„Velmi úsměvné, nic pravdivého. Jen výstřel do tmy, kterého se pak spousta medií chytla, i u nás. Kdyby to tak bylo, všichni skvělí cizinci, kteří ve Švýcarsku hrají, by okamžitě rušili smlouvy a chtěli nové,“ říká devětadvacetiletý Kubalík.
Po minulé sezoně nyní tráví čas doma v Plzni, ve středu ho můžete vidět v nedalekých Dobřanech při charitativním fotbalovém utkání.
Ta zpráva ale ve vašem okolí asi způsobila velké pozdvižení.
Měl jsem spoustu zpráv, telefonátů, narážek. Ale moji blízcí dobře vědí, že je to úsměvné. Kdybych řešil peníze, mohl jsem zůstat v Ambri a podepíši tam na pět let (klub údajně za novou pětiletou smlouvu nabídl Kubalíkovi necelé dva miliony švýcarských franků, tedy zhruba 53 milionů korun). Do Zugu jdu proto, že toužím po úspěchu.
Nový klub, ve smlouvě klauzule o NHL. Kubalík si zahraje s Kovářem a Voženílkem |
Nabízely se i jiné varianty?
Bylo jich víc, řešili jsme hlavně Švýcarsko. Chtěl jsem jít do týmu, který to myslí vážně s úspěchem. A tyhle kluby se také ozvaly. Pak jsem vybíral i podle herního stylu, konexí. V Zugu je Honza Kovář, spolu jsme toho něco odehráli. On byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl takto. Na Zug jsem navíc neslyšel jediné špatné slovo. Těším se, bude to nová kapitola, něco nového. První kontakt proběhl někdy v polovině sezony, ale řešil jsem to naplno až po jejím konci, s čistou hlavou.
Hodně pro vás znamená, že v Zugu působí právě Jan Kovář?
Mám tam velkého kamaráda, navíc kapitána týmu, hodně se to točí okolo něj. Vím, do čeho jdu, to je velké plus. Za posledních pět let vyhráli dvakrát titul, letos ale vypadli už ve čtvrtfinále a okamžitě to vedení začalo řešit. To se mi pohledem zvenčí líbí, hned reagují a rychle se chtějí vrátit zpět na vrchol.
Nicméně ve smlouvě máte klauzuli, že pokud se ozve klub z NHL, jste volný.
Klauzule tam je, ale není na moc dlouho, teď si nejsem ani přesně jistý, do kdy trvá. Nějaká varianta existuje, ale že bych se na to nějak upínal, to zase ne. Připravuji se na sezonu v Zugu, chtěl jsem mít jasno dopředu, jak to v Evropě budu mít. Když něco z Ameriky přijde, tak přijde. Když ne, nevadí. Důležité je, že jsem si mohl zvolit variantu, která je dobrá pro mě i pro rodinu.
Touhu vrátit se do NHL, kde jste za Chicago, Detroit a Ottawu odehrál 366 utkání, v sobě pořád máte velkou?
Samozřejmě, je to NHL. Nejvíc, co hokejista může chtít. Ale vím, že mám nějaký věk a nechtěl bych už asi jít do nějakého dvoucestného kontraktu, někde bojovat o místo. Jsem teď nastavený tak, že když mi někdo věří a nějakou šanci by pro mě měl, půjdu do toho. Nešel bych na nějaký try out, proto jsem podepsal Zugu, abych měl jistotu. Kdyby něco přišlo, musí to dávat hlavu a patu. Ovšem těch mladých, talentovaných kluků, kteří v NHL jsou, je spousta, konkurence obrovská. Neříkám, že bych se toho bál, ale kluby si hráče vychovávají a připravují si je do budoucna. Spousta z nich, kterým je teď dvacet, udělá během deseti let větší pokrok, než jsem zvládl já. Budu chápat, když žádná šance nepřijde.
V Ambri-Piottě, kde jste působil už v letech 2017-19, jste v minulém ročníku nasbíral 52 bodů za 30 gólů a 22 asistencí. Ale vypadli jste hned v předkole s Klotenem. Jak sezonu hodnotíte?
První měsíc pro mě nebyl úplně jednoduchý, ať člověk chce nebo nechce, v hlavě jsem pořád měl Ameriku. Ale pak to ze mě spadlo a začal jsem hrát lépe. Sezona rychle nabrala hezkých obrátek, cítil jsem se v Ambri stejně jako ty roky předtím. Hokej jsem si užíval jako dlouho ne. Bylo to fajn, měl jsem důvěru trenérů i hráčů a myslím, že jsem ji také splácel. Mrzí mě, že jsme to předkolo nezvládli. Poslední zápas v Klotenu jsme byli za mě jasně lepší, rozhodl to takový blbý gól. Ale tak to v hokeji bývá. Vedení bylo spokojené, že jsme se dostali takhle daleko, jenže já si myslím, že čtvrtfinále jsme hrát měli.
Když jste pak sledoval mistrovství světa, nemrzelo vás, že tam nejste?
Rozhodl jsem se letos jinak. Nechtěl jsem riskovat nějaké zranění, posledních pět let bylo hodně náročných, loni jsem neměl prakticky žádné léto. Nestihl jsem toho tolik odtrénovat, což jsem během sezony také cítil. A pokud se mám připravit na to, že teoreticky ještě může přijít nabídka z Ameriky, chtěl jsem tomu letos obětovat všechno. Proto jsem se trenérům včas omluvil. Vždy, když to šlo, jsem přijel a rád reprezentoval, poprvé to udělal jinak. Ta pozice nebyla příjemná, člověk by chtěl být na ledě, ale věděl jsem, proč to dělám.
Mačkal jste kromě Čechů na turnaji palce i Švýcarům? Spoustu hráčů dobře znáte.
Když ne my, přál jsem zlato jim. Hlavně kvůli Ambühlovi, ukončit kariéru titulem mistra světa by pro něj bylo něco neskutečného. Kdo jiný než on by si to zasloužil, zlatá tečka by byla krásná.
Dominik Kubalík odpovídá na otázky během benefičního utkání hvězd na fotbalovém stadionu v Dobřanech.
Asi není náhoda, že Švýcaři byli podruhé v řadě ve finále, loni v Praze proti Čechům, letos ve Stockholmu s Američany. Ukazuje to i na kvalitu jejich ligy?
Mají spoustu dobrých hráčů i v Americe. Když to řeknu s nadsázkou, vypadne jeden tým, což je v jejich případě New Jersey, a přijedou jim čtyři skvělí, rozdíloví hráči, kteří týmu hodně pomohou. Ale zároveň je znát i vysoká kvalita švýcarské soutěže. Ti kluci hrají dlouho pospolu, třeba Malgin a Andrighetto hrají první lajnu v Zurichu i v nároďáku. Znovu se ukázalo, že se s nimi pořád musí počítat. Nebyl to jen výstřel do tmy, vždyť Švédové to doma neudělali ani se spoustou hráčů z NHL. Švýcaři měli možná snazší cestu ve čtvrtfinále s Rakušany, ale to si zajistili výhrou ve skupině. O tom čtvrtfinále je.
Zpátky domů. Fanoušci Plzně, která vás vychovala, by vás rádi ještě viděli hrát doma. Existuje tahle možnost?
Samozřejmě, ta varianta tu vždycky bude. V Plzni bych si ještě jednou rád zahrál, tím se netajím. Ale kdy se tak stane, to je zatím ve hvězdách. Mám na dva roky smlouvu ve Švýcarsku, uvidíme, zda to splní očekávání. Mým cílem pro příští sezonu je dostat se s Zugem v play off co nejdál.
