Během své kariéry se však setkal i s řadou věcí, kvůli kterým málem ztratil chuť dál profesionálně hrát. „Dokonce se mi stalo, že mi vyhrožovala mafie, že se může něco stát mé přítelkyni, protože jsem odmítal spolupracovat,“ vzpomínal na zkušenosti ze slovenského Popradu.
O tom, ale třeba i o výchově mladých hokejistů se dlouholetý extraligový brankář rozpovídal v rozsáhlém rozhovoru pro iDNES.cz
Vzpomenete si na svoje hokejové začátky, kdo měl na vaši kariéru největší vliv?
K hokeji mě přivedl můj děda Jordanis Karagavrilidis. Pracoval jako kustod pro litvínovské hokejisty a fotbalisty a staral se i o údržbu stadionu skoro padesát let. Byl to úžasný člověk a navždy mi zůstal vzorem. Všem hráčům říkal „moje koně“. Jak ho i ostatní lidé měli rádi, mi ale pořádně došlo až na jeho oslavě 80. narozenin, když se sjeli bývalí sportovci z republiky a stáli v dlouhé frontě, aby mu popřáli a zazpívali. Vzpomínám si, že panu Hlinkovi s panem Beránkem to šlo asi nejlépe.
Od začátku jste chtěl být brankářem?
Gólmanem jsem chtěl být, protože se mi moc líbilo, jak po vítězném zápase všichni hráči brankáře plácali a objímali. Tenkrát lapal výborně pan Králík, a tak mi děda začal říkat „Králik“ a ta přezdívka už mi v rodině zůstala. On byl původně z Řecka, a tak si češtinu často upravoval po svém.
Při výluce NHL v sezoně 2004/2005 byla liga plná hvězd a vy paradoxně prožil asi nejvydařenější rok: patřil jste k nejlepším brankářům ligy. Proč myslíte, že se vám na to nikdy nepodařilo navázat?
Já se vrátil domů do Litvínova sezonu předtím a s Michalem Maříkem jsme to odchytali společně. Sezonu výluky už jsem ale chytal celou. Tenkrát mě hlavně potěšilo, že se dá hrát proti úplně každému. V té sezoně jsme byli parta, která v čele s Růčou (Martin Ručinský) držela pohromadě. Byla velká škoda, že se nám na konci zranil. Druhou sezonu přišel nový trenér a podle mého názoru chyběla parta, ale samozřejmě to byla jen moje velká chyba, že jsem se nechal několika jednotlivci rozhodit. Ve Zlíně si to zase všechno sedlo. Trenér Bokroš mi nabídl další smlouvu na tři roky, ale já šel za lepšími podmínkami do Minsku. Tam jsem se bohužel zranil, a když jsem se pak do extraligy vrátil, byla to role dvojky.
Člověk musí mít rád sám sebe
V jednom rozhovoru z minulosti jste uvedl: „Dneska vím, že kdybych měl tenkrát silnější hlavu, mohl bych to dotáhnout dál“. Jak jste to myslel?
Hlava je pro každého sportovce nejmíň padesát procent výkonu. U hokejového gólmana to bude určitě mnohem víc. Můžeš trénovat od rána do večera, ale když nemáš sebevědomí a pohodu v hlavě, chytneš akorát rýmu. Já jsem o svoje sebevědomí přišel někdy v dětství a jedinou cestou, jak ho částečně získat, byly rituály. Celou kariéru jsem se snažil zlepšovat nejen na ledě, ale i mimo něj, a tak jsem hledal i další cesty. Obdivoval jsem hráče typu Marka Pince, z kterých sebevědomí vyzařovalo. Snažil jsem se pochopit jejich „tajemství“ a naučit se ho. Přečetl jsem nějaké knížky o psychologii a zkusil pár technik.
„Pochopil jsem, že sebevědomí je vlastně sebeláska a že nejde nikoho kopírovat, ale o to být sám sebou. Učil jsem se postupně odpustit a mít sám sebe rád.“ |
Pomohlo to?
Trvalo to dlouho, ale nakonec mi přece jen došlo, že sebevědomí je vlastně sebeláska a že nejde o to někoho kopírovat, ale o to být znovu sám sebou. Učil jsem se postupně odpustit a mít sám sebe rád a s tím se automaticky vrací i zdravé sebevědomí. Samozřejmě tím nemyslím to egoistické. I když i to dokáže být pro sportovce paradoxně hodně prospěšné. Pokud má hráč v sobě to, o čem jsem mluvil, neovlivní jeho výkon spoluhráč nebo lidi, kteří ho pomlouvají, nerozhodí ho ani trenér, který ho zrovna nemusí. Já ale bohužel dřív dokázal podávat své nejlepší výkony, jen když byla v týmu dobrá parta a trenér, který mi věřil. Pak bych dal všechno, jen abych to klukům a trenérovi vrátil. V opačném případě jsem byl ale poloviční, což byl samozřejmě velký handicap. Nechtěl bych ale, aby mě někdo pochopil špatně. Nikomu nic nevyčítám. Svoji rodinu miluju a díky lidem, kteří se ke mně chovali občas negativně, jsem se dokázal posunout. Byli to výborní učitelé do života. A tak i díky nim už rituály dlouho nepotřebuju.
Dokázal jste se z toho tedy poučit?
Věřím, že jo. Mam ale jiný důvod, proč bych se chtěl o svou zkušenost podělit. Začal jsem trénovat malé brankáře a u některých z nich jsem poznal ten samý problém. Je to na nich vidět, ale jejich trenéři to většinou neřeší a dokonce jsem potkal i takové trenéry, kteří se jim před ostatními vysmívají. Byl bych moc rad, kdyby se nad tím někteří rodiče a trenéři zamysleli. Často to totiž ani nemusí myslet špatně. Jsou na děti tvrdí, protože oni vyrůstali stejně. Většinou jsou tihle lidé tvrdí i sami na sebe. Já si ale myslím, že může být tvrdý rodič, zároveň se ale nesmí bát ukázat svoji lásku, aby to dítě prostě cítilo, že za ním pořád stojí. To je strašně důležité. Věřím, že podobně by to mělo být i u trenérů. Samozřejmě je to hokej a tak by měl trenér umět přitvrdit. U opravdové autority jsem ale zároveň vždycky cítil, že za celým svým týmem stojí. Třeba jako v Litvínově pan Vopat starší. Ten mě nejdřív seřval a pak mi říkal: „Dokud na tebe řvu, tak je to dobré, protože mi na tobě záleží.“ To pro mě bylo vždycky moc důležité.
Kamil Jarina s malými fanoušky Sydney Bears.
Chytal jste v Anglii, Bělorusku a Austrálii, jak na tahle působení vzpomínáte?
Minsk bylo klasické Rusko. Hodně kluků tam pije vodku jako vodu. Přitom byla hrozně silná. Já ji zkusil jednou. Když jsme se vraceli z turnaje vlakem z Petrohradu. Vedení nám řeklo, že jestli budeme pít, tak si pořádně zabruslíme, hned jak ve tři ráno dorazíme. Dopadlo to tak, že jsme se všichni včetně vedení ožrali. Já se pak probral, byl jsem mimo a bylo mi blbě, běhal jsem po vlaku sem a tam a nemohl otevřít žádný záchod, protože jsme zrovna stáli ve městě. Teprve až když jsem si ulevil, došlo mi, že tam běhám po vlaku úplně nahatý. Naštěstí všichni spali. Jen náš kapitán Antoněnko mi druhý den řekl, že toho vypil moc a pak se mu o mně zdál divný sen. (směje se) Noční kroužení na ledě nás pak samozřejmě neminulo.
Co Anglie a Austrálie? Tam si moc českých hokejistů asi nezahraje.
V Anglii i Austrálii mě překvapilo, že úroveň ligy byla vcelku dobrá. Je to ale dané hlavně tím, že dneska hrají cizinci úplně všude. Největším překvapením byli ale fanoušci, protože vždy stáli za týmem. Po každém zápase dokonce vytleskali soupeře, kteří objeli kolečko, všem zamávali. Úplně stejné je to ale i tady v Austrálii. Přijde mi, že v tom jsou tyhle země daleko vyspělejší. Pamatuju si třeba, jak nás jako mladé kluky učili nesnášet Spartu. Naštěstí jsem byl ale později součástí i tohoto týmu a potkal tam dobrou partu, a tak jsem se při vzpomínce na to zastyděl i zasmál zároveň. Teď mě napadá, že stejné pocity jsem měl i při tom parádním tažení Litvínova za titulem. Samozřejmě jsem fandil a měl velkou radost, zároveň mě ale vůbec nebavilo poslouchat tolik nadávek na soupeře i dokonce na trenéra Kýhose, na kterého někteří lidé řvali sprostě, jako blázni. To nechápu. Kolik velkých zápasů v Litvínově odehrál. Věřím ale, že se to i v Čechách zlepší a budeme dětem na zimáku lepším příkladem.
Chtěl byste se v Austrálii usadit?
Austrálie je země s krásnou přírodou, která má zatím ještě spoustu nerostného bohatství, levnou pracovní sílu i bohaté investory z Asie, ale taky spoustu místních lidí, kteří se vším moc hýří. Teď nemluvím o původních obyvatelích, ty už ani ve městě nepotkáte. Spotřební svět není pro ně a i mně to přijde trochu moc, takže jsem nikdy nepřemýšlel, že bych v Sydney zůstal. Ale je fakt, že v nějakém malém městě u pláže by asi bylo pěkně.
S profesionální kariérou je tedy definitivní konec?
Měl jsem nabídku z AIHL na další sezonu, ale rozhodl jsem se skončit a začít se věnovat pořádně jiným aktivitám. Doma mám už něco rozpracované. Doufám, že mě a moji rodinu budou živit do budoucna. Hokej mě pořád baví, musím ale myslet i na budoucnost. Možná je lepší pamatovat si, že mě to v posledních zápasech bavilo a lepilo, než že jsem se tam jen plácal. V Londýně, Sydney i v Litvínově jsem trénoval malé brankáře a čaplo mě to, takže se na led občas dostanu, i kdybych to měl dělat jen pro radost.
Co vám nejvíc imponuje na cestování, jaká je vaše nejoblíbenější destinace, kde jste byl?
Na cestování mě nejvíc baví poznávání rozmanitosti přírody a potkávání „cizích“ lidí, kteří se na člověka usmějí, pozdraví nebo se zastaví a popovídají si se mnou, i když po mně nic nechtějí. Možná jen kromě mého příběhu. To se nikdy neomrzí. Díky hokeji jsem procestoval Evropu, Austrálii a vlastně jsem se klouzal chvíli i v Americe, ale prošmejdil jsem toho dost i bez něj. Přesto jsou mojí nejoblíbenější destinací Krušné hory. Jsou moc pěkné a mám tam svou rodinu, přátele.
Je těžké takhle na dálku udržovat kontakty s bývalými spoluhráči a kamarády?
Jsem z Litvínova a z tamních bývalých spoluhráčů jsme si nejvíc sedli s Vlastou Kroupou a Michalem Trávníčkem. Mám taky štěstí, že z našeho žákovského týmu, s kterým jsme společně hráli až do juniorů, jsme zůstali výborná parta sedmi kamarádů, kteří se občas sejdou v hospodě, občas na golfu a byli jsme dokonce i na raftu. Čím jsem starší, tím víc si toho vážím, že se nám tohle povedlo. Mám doma ale i další výborné kamarády.
V Chomutově jste strávil největší část kariéry. Stále se cítíte s klubem spjatý?
Na Chomutov nedám dopustit, prostě to tam je. Zrovna letos se hrála exhibice vyčichlých hvězd, tak jsem se dostal do nominace. Po zápase zase kluci utužovali tu starou partu až do rána a volali mi do Sydney, kde jsem, že chybím. Jinak samozřejmě dneska přeju každému týmu, v kterém jsem byl.
Málem jsem ztratil chuť pokračovat
Uvedl jste, že jste se v hokeji setkal s věcmi, kvůli kterým jste téměř ztratil chuť hrát. O co šlo?
První, co musím říct, je, že opravdu nevím, jak je to dnes. Už pár sezon doma nejsem. Tyhle věci se dříve zpravidla děly ve vyřazovacích bojích o sestup, nebo postup do extraligy. Šlo fakt o hodně, a tak pupkáči z VIP začali být aktivní a dokázali mi hokej hodně otrávit. Na Slovensku se mi dokonce stalo, že mi vyhrožovala mafie, že se může stát něco moji přítelkyni, protože jsem odmítal spolupracovat. V Popradu se mi moc líbilo a trenér Hossa mě tam chtěl udržet, ale další sezonu jsem kvůli tomu radši odešel do Plzně.
„Šlo o hodně, a tak pupkáči z VIP začali být aktivní a dokázali mi hokej hodně otrávit. Na Slovensku se mi dokonce stalo, že mi vyhrožovala mafie, že se něco může stát mojí přítelkyni, protože jsem odmítal spolupracovat.“ |
Stalo se vám tohle i Čechách?
Naštěstí nikdy. Taky mě jednou pobavilo, když jsem dostal nabídku z jednoho týmu extraligy a bylo mi řečeno, že o mě mají zájem jako o dobrého gólmana, ale zároveň i proto, že ví, že neprodávám zápasy. Dřív jsem tyhle věci prožíval, ale protože jsem chtěl vždycky to nejlepší pro tým, musel jsem se snažit to hodit rychle za hlavu a soustředit se jen na svůj výkon. Teď už to ale neřeším, jsem jen rád, že se můžu všem bývalým spoluhráčům podívat do očí.
Vaše kariéra měla různé milníky. Jak byste zhodnotil vašich dvacet let v profesionálním hokeji?
Spousta zážitku z české ligy i zahraničí. Jsem za ně vděčný, určitě mi pomohly. Hokej jsem nikdy nebral jako práci, ale jako velký koníček, který jsem mohl dělat profesionálně tak dlouho, ale pomohl mi i připravit se na to, co přijde po něm. V hokeji to totiž funguje úplně stejně jako v životě, a tak dobrá parta byla nejvíc.
Myslíte, že vám cestování změnilo životní hodnoty?
To nevím. Podle mě jsou morální hodnoty jen odrazem toho, jak moc nebo málo dokáže mít člověk srdce otevřené. Opět to vztáhnu na ty nejmenší. Když se podíváte na děti, které ještě nebyly raněny a neuzavřely se různě hluboko do sebe, tak vidíte, že nemusí vůbec někde cestovat, aby měly ty nejúžasnější morální hodnoty a vlastnosti. Vidíme to v každém jejich úsměvu. S tím se každý narodí, bohužel později z různých důvodů o to často přicházíme a později se zas ten vnitřní klid snažíme v životě najít. To je můj názor a zkušenost. Sám jsem si musel pořádně sednout na zadek, abych to našel. Hokej mi dal strašně moc. Rád bych mu to nějak vrátil a nenapadá mě nic lepšího, než se podělit o své zkušenosti s malými hokejisty. Jak na ledě, tak takhle mimo něj.
Jen do toho.
Vím, že jsem nikdy nebyl žádná hvězda, ale mám pár věcí, které věřím, že by mohly pomoci malým hokejistům. Každý den je co zlepšovat, ale člověk to musí dělat s velkou chutí. Vše dělat naplno. Ne kvůli uznání od rodičů nebo ostatních lidí. Pro sebe, aby si obstál jen sám před sebou. Nebrat od nikoho nadávky, pomluvy, ale ani velkou chválu moc osobně. Přát soupeři dobrou hru, teprve až pak si můžeš utkání opravdu naplno užít. Každému bych přál, ať se to podaří.
