Možná za tím byly bábovky jeho manželky, které musela péct před každým zápasem play-off. "Když něco přináší štěstí, tak to nesmíte měnit," vysvětluje hokejista Kamil Brabenec.
Ten to dotáhl do české reprezentace, zvládl extraligové baráže, ale titulu se ne a ne dočkat. Až do tohoto pondělka, kdy jej svým gólem chvíli před koncem pátého finále vystřelil slovenskému Zvolenu. "Cítím se výborně, je to vrchol mojí kariéry. Všechno z nás spadlo a užíváme si oslavy," hlásí 36letý rodák z Brna a bývalý útočník Komety.
Překonal mistrovský pocit všechno, co jste dosud dokázal?
Určitě, po hokejové stránce to byly nejkrásnější okamžiky. Nikdo dopředu neví, co od toho čekat. Ale asi každý zažil v životě nějaké šťastné chvíle, takže si dokáže představit, co cítí hráči, když se jim podaří takový úspěch. Ty emoce jsou silné.
Cítil jste se o to lépe, že jste dal zlatý gól?
To byla taková třešnička, ale víc bych to nevyzdvihoval. Hlavní je radost s klukama, se kterými prožíváte každodenní radosti a strasti. Není rozhodující, kdo dal gól, hlavní je ten pocit po vítězství.
Slaví se na Slovensku pořádně?
Rozhodně. Stejně jako v Česku. Už to trvá pár dní, zatím je to zajímavý. Samozřejmě jsou nějaké přestávky, ale pak se vždycky slezeme. V pátek máme nějakou společnou akci, takže spolu ještě popijeme.
Zvolen vyhrál základní část, byl tedy jeho triumf očekávaný?
Byli jsme favorit, protože základní část nám vyšla nad očekávání a předváděli jsme docela pohledný, atraktivní hokej pro lidi. V play-off jsme pak splnili očekávání.
Vám se také dařilo, v bodování slovenské extraligy jste byl šestý nejlepší v základní části a pak i v play-off...
To se odráží od týmového úspěchu. Víc kluků tu mělo nejlepší sezonu v kariéře. V lajně jsem se sešel s Andrejem Podkonickým, který měl výborný rok, a pomáhal nám Peter Zuzin, který je mladý nadějný hráč a typ moderního hokejisty. Vyšlo nám to a zapadlo to do mozaiky celého týmu. Není to o jednom hráči, ale o celé pětce a samozřejmě týmu, jak se to sejde a skloubí.
Rok předtím jste přitom měl bodů o dost méně. Takže u vás platí, že čím starší, tím lepší?
Fyzicky jsem se cítil stejně, ale třeba mi padlo víc šťastných gólů, a také záleží na tom, jaké máte spoluhráče. Tím nechci říct, že loni byli špatní, ale chemie letos fungovala ještě o trošku líp než loni a všechno se to tak nějak poskládalo. Kdybych věděl, čím to je, tak mám každý rok vyšší a vyšší čísla, ale takhle to nefunguje. Cítil jsem se prostě dobře a celý tým hrál v pohodě.
Daří se vám pořád samostatné nájezdy, tak jako v Brně?
Jel jsem jich asi pět a dal jsem myslím jenom dva. Ale ten jeden byl celkem důležitej (rozhodl první finále), takže mi ještě občas nějaký gól z nájezdu spadne.
Jaká je vůbec úroveň slovenské extraligy?
Celkově je podceňovaná, není to zase tak hrozná soutěž. České lize se určitě vyrovná tvrdostí i rychlostí, ale kluci v Česku jsou přece jen vyspělejší po taktické stránce. Samozřejmě jsou na Slovensku týmy, které by mohly hrát v Česku na špičce, a jsou týmy, které by hrály určitě vzadu. Je to podobná soutěž, i myšlení je podobné, jen Češi jsou o ten pověstný krůček lepší.
Jak se soutěží zamával odchod Slovanu jakožto nejpopulárnějšího klubu do ruské KHL?
Já bych neřekl, že je nejpopulárnější, spíš bych ho přirovnal ke Spartě. Všichni na něj byli zvědaví a všichni soupeři se na něj chtěli vytáhnout, ale ve finále je nikdo nemá rád jako u nás Pražáky. Bratislava je takový stát ve státě. Liga samozřejmě utrpěla odchodem toho jména, ale hráčsky se to doplnilo. A vyhrát titul je těžké všude, ať je to v Česku, Rusku nebo Americe. Vždycky chce vyhrát spousta týmů a není to nic jednoduchého.
Potkal jste hodně známých? Třeba vítězný gól ve finále proti Košicím jste dával Alexandru Hylákovi, se kterým jste hrál v Brně.
Pár kluků jsem samozřejmě znal, ať už z dřívějšího společného působení nebo jako soupeře. Někoho jsem znal jen podle jména, protože jako hokejista sledujete i zahraniční ligy. K těm jsem si pak přiřadil obličeje.
Asi si hodně pochvalujete, že jste se před dvěma roky rozhodl vrátit k hokeji...
Samozřejmě jsem rád. Byl jsem odhodlaný dělat jinou práci, ale v kanceláři mě to nenaplňovalo. A když jsem po třech měsících viděl kluky, jak jsou na ledě, tak mi to nedalo. Libor (majitel Komety Zábranský) to chápal, protože věděl, jaké pro něj bylo, když kvůli zdraví nemohl hrát. Když byla ta možnost, rozhodl jsem se pokračovat. Jsem pořád zdravý a cítím se dobře, takže věřím, že jsem ještě neřekl poslední slovo. Teď čekám, jak se to se mnou dál vyvrbí.
