavé co se týče profesní práce na této úrovni.
Je pro vás národní tým nejvyšší meta, kam se dá vystoupat?
Já si myslím, že jo. Samozřejmě by bylo pěkné se s nějakou reprezentací podívat na olympiádu. Ale ve čtyřiatřiceti mám ještě čas na něčem pracovat a někam se posouvat. Takže doufám, že se k tomu jednou dostanu.
Petr JarošČtyřiatřicetiletý trenér hokejových gólmanů se narodil 20. října 1976 v Jihlavě. Do branky se poprvé postavil v šesti letech v dresu místní Dukly. V něm působil až do roku 1996. Poté zamířil do zamoří, kde působil v nižších profesionálních soutěžích: IHL, WCHL, ECHL, WPHL. V roce 2001 na tehdejší farmě Los Angeles Kings se vážně zranil a musel ukončit aktivní kariéru. V roce 2004 založil největší brankářskou akademii na západě Spojených států JAROS GOALTENDING, ve které týdně trénoval až 70 brankářů. Působil u několika mládežnických týmů v Kalifornii včetně Anaheim Jr. Ducks, Los Angeles Jr. Kings či California Stars. Na začátku roku 2007 se vrátil do rodného města, kde tři sezony působil jako trenér brankářů Dukly Jihlava. Proslavil se používáním netradičních, moderních metod včetně síťky přes masku či bílých puků. V dubnu 2009 při mistrovství světa hráčů do 18 let v USA pomáhal české reprezentaci. V červenci téhož roku trénoval brankáře Spartaku Moskva. Do Kontinentální hokejové ligy zamířil i před aktuální sezonou, kdy po boku kouče Marka Sýkory pracoval v běloruském celku Dynamu Minsk. V něm by měl působit také v příštím ročníku |
