Staráte se o dvě stovky včelstev rozmístěných v jednadvaceti včelnicích, tedy místech určených pro úly. Máte je v nejrůznějších, mnohdy těžko dostupných koutech Posázaví, jižních Čech či kutnohorských lesů. Sám říkáte, že to není moc, ale má to svůj důvod…
Ten důvod je takový, že chceme našim včelám dát co možná nejpřirozenější a nejpestřejší prostor pro jejich život. A samozřejmě zajistit tu nejlepší možnou péči a taky minimalizovat rizika jejich onemocnění. Lidé si třeba myslí, že barevné úly pomáhají včelám v orientaci. Včely ale nemají tak dobrý zrak, aby se mohly barvami úlů řídit. Navíc leckdy nalétají několik kilometrů a jsou jednoduše unavené, obtěžkané nektarem, jsou rády, když můžou spočinout na nejbližším možném místě.
Takže když se s nektarem vracejí do úlu, častokrát prostě zalétnou do toho, který mají nejblíž. Poznáme to podle toho, že když máme někde větší počet úlů v řadě, v krajních bývá několikrát více medu než v těch včelám vzdálenějších. Zalétavost včel, tedy to, že s nektarem či pylem doletí do jiného úlu, než ve kterém jsou doma, je tedy poměrně vysoká. A čím častěji včely „netrefí“, tím více se zvyšuje pravděpodobnost nákazy nějakou nemocí, která může být osudnou pro celé včelstvo. Proto naše úly stavíme co nejdál od sebe, místo čtyř úlů dáme na stojan třeba jen dva tři, aby včely trefily domů lépe a aby jejich snůška byla co nejefektivnější.
Dokud žily divoce v dutinách stromů, byly odolnější a s různými chorobami si poradily samy.
