"Prožil jsem hezkou sezonu s pěkným úspěchem," povídá dvaatřicetiletý otec, který si nyní užívá běžných rodinných povinností s devítiletou dcerou a dvouletým synem.
Jak se slaví ve Finsku titul?
Nemůžu to srovnávat s Českem, protože jsem zatím vyhrál kulový. Ale slaví se hodně, Finové za to umí vzít. K oslavě jsme se sešli dokonce v saunovém středisku.
Byl to pro Jyväskylä velký úspěch?
Velký, protože to byl teprve druhý ligový titul v historii klubu. Takže důvod k oslavě mělo vedení i celé město.
Dá se srovnat euforie fandů s brněnskou?
Tady jsem nebyl, jen jsem slyšel. Brno zblázněné do hokeje muselo být nádherné. Myslím, že se vymyká všemu, nejen co se týče Česka, ale i Evropy. Ve Finsku se sport bere trochu jinak. Když přijde neúspěch, ohlasy nejsou tak negativní, v případě úspěchu nejsou zas tak euforicky pozitivní. Ale když jsme vyhráli titul při venkovním zápase, přijeli jsme večer k zimáku a čekalo nás asi patnáct set lidí.O čtyři dny později bylo oficiální zakončení sezony, sláva ve městě a přišlo asi sedm osm tisíc lidí, vychutnali si úspěch. Ale že bych viděl nějaké miminko pokreslené v červenočerných barvách klubu? To se mi nestalo (smích).
Blbne se tam s pohárem jako v Česku?
Český pohár jednou trošku upadne a je po něm. Finský vypadá v uvozovkách jako krabice, na které stojímenší pohár. Přesně tak mi to okomentovala dcera, když jsem jí poslal fotku hned po zápase. Řekla mi: Tati, to je takový malý pohárek na takové velké hnusné krabici. Mně se moc nelíbí.
Prý tam hráči ještě pár dní nosí medaili na krku. Nutili vás k tomu taky?
Ne. Nevím, jestli to byl zvyk jen těch kluků, nebo to tam platí celkově. V pondělí jsme vyhráli titul, v sobotu jsem odjížděl a kluci do té doby, kamkoli šli, měli medaili na krku. Šli nakoupit, tak s medailí. Proč ne? Možná si to chtěli připomínat.
A co vy?
Já ji nechal doma. Jsem zvyklý odsud, že kdybych tady šel s medailí do města dva dny po titulu, tak si o mně řeknou, co je to za magora (smích).
Jaké jste našel mužstvo po příchodu do Finska?
Dobrý mančaft, který vyhrál tři roky po sobě základní část. Jednou měli titul, jednou skončili čtvrtí, jednou ve čtvrtfinále. Letos měli nepodařený začátek. První dva měsíce byli až devátí a desátí, ale pak se projevila kvalita. Postupem času šel mančaft nahoru. Je to v současnosti jeden z pětice tradičních kandidátů na titul.
Play-off jste prošli snadno. Ze čtrnácti zápasů jste prohráli jen dva. Čím to?
Kádr měl kvalitu. Charakterově se sešli výborní kluci, žádná superstar. Všichni kluci umí hokej, přitom jsou bojovníci. Hráli jeden za druhého, trošku paralela s Kometou.
Seděl vám styl hokeje?
Jo. Finský hokej je sám o sobě daleko víc o bruslení než český. To je moje nejlepší stránka, na něm mám styl založený. Jyväskylä sázela na maximální celoplošné bruslení nahoru dolů, celoplošný presink. Neexistovalo bránění středního pásma nebo že bychom se soustředili na brejky. Každý puk se napadal, každá akce soupeře se okamžitě dobruslovala. To je přesně to, co mám rád.
Naskakoval jste v první lajně. Byl jste jedním z klíčových tahounů?
Seděl mi způsob hokeje, styl hry a cítil jsem, že moje výkonnost šla nahoru. Měl jsem lepší pozici u trenéra, měl jsem velký prostor na ledě. Patřil jsem mezi tři nejvytíženější útočníky, chodil na přesilovky, oslabení, na klíčové momenty utkání. Je to pro mě výborné angažmá. Hrával jsem v první pětce s reprezentačním centrem, ale druhý útok s Jani Tuppurainenem byl lepší.
Jak se vám líbilo Finsko mimo hokej?
Jyväskylä je šesté největší město ve Finsku, nic mi nechybělo. Základní pravidlo zní, že pokud je člověk spokojený hokejově, tak je spokojený i s životem. Já jsem byl. Chyběly mi tam jen noviny a rohlíky.
Ale zase jste žil v klidu bez novinářů.
Hoši, noviny jsem si tam nekupoval, protože neumím finsky. Udělal jsem čtyři pět rozhovorů v angličtině. Omelete vždycky to stejné a je to. Připadal jsem si tam stejně, jako když jsem hrál ve Vítkovicích. V Brně o mě byl mediální zájem daleko vyšší. Mám raději cestu vítkovickojyväskylskou, tedy být důležitou složkou kádru, ale jen jednou z mnoha.
Máte z některých spoluhráčů kamarády?
Říká se, že vztahy v cizině nejsou až takové. Já zažil opak, ke spoustě kluků mám blízko. Hodně sledují fotbal, je tam pár fanoušků Manchesteru. Hned jak prdli na City 0:1, tak jsme si psali.
Mohl jste pokračovat na mistrovství světa, ale kvůli zranění máte volno. Co se stalo?
Na konci základní části mě začalo pobolívat koleno. V průběhu play-off se bolest zvětšovala. Ve finále už mě začala na ledě limitovat. Podvědomě jsem se vyhýbal brzdám, byl raději v oblouku. Každý Brňák teď ví, jak bylo náročné play-off tady a jak byli kluci zbití a zranění.
Na nároďák to tedy nebylo?
Jsem typ hráče, který je v něm kvůli bruslení a bojovnosti. Na takovou top úroveň musím být stoprocentně psychicky, fyzicky a zdravotně nachystaný. V tomhle stavu bych tam neměl co dělat. Beru to jako daň za úspěch ve Finsku.
Za poslední tři roky jste odehrál zhruba 270 zápasů, tak si aspoň odpočinete, že?
Jo. Pak si i dobře potrénuju, protože jsem tři roky neměl letní přípravu. V sezoně jsou pasáže, kdy to na sobě člověk pocítí.
Budete mít u televize nervy?
Určitě ne. Tím, že kluky znám, jim budu přát úspěch. Pokud by bylo mistrovství jako předloni, bylo by to perfektní.
Jak vidíte šance Česka na šampionátu?
Útok je supr, obrana vypadá zdánlivě hůř, ale kluci mají hodně odehráno, byli na hodně mistrovstvích, jsou v klubu na důležitých pozicích, gólman je taky dobrý. Stejně to vypadá tak, že se ve čtvrtfinále půjde na Rusko nebo na Švédsko a uvidí se.
Kde budete hrát v příští sezoně?
Rád bych pokračoval ve Finsku, i oni mají zájem.
Budete se připravovat sám?
Zavolám kondiční trenérce Hance Bubníkové, ať mi něco nachystá. Bude to několikatýdenní blok hrubé přípravy, odtrénuju si to sám. Poznal jsem to už v Americe. Má to i svoje výhody. Člověk si uzpůsobí čas. Mám dvě děcka, byl jsem dlouho pryč. V momentě, kdy je dcera ve škole, můžu trénovat. Odpoledne bude čas na rodinu.
Nebude vám chybět nějaký kolektivní sport?
Asi ani ne. Začínal jsem před čtrnácti roky ve Vítkovicích. Když srovnám letní přípravu, tenkrát byla herní složka větší, hrál se tenis, fotbálek. Dnes se daleko víc běhá, posiluje, věnuje se dynamice. Na fotbálek si zajdu na Srbskou (smích).
Znamená to, že je hokej fyzicky mnohem náročnější?
Strašně se změnil v rychlosti, dynamice, stylu hry. Trénuje se daleko víc, než když jsem v osmnácti začínal. Nevím, jestli déle, ale intenzivněji a jinak.
Jdete na Zbrojovku v neděli?
Půjdu, těším se na to. Dlouho jsem nebyl. Ve Finsku začínala liga před čtrnácti dny, takže jsem bohužel nechytil ani jeden zápas. Další neděli se hraje zas a pak už liga končí. V pondělí se půjdu mrknout ještě na futsal na Tango.
Zbrojovka vás asi potěšila, že?
Mám rád celé sportovní Brno, sledoval jsem Kometu i Zbrojovku. Jsem rád, že se oběma daří, protože vím moc dobře, jak je to příjemné.
Překvapila vás Kometa?
Sledoval jsem ji stejně jako každý fanoušek, který má klub rád. Překvapila všechny, i mě. O to to muselo být krásnější a intenzivnější. Klobouk dolů a velký respekt k tomu, co v play-off kluci dokázali. Škoda že jejich cesta byla tak náročná, protože nebýt zranění, mohlo to dopadnout jinak.
Vaše budoucnost v Kometě je otevřená?
Nevím, co přinese budoucnost. Můžu se vrátit za rok, můžu hrát pět let v zahraničí. Jsou dvě hlediska, podle nichž se budu rozhodovat. Zaprvé křivka výkonnosti, podle níž usoudím, co je pro moji kariéru nejvhodnější, a samozřejmě rodina.
Záleží, jaké to bude pro děcka v zahraničí.
Ptal jste se dcery Adélky, jestli by se jí do Finska chtělo?
(úsměv) Manželce je to úplně jedno a s dětmi jsem je tam měl dvakrát. Adélka v místním klubu chodila na krasobruslení a byla nadšená. Je typ, který má rád nové věci, je to pro ni dobrodružství. Když tam budu příští rok hrát a ona chodit do školy, bude z toho nadšená, i když za měsíc jí to třeba přestane sedět. Nebo se naopak nadšení potvrdí.
Byla letošní sezona jedna z nejlepších?
Určitě na ni budu vzpomínat rád. Bylo pro mě těžké z Komety odejít, ale pro svoji kariéru jsem udělal dobrý krok, musel jsem ho udělat. Samozřejmě byly momenty, kdy mi přišlo líto, že u toho nejsem. Vyrostl jsem tu, díky tátovi jsem byl pořád na zimáku,mám spoustu zážitků. Byl můj dětský sen hrát za Kometu a prožít to, co se prožilo, ale bohužel kariéru mám jen jednu a já cítil, že potřebuju změnu. Chtěl jsem jít zase nahoru, v Brně moje výkonnost upadala a potřeboval jsem to zarazit. Je hezké hrát doma, ale přichází momenty, kdy kariéra volá po něčem jiném, a jsem rád, že jsem odešel. Na druhou stranu se těším, až tu zas na mě někdo hodí pivo jako loni (smích).
Kam jste to jím dostal?
Za krk. Teď už můžu říct, co se stalo. Bylo to loni s Pardubicemi, kdy se to zlomilo a bylo jasné, že nepůjdeme do play-off. Stál jsem na střídačce a dostal jsem plným kelímkem. Vím, že to tady tak je, tak jsem si jen říkal: Dočkal ses toho. Večer mi přišla textovka od kamarádky, která psala: Čau Peťo, kámoš se ti strašně omlouvá, on chtěl trefit trenéra (smích). To jsem říkal i klukům ve Finsku a ti z toho byli úplně hotoví. V Brně žili hokejem poslední dědeček s babičkou, ve Finsku je to jinak. Jdou na zimák, když se vyhraje, jsou šťastní, vychutnají si úspěch. Ale když se nedaří, jdou domů k televizi a nehýbe to s jejich životem jak tady.
Vyprávěl jste jim víc o hokejovém Brně?
Kluci ve Finsku věděli, jak to tu chodí. Pouštěl jsem jim, jak to tady vypadá, jak lidi fandí. Je to tu úžasné, ale zároveň jsem jim říkal, jak to vypadalo loni nebo v roce 1996, kdy letěl na led v zápase s Pardubicemi odpadkový koš. Koukali na mě, ale to je Brno. Lidé jsou vychovaní tak, že jsou na město hrdí, a takhle se to v nich promítá. Jednou jsem dokonce přišel na zimák a tam byla fotka Divocha a statistika. Říkám si, co to je, tak jsem šel za klukama a oni: Kdo to je, on má strašně moc bodů v play-off, co je to za hráče? Říkám: To je Divoch, no (smích). Mají velký přehled a i díky tomu jsem se tam cítil dobře.
Poslední dobou se z vás stal sběratel medailí. Kde se to vzalo?
Netuším. Člověk hraje hokej, stojí ho to spoustu úsilí a námahy, občas si vytrhá nohy ze zadku a neměl jsem za to nic, tak teď mám aspoň co dávat do šuplíčku. Ještě tam mám místo.
Prohlíží si Adélka medaile?
Loni si v pokojíčku hrála na závody. Donesla si tři židličky od nejmenší do největší, vzala si medaile a předávala si je.
Z mistrovství máte všechny tři, takže měla výhodu.
Jasně, mohla si to hezky rozdělit. Malá je hlavně ráda, že jsem doma. Volal jsem jí z kabiny po vítězném finále a její první otázka byla, kdy přiletím. Takže je ráda, že má tátu doma.
