Že chce pro svou zahradu to nejlepší, to bylo majiteli naprosto jasné. A stejně jako vybral Marek Rosa jako správný vizionář pro kanceláře svých dvou firem (jedna se věnuje AI technologiím a druhá vývoji počítačových her) stavbu, která už něco pamatuje. Ač ho přátelé od nápadu koupit roky opuštěnou ruinu zrazovali – podobně jasnou měl i představu, v čem chce u moderně, ale citlivě zrekonstruované oranžérie žít venku.
Je totiž přesvědčen, že člověka formuje prostředí, v němž se pohybuje. A věří, že pokud je to prostředí kultivované a krásné, bude se mu chtít vyrovnat. V tom, co sám vytváří. „Myslím si, že prostředí v němž se pohybujeme, pozvedává náš standard. Když budu v prostředí vypadajícím třeba jako smetiště, potom budeme mít i od sebe nízká očekávání, ať už děláme hry nebo něco jiného. Ale když se tady podíváte okolo, ta budova i ta zahrada jsou na tak vysoké úrovni, že člověka ani nenapadne z něčeho slevit,“ vysvětluje svůj pohled na věc. Když od něj toto slyšíte, je jasné, proč si dal tolik záležet na výběru místa, kde dnes pracují jeho lidé.
Firemní zahrada, kde se obědvá, odpočívá i pracuje |
Ale zdaleka nejde jen o výkon, jde i o pocity a zážitky. „Jsem fakt šťastná, že Marek měl tu odvahu jít do toho tímto způsobem a investovat do toho, protože ekonomický důvod k tomu nebyl. Pořídit běžný office by vyšlo rozhodně levněji. Jenže – víte, jak vypadají moderní kanceláře?“ uzavřela řečnickou otázkou téma jeho partnerka a kolegyně Olga.
Každopádně podstatné podle Marka Rosy je, že se na této zahradě prostě cítíte dobře, i když pracujete. „To je druhá věc – že je to velmi příjemné, když tu například večer někdy sedíme na osvětlené zahradě, pod sebou Prahu... Je to, jako kdybychom si nějaký kousek Itálie přenesli sem do Prahy. Vlastně má člověk pocit, jako by byl permanentně na dovolené,“ dodává Marek Rosa s úsměvem, pod nohama vyhřívanou antickou mozaiku, která spolu s kovovými altány s Oranžérií pěkně ladí.
Zahrada, v níž se spojil barokní duch s AI a moderními technologiemi |
V tomto měl tedy jasno dopředu, ač si to Olga – na níž pak ležela tíha produkce celého projektu – při pohledu na neutěšeně vypadající pozemek při dobíhající rekonstrukci Oranžérie neuměla moc představit. Nicméně když dostali tip od svého stavebního dozoru na krajinářské architekty Kamilu a Přemysla Krejčiříkovi – tvůrce takových skvostů, jako je například zahrada vily Tugendhat či zahrada hospitálu Kuks – bylo rozhodnuto. Což potvrdila hned první schůzka, po níž bylo jasné, že v tomto případě si klient a architekt rozhodně budou rozumět.
Ideální je, když vize klienta a architekta souzní
„První setkání probíhalo tak, že nám klient dával najevo, jak jsou jeho láskou staré časy. Staré domy, historická místa v Itálii, starý Řím. Takže všechno to, co máme rádi i my. Proč to nespojit s barokní oranžérií, vždyť baroko také nějakým způsobem navazovalo na klasické principy antické architektury. Tak jsme hned měli velkou radost, že jsme někoho takového potkali,“ vzpomíná Kamila Krejčiříková, že tato spolupráce byla vynikající a pro všechny zúčastněné velmi příjemná vlastně úplně od začátku.
Takové bylo i setkání, kdy manželé Krejčiříkovi dorazili na Kajetánku na domluvené natáčení – jejich neskrývaná radost z toho, jak už se zahrada po třech letech od realizace pěkně zapojila a žije si vlastním životem, byla velmi autentická. Od dokončení realizace – kterou měla v roce 2022 na starosti firma Zahradnické úpravy s. r. o. včetně výroby a instalace obou mozaik, originálních kovových prvků či treláží – ji totiž takto povyrostlou, v letní sezoně a v plném květu, viděli od jejího založení poprvé.
Vlevo Oranžérie před rekonstrukcí (v roce 2012), vpravo v létě 2025. Po rekonstrukci a se zahradou.
Při prvním setkání s ní – někdy během covidu – to přitom byl jen prořídlý zanedbaný sad, pár starých stromů, několik lehce živořících nových, trávník a nic víc. „Náš záměr byl propojit místního genia loci barokní oranžérie a osobnosti majitelů, kteří měli velmi vyhraněné představy o tom, v čem chtějí žít. Byť úplně nevěděli, jakou by to mělo mít formu. Tak jsme to společně hledali a ladili,“ vysvětluje krajinářská architektka, v jakém duchu se neslo zadání, na jehož základě zahrada vznikla.
Masivní dubové treláže na zdech Oranžérie, které mají za úkol propojit živou zelenou kulisu s touto barokní stavbou již utěšeně zarůstají břečťanem i pnoucími hortenziemi, zeleni v nádobách – inspirované opět Itálií – se také daří, úmyslně širší spáry mezi dlaždicemi před domem krásně zarůstají mateřídouškou, sem tam se na zápraží přesévá i verbena, velkoryse pojatý trvalkový záhon v zahradě bohatě kvete po celou sezonu. Funguje to.
Kdykoliv je kam si sednout na oběd, s kávou, ale i s počítačem. Zásuvky jsou přímo v altánu.
Jak říká Kamila Krejčiříková: „Spolupráce mezi architektem a klientem možná není úplně o psychologii, ale o schopnosti naslouchat. Vnímat, co je pro ty lidi důležité, někdy číst mezi řádky... Všímat si, co je rozsvítí, z čeho mají radost. Možná i takových detailů, jaké mají rádi materiály, jestli mají rádi nějaké barvy, nebo je naopak některé popuzují. Jsou různé momenty, které musíme brát v úvahu. A tady jsme byli hodně naladěni na stejnou notu.“
Pokochejte se na videu a ve fotogalerii, jaké to je, když to klientům a architektům ladí. V popiscích najdete další detaily vzniku zahrady, dokonce i snímky původního stavu objektu a pozemku z doby víc než před deseti lety. Dozvíte se, proč jsou na ní dvě unikátní kopie antické mozaiky – obě vyhřívané či jak se lze bezbariérově dostat od brány k Oranžérii.
Protože nejen na to krajinářští architekti Krejčiříkovi mysleli a klient realizaci dotáhl do detailu. Navíc Markovi i Olze dělá vyloženě radost, když mohou firemní zahradu sdílet s dalšími lidmi, takže tu často bývají kolegové ze zahraničí nebo zaměstnanci s rodinami.
