Když se řekne toxoplazmóza, téměř každému se vybaví, že jde o nemoc, co můžeme chytit od koček, a že těhotné přitom mohou i potratit. To je obvyklé povědomí vedoucí k tomu, že těhotné mladé ženy se okamžitě zbavují kočičího mazlíčka, který s nimi sdílel domácnost často i několik let. Což je zbytečné, v takovém případě jim nic nehrozí.
"Přímo od kočky se nenakazíte, od dospělé už vůbec ne," vysvětluje profesor Jaroslav Flegr z Přírodovědecké fakulty UK, který se výzkumu parazita Toxopasma gondii věnuje už dvacet let a sám má doma jak dvě kočky, tak děti. Bez koček by bylo podle profesora Flegra na světě smutno, sám je považuje za nejlepší přátele člověka.
Říká, že stačí nebýt čuně a od vašich kočičích miláčků vám nic nehrozí. Dobře ví, že parazit se sice pohlavně rozmnožuje výhradně v trávicím ústrojí kočky, ale kočky samotné nepředstavují pro člověka významnější zdroj nákazy.
Pokud kočka nechodí ven a nežere syrové maso, toxoplazmóza jí nehrozí: nikdy se nemůže nakazit, protože s možnými zdroji infekce nepřijde do kontaktu. "Pokud chodí ven a občas slupne nějakou tu myš, i tak produkuje cysty parazita obvykle jen jednou za život, a to pouze přechodně," uklidňuje Flegr.
Zdroje infekce- Cysty Toxoplasma gondii, kterými se člověk může nakazit, vylučuje kočka s trusem jen jednou či dvakrát za život v průběhu zhruba 10 dní, a to jenom jako kotě. Aby byly cysty infekční, musí být nějakou dobu na vzduchu. Nakazit se tedy můžete, jen když kočičí záchod neuklízíte. Když ho pravidelně čistíte, nenakazíte se. |
Donedávna si i vědci a lékaři mysleli, že nákaza toxoplazmou znamená akutní nebezpečí jen pro těhotné. To stále platí: pokud žena toxoplazmu nemá a nakazí se až po otěhotnění, hrozí poškození plodu, případně potrat. Pokud se ale nakazila už před otěhotněním, dítěti nic nehrozí, na plod se parazit nepřenese.
Má váš život ve svých rukou toxoplazma?
Jinak podle profesora Flegra platí, že toxoplazma může dost podstatně ovlivnit život kohokoliv. Akutně se nákaza většinou projeví jako chřipka nebo jiné běžné virové či bakteriální onemocnění a rychle odezní.
Jenže kdo se jednou nakazí, má v sobě toxoplazmu už napořád, lék neexistuje. A poslední výzkumy ukázaly, že toxoplazma si umí svého hostitele pěkně "vychovat".
Toxoplazma nerozlišuje, jestli se dostala do těla hlodavce, hospodářského zvířete nebo člověka. Propracuje se až do mozku a dělá všechno proto, aby si "svoji myš" naprogramovala jako co nejsnáze ulovitelnou: zpomalí její reakce, ale přitom zrychlí její pohyb, aby byla pro kočku atraktivnější kořistí.
Dokonce zařídí, aby myš přitahoval pach kočičí moči a ruší tak její vrozený strach z predátora. Chce se totiž za každou cenu dostat do těla kočky, kde jedině se může pohlavně rozmnožit.
A už na začátku devadesátých let přišel profesor Flegr během svých výzkumů (na studentech fakulty i na sobě) s přelomovým zjištěním, že úplně stejně si toxoplazma umí naprogramovat i nakaženého člověka. Například zpomalí jeho reakce natolik, že zvýší pravděpodobnost zavinění dopravní nehody. "Nejhorší je riziko nehody tak do dvou let po nákaze, pak se to postupně zlepší."
Parazitolog Jaroslav Flegr
Navíc profesor Flegr zjistil, že toxoplazmu má odhadem každý třetí člověk u nás, ve Francii dokonce každý druhý: "Důvodem pravděpodobně budou jiné stravovací návyky, Francouzi konzumují víc syrové zeleniny, například v podobě salátů. Jak dlouho vydrží cysty v půdě infekční, v tom hraje roli i podnebí."
Ohroženější jsou přitom více lidé s faktorem Rh negativním, protože u nich následky nákazy nastupují rychleji. "Člověk s pozitivním Rh faktorem má větší šanci si na svoje zpomalené reakce zvyknout a naučit se s nimi žít," říká profesor, který se toxoplazmou nakazil zřejmě ze syrového masa někdy na konci 80. let.
Ví o sobě, že má reakce o něco pomalejší, ale zase se zbytečně neleká a nepanikaří. Například pro řidiče však může mít nákaza fatální následky: odhaduje se, že toxoplazma může za miliony mrtvých při dopravních nehodách či pracovních úrazech.
Výzkumy pokračují, ještě se pravděpodobně budeme divit
Na výzkumech toxoplazmy se stále pokračuje, přesto závěry profesora z Prahy v posledních měsících a týdnech doslova hýbou Amerikou i Evropou. Řadě vědců vadí, že výsledky jeho výzkumů vlastně zpochybňují svobodnou lidskou vůli. Přitom profesorův poctivě vedený výzkum respektují, dokonce jeho výsledky začaly svými důkazy doplňovat další nezávislé studie na vědeckých pracovištích ve světě.
Pokud vás zajímá, jak člověk změní po nákaze toxoplazmou své chování (muži o sebe například přestávají pečovat a ženy se naopak více fintí) či informace o možné souvislosti nákazy s řadou duševních chorob, najdete odpověď v poslední knize profesora Flegra Pozor, Toxo! (2011).
U nás psal o výzkumech profesora Flegra opakovaně časopis Týden. A renomovaný americký měsíčník The Atlantic v posledním vydání své čtenáře ujišťuje, že „Jaroslav Flegr není blázen".
