Ačkoliv Kateřina Špačková vystudovala uměleckou školu, naučili se při dvou malých dětech s partnerem během pár let hospodařit na zahradě tak, že mají doma čerstvou zeleninu v podstatě celý rok.
Zdaleka přitom nejde jen o zeleninu. A přestože zahradu na videu a na snímcích začali budovat až v roce 2015, regenerační permakulturní principy si Katka nastudovává už zhruba jedenáct let. Právě tehdy totiž objevila permakulturu jako způsob hospodaření, který ji opravdu oslovil.
„Studovala jsem uměleckou fakultu. Moc mě to bavilo, ale přestalo mi to dávat nějaký hlubší smysl. A protože jsme chtěli s partnerem žít normální život v souladu s přírodou, bez hypotéky a zároveň moderně, tak jsme si našli svoji cestu,“ říká spokojeně s nakažlivým úsměvem.
Kateřina se svým mužem Markem na nic netlačí. Zahradu budují postupně podle předem pečlivě vytvořeného konceptu a designu, nepotřebují mít všechno najednou. Navíc ji během roku stále pozorují, aby jasně věděli, co pro ni - a tedy i pro ně - bude jako další krok to nejlepší.
„Děláme to, co je potřeba, když je na to správný čas,“ řekla by vám úplně prostě a jednoduše Kateřina. Jenže nenechte se mýlit: jejich zahrada sice vypadá tak přirozeně, jako by se v ní všechno dělo samo od sebe, ale ve skutečnosti má Kateřina nastudovanou snad veškerou literaturu o permakultuře, co vyšla. Tedy především tu zahraniční, protože před více jak deseti lety toho u nás v češtině ještě moc k dispozici nebylo.
Co znamená permakulturní přístup?Permakultura (z angl. permaculture) je podle definice Wikipedie celostní koncepce přístupu k zemědělství, přírodě a životnímu prostředí obecně usilující o trvalou udržitelnost nebo ještě lépe o regeneraci přírodních zdrojů. Do povědomí vešla publikací knihy Permaculture autorů Billa Mollisona a Davida Holmgrena v Austrálii v roce 1978. Je pro ni typické, že vychází nejen z pozorování přírodních systémů a moudrosti tradičního zemědělství, ale staví rovněž na moderním vědeckém a technickém poznání. |
Prošla si i praktickými kurzy a snad na všechno má odpověď. S přehledem vám vysvětlí, jak na tu kterou záležitost na zahradě nahlíží Geoff Lawton či Sepp Holzer. A možnost začít s permakulturním způsobem pěstování kdykoliv a kdekoliv stále vnímá jako fascinující výzvu. „Jo, uznávám, že to pro nás bylo snazší, protože můj muž pochází z hospodářství a práce na zahradě a kolem hospodářských zvířat mu není cizí. Ale sama jsem vůbec žádné zkušenosti s pěstováním zpočátku neměla. A dá se to zvládnout.“
Mladá rodina hospodaří na necelých dvou tisících čtverečních metrech (pohled z dronu).
Zahrada s výhledy na kopce Orlických hor. Bonus navíc za drsné podmínky.
Vysvětluje, že zpočátku bojovali s nedůvěrou, ale i nepochopením okolí, ale nenechali se s partnerem zviklat. Prostě se drželi své vize a každý den dělali drobné změny: založili první záhony, postavili skleník, kurník, pořídili si včely. A začali sklízet úrodu ze záhonů i ze sadu. „Dnes na necelých dvou tisících metrech čtverečních pěstujeme všechno možné i nemožné, a přestože máme zahradu v horách, vlastní zeleninu pěstovanou úplně bez chemie máme minimálně od června do února,“ popisuje mladá žena.
Kateřina své rodině peče domácí kváskový chleba. Kdo si to někdy zkusil, ví, o čem je řeč. „Opravdu se povede až tak ten padesátý, pak už je to pohoda,“ usmívá se akční máma od dvou dětí.
Navíc si podle jejích vlastních slov na své zahradě jako rodina ověřili, že si lze pěstovat vlastní zdravé potraviny, být alespoň trochu soběstační a svým konáním krajině pomáhat, ne ji ničit. Využívají zdroje své zahrady, kompostují, mulčují. „Vyzkoušeli jsme si na vlastní kůži, že i zničenou půdu lze regenerativním zahradničením během několika málo let zase uzdravit. Pečujeme o ni bez rytí, zbytečného pletí a zalévání. Když berete ohledy na potřeby lidí i přírody, vyrostou dokonce i melouny na horách, “ dodává přesvědčivě.
Zahrada je nakonec pro mladý pár jen začátek, i když ji naprosto vědomě budují jako ukázkový projekt pro další nadšené pěstitele. O cenné zkušenosti se dělí na facebookovém profilu Permakulturní oáza. A až přijde ten správný čas, pustí se do budování keramického atelieru, aby Kateřina nakrmila i svou uměleckou duši. Na nic nespěchají, zatím v klidu sbírají zkušenosti i informace. Jak babičky říkávaly: co se vleče, neuteče.
