Majitelé dvou rodinných domů se společnou zahradou vyřešili problém nedostatečného soukromí v nově vznikající zástavbě rodinných domů na okraji města velice originálním a neobvyklým způsobem. Začali tím, že ze všeho nejdříve navršili po obvodu svého nově zakoupeného pozemku důkladný val.
Moje zahrada, moje soukromí
Na oba pozemky bylo potřeba navozit na 500 tatrovek zeminy a vznikající val ještě zpevnit a olemovat důkladnou palisádou ze starých železničních pražců. Díky tomu se společná rozlehlá zahrada na již tak poměrně svažitém pozemku ještě vyzdvihla do výšky a uzavřela pohledům zvenčí.
To byl také hlavní cíl této technicky náročné a finančně nákladné operace. „Od samého začátku totiž bylo nad slunce jasné, že na okolních parcelách vyrostou dříve či později nové domy, které zastíní výhled do krajiny na všechny strany. Naše zahrada na valech nám umožňuje uchovat si je i pro časy příští,“ vysvětlují hlavní důvod náročné operace majítelé.
Kameny jako ústřední motiv
Postupně vybudovaná zahrada dnes představuje sama o sobě originální dílo zahradní architektury, kde hrají významnou úlohu kameny. Po diskuzích se svými klienty učinil architekt Aleš Müller jejím ústředním tématem suchou řeku z gigantických žulových balvanů, která pozemek nenásilně dělí na dvě volně propojené části.
Svah nad koupacím jezírkem zpevňují tzv. gabiony. Futuristicky vyhlížející betonová podesta je navržená tak, jako by se vznášela nad hladinou - funguje jako pláž.
Zahradní jezírko je dostatečně rozlehlé, rozdělené do několika různě hlubokých zón, takže je možné se v něm i pohodlně vykoupat.
Koneckonců je to dvojzahrada určená pro dvě rodiny. Nechybí v ní ani dostatečně rozlehlé jezírko, rozdělené do několika různě hlubokých zón, takže je možné se v něm pohodlně vykoupat. Přiléhá k němu betonová podesta, jakoby plující na hladině, která funguje jako malá pláž. Dobře k nim zapadá i masivní opěrná zeď z kamenů spoutaných ocelovým pletivem, tedy tzv. gabionů.
Přijatelný kompromis se dá najít
Představy majitelů a architekta se nejčastěji střetávaly v bodech, kdy se estetická stránka věci prala s účelností. Spoustu vrásek všem zúčastněným například přidělala otázka řešení schodiště propojující jeden z domů se spodní zahradou. Přijatelný kompromis nakonec získal podobu minimalisticky strohého betonového monolitu.
Zajímavou podobu dostala i užitková část zahrady s několika ovocnými stromy a netradičně řešenými, hrazenými zeleninovými záhony na svažitém valu na samém konci parcely.
Monumentální sloni z keramiky
Mít v zahradě sochu není nic neobvyklého. Majitele ale napadlo posadit do pečlivě udržovaného trávníku porcelánové balvany. Celého díla se ujal keramik Aleš Werner, který se musel metodou pokusů a omylů postupně prokousat k poznání jak na to. Jeden ze zmiňovaných porcelánových mamutů dokonce měří více než půldruhého metru a váží rovných osm metráků.
Co se bude s keramickými plastikami dít při nakládání na vůz a usazování jeřábem do terénu? Co s nimi následně provede svěží vítr z nedalekých Brdských vrchů? Na podobné otázky si netroufal odpovědět nejen Aleš Werner, ale ani kterýkoli z oslovených expertů. Zato všichni od samého začátku tušili, že půjde o technologické i finanční martýrium.
Autor keramických objektů i dnes nekompromisně konstatuje, že jde o technologický nesmysl. Naštěstí už se jeho bělostné porcelánové balvany staly součástí této podivuhodné privátní oázy a bez nadsázky je lze označit za jeden z nejoriginálnějších prvků v oblasti zahradních dekorací a doplňků.
Další informace a fotografie nejen k této zajímavé zahradě vzniklé na valech najdete v listopadovém čísle časopisu Knihovnička ZAHRADA, který přináší reportáže z českých a moravských zahrad.
